„Připadáš si jako největší vyvrhel, protože nechceš porodit nevyléčitelně nemocné dítě. Co můžeš, když je potrat zakázaný? Vrazit si vidličku do břicha, to ti možná ještě tak zbývá, jinak tě udá vlastní manžel nebo matka.“
Benedykta pokračuje prázdným hlasem: „Když si přeješ, aby ten nemocný plod nežil, jsi podle zákona i lidí zločinec. A já nechtěla, aby se narodila.“
Odlepí zadek, jímž se opírala o kuchyňskou linku, a jde do vedlejšího pokoje k postýlce, kde začala plakat ani ne půlroční holčička. Říkejme jí třeba Greta, její matka trvala na naprosté anonymitě (jméno Benedykta si vybrala sama).
Těžce postižené dítě, jemuž prý lékaři nedávají šance na život delší než pět let, je její čtvrté. Tři předcházející jsou zdravé, zato Greta trpí kromě Downova syndromu i mozkovou obrnou a dalšími komplikacemi, mimo jiné se srdcem. Genetické vyšetření během těhotenství poškození plodu odhalilo, ale v Polsku je od října roku 2020 nezákonné ukončení těhotenství už i v těchto případech.
Majetek státu a církve
Případy těhotných polských žen, které nechali tamní lékaři raději zemřít, než by je zachránili potratem, ale tím se současně vystavili možnému soudu a trestu, se dostaly i do našich médií. Tyto zbytečné smrti (pro mnohé vraždy) a následné mohutné veřejné protesty Poláků však na přístupu státu k umělému přerušení těhotenství nic nezměnily.
V Polsku je potrat trestný čin. A smrtelný hřích. Přitom polský stát deklaruje, že jedním z jeho hlavních cílů je mít co nejvíc dětí. Děti jsou tam svým způsobem majetkem státu. A katolické církve, která stojí za tamním nekompromisním přístupem k potratům.
Získat, a hlavně ověřit čísla o potratech v Polsku je ovšem obtížné. Ministerstvo zdravotnictví oficiálně udává po předloňském zpřísnění pouze 107 případů legálně provedených interrupcí na celém území Polska. Před nálezem Ústavního soudu to bylo víc než jedenáct set legálních zákroků ročně. O počtu nelegálních lze pouze spekulovat, ale dle organizací, jež ženám v těchto situacích pomáhají, šlo už tehdy o významně vyšší číslo.
Už téměř třicet let je provedení umělého přerušení těhotenství v Polsku velmi problematické a obtížné. V podstatě tam byly potraty zakázány ve všech případech kromě situací, když bylo těhotenství důsledkem znásilnění či incestu, pokud ohrožovalo život matky a když lékaři zjistili těžké a nevyléčitelné poškození plodu.
Ústavní soud, jehož soudci jsou de facto prodlouženou rukou vládní strany Právo a spravedlnost, ale v říjnu před dvěma lety rozhodl, že ani výše zmíněné situace nejsou důvodem k ukončení těhotenství. Dokud srdce plodu bije, je to z pohledu soudu vždy vražda. I když to znamená, že může zemřít i matka, neboť nezvratně umírající plod může způsobit sepsi jejího organismu.
Přesně to se stalo třeba v tragickém případu Polky Izabely – lékaři čekali, dokud života neschopnému plodu nepřestane bít srdce samo od sebe. Pak však zemřela i Izabela, na jejíž záchranu už bylo pozdě, ve dvaadvacátém týdnu těhotenství podlehla septickému šoku. Část veřejnosti v čele s nejbližší rodinou Izabely byla v šoku, protestovali, žádali změnu systému, co nechává za dohledu lékařů ženy zbytečně umírat. Marně.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
