Děti ze schránek života: Za dvacet let prošlo babyboxy přes 270 dětí. Jak se žije s anonymním původem?

Jste naštvaní, když vás ve 4:53:52 probudí volání telefonu? Já tedy určitě ne! Volal mi babybox v Městské nemocnici ­Ostrava. Současně zvýšil svoji provozní teplotu z 28 stupňů na 37, aby se děťátko zahřálo. Jenže za minutku už je zahřívala ve své náruči sestřička. Úplně čerstvá holčička, dokonce i s placentou. Holčičku jsem pojmenoval Anička podle tiskové mluvčí nemocnice.

Těmito větami informoval Ludvík Hess, zakladatel českých babyboxů, o 34. nalezeném dítěti v roce 2010. Dívka vstoupila do života s provizorním jménem a bez jakékoliv informace o svém původu. Nikdo neví, jaký by byl její osud, kdyby tenkrát schránka pro odložené děti neexistovala. Z ní se ale dostala do fungující náhradní rodiny, získala své vlastní jméno a identitu. A i když by rozhodně nemusela, tak o tom, že prošla babyboxem, dnes nemá patnáctiletá Dominika problém otevřeně mluvit. Od adoptivních rodičů odmalička ví, jak se k nim dostala. Přiznává ale, že zpočátku měla obavy, jak její příběh okolí přijme. 

Dominika: Žít s příběhem veřejně

„Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaká špatná vlastnost třeba do budoucna, ale měla jsem kolem sebe kolektiv, který mě přijal, takže jsem si řekla, že je to v pohodě, že to není nic tak zvláštního a že všichni nemají možnost žít s vlastními rodiči. Já jsem vděčná za rodinu, jakou mám, která se o mě stará, i když není vlastní. Jsem ráda, že mě přijali,“ říká Dominika. „Už ve dvou třech letech jsme Dominice vyprávěli pohádku o babyboxu, že se k nám dostala z této skříňky, protože se maminka o ni nechtěla nebo nemohla postarat. Když měla páté narozeniny, tak jsme ji k tomu babyboxu vzali. Zrovna tam byl pan Hess i sestřička, která ji tehdy přebírala, popsala jí, jak to vše probíhalo. Myslím, že to nebrala jako handicap, ale časem jako určitou výjimečnost, že je v něčem jiná. Ráda vycházela z řady,“ doplňuje Dominičin adoptivní otec Aleš Budina.