Ekonom Mojmír Hampl: Přestali jsme žít, abychom nezemřeli | Reflex.cz
nahoru

Ekonom Mojmír Hampl: Přestali jsme žít, abychom nezemřeli

Jana Bendová6. dubna 2020 • 20:30
Ekonom Mojmír Hampl: Přestali jsme žít, abychom nezemřeli
foto: Nguyen Phuong Thao

Kdy se dostaneme z okraje koronavirové propasti? A jak? Ekonom, bývalý viceguvernér národní banky Mojmír Hampl (45), má tři scénáře: Optimistický, Pesimistický a Katastrofální. „Když jsem si představoval právě ten třetí, nezamhouřil jsem v noci oči, a to spím jinak hodně dobře.“ Spolu s kolegou Zdeňkem Tůmou uveřejnili v Hospodářských novinách provokativní text kritizující stát za tvrdá omezení, kvůli nimž hospodářství přijde nejméně o 250 miliard, zatímco „cena jednoho roku plnohodnotného života je v kontextu českého zdravotnictví vyčíslena na 1,2 miliónu korun“. Schytali to. „Léčba nesmí být horší než choroba sama,“ říká.

„Matka všech krizí“, „válečný stav“, „největší ekonomická katastrofa po druhé světové válce“ – i tak silnými výrazy pojmenovávají odborníci hospodářské následky pandemie. Jak je pojmenujete vy?

Já si vypůjčím slova od již zesnulé věštkyně Jolandy: „Velký špatný.“

Z mého laického pohledu to už někdy přerůstá do paniky. Bude to opravdu tak zlé?

Já myslím, že už to plnohodnotná panika je. Střídání mánií a panik je v hospodářství docela běžné, i proto vzniká hospodářský cyklus. Někdy věříme, že budoucnost bude skvělá, máme manickou fázi. To značí hospodářský růst, který jsme zažívali řadu let. A někdy naopak zase kolektivně prožíváme hrůzu a říkáme, že všechno bude zlé. To značí hospodářský pokles. Naučili jsme se s tím žít. Nyní jsme ovšem zcela vybočili z běžného řádu: poprvé za dlouhou dobu není panika dána jenom strachem o peníze, práci nebo majetek, ale i hlubokým vnitřním strachem o život. Proto i hospodářské důsledky můžou být ještě větší. Víte, já jsem ekonom, pro mě je očekávání všechno. Změňte očekávání, změníte dnešek. A očekávání se změnila během dvou týdnů tak dramaticky v celém vyspělém světě, že to v moderních dějinách nemá srovnání. Neskutečně rychle jsme se posunuli ze stadia „je to fajn a bude to dobrý“ do stadia „je to špatný a asi bude ještě horší“.

Říkáte, že se rychle změnila očekávání ve vyspělém světě. V rozvojovém nikoli?

Podívejte se na mapu šíření koronaviru. Týká se sice všech, ale dominantně je to záležitost vyspělých zemí. Jde to z Číny do Evropy, Ameriky. Ostatně když jsme začali zakazovat vstup do republiky, týkalo se to zkraje vesměs zemí s nejvyspělejším zdravotním systémem, od Švýcarska přes Koreu po Dánsko. Pochopitelně. Západní civilizace má nejvyšší hodnotu života, tudíž i vyspělý zdravotní systém a schopnost virus identifikovat. A protože jsou pro nás život a zdraví tak cenné, jsme náchylní se mnohem víc vyděsit, poplašit a snáz se překlopíme z optimistických očekávání do strachu, hrůzy a paniky. O to těžší bude přetočit tu náladu zpátky.

Všichni vyhlížíme světlo na konci tunelu. Kdy a kde vidíte ten zlom vy, hrubým odhadem? Za rok? Za dva? Za pět let?

Znáte pohádku Šíleně smutná princezna a povzdech k právě vypuknuté válce „teď už to neřídí králové, teď to řídí generálové“? Tak teď to neřídí ekonomové, teď to řídí epidemiologové. A ekonomové vám bez znalosti rozumných scénářů, co se může dít z hlediska šíření nákazy a boje s ní, smysluplný hospodářský odhad neudělají.

Předpokládejme tedy, že restrikce se zcela uvolní na konci léta.

Já jsem si pro sebe vytvořil tři scénáře. První je optimistický: v mimořádném režimu budeme tři čtyři měsíce a pak se budeme postupně vracet nazpátek. V takovém případě si můžeme představit náš hospodářský život jako propast, kterou přejdeme po nataženém laně. Na ty tři čtyři měsíce vymyslíme kompenzace pro ekonomiku, uvalíme rozumné moratorium na splácení závazků podnikatelů i lidí, bankám dáme možnost, aby nesplácení nepromítly do kvality svých úvěrů, dáme moratorium na vyhlašování bankrotů… Prostě tyto měsíce budou cosi jako „černá díra“, kterou vymažeme z ekonomických dějin. I tak HDP a zaměstnanost klesnou, v černé díře skončí spousta veřejných peněz, stát se zadluží. Ale když vše zafunguje, jakkoliv to nemáme vyzkoušené, mohli bychom se dostat na druhou stranu propasti, i když ne na stejnou startovací úroveň.

A ty méně optimistické scénáře?

Horší to bude, když restrikce budou trvat třeba půl roku nebo déle. Nebo se budou metodou start/stop neustále zapínat a vypínat. Pak už následky z dějin nevymažeme. A třetí, pro mě katastrofický scénář znamená, že v mimořádném režimu zůstaneme nejen my, ale i okolní země celé roky. Moje žena vám potvrdí, že spím hodně dobře, ale když jsem si představoval právě tenhle scénář, nezamhouřil jsem dvě noci oči. Vážně. Ocitli bychom se v úplně jiném světě. Ekonomové vždy říkají: „Věř v nejlepší, připravuj se na nejhorší.“ Já pořád pevně věřím, že jsme všichni natolik rozumní a natolik rozumíme důsledkům našich činů, že se budeme snažit tvrdá omezení co nejrychleji ukončit. My Češi jsme ale konzervativní, nejistota nás vždy vede k tomu, že radši škrtíme o kousek víc, než je nezbytné.

 

Prý už se tak jako tak nikdy nevrátíme do starých, vcelku blahobytných kolejí.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější