Byl to ten nejabsurdnější rozhovor, jaký jsem za 30 let své novinářské praxe vedl. V pražské kavárně Demínka jsem se setkal s vrahem, který o sobě tvrdí, že vrahem není, ale kdyby jím byl, vraždil by beze studu.
Bylo to v babím létě roku 1993, psal jsem pro Reflex reportáž o popravě čtrnácti lidí v jihočeské Tušti v květnu 1945. Ta se odehrála pár týdnů po konci války a režisér Bohdan Sláma o ní teď natočil film Krajina ve stínu. Mluvil jsem tehdy s očitými svědky popravy, s pamětníky událostí, které vraždě předcházely, trávil dny v archívech, zrekonstruoval průběh činu a nakonec jsem se setkal i s NÍM. A byl to „zážitek“ na celý život. Následně jsem se pokusil rekonstruovat to, co se v Tušti kdysi stalo.
„Franta Říha se vrátil, Franta Říha se vrátil,“ zběsile šlapal do pedálů, projížděl vesnicemi a měl upřímnou radost z toho, že se vrátil. Z Mauthausenu do Nového Yorku, jak se nazývá osada v obci Tušť, nedaleko rakouských hranic. O pár dnů později šel desetiletý Eduard Reiner ráno z Tuště po cestě směrem na Gmünd. Zvědavě pokukoval po lidech, co kopali na konci vesnice, v místě zvaném mrchoviště, v písečné zemině jámu. „Pro koně,“ odpověděli mu na otázku.
Tentýž den v místní škole mlátil Václav Maxa do stolu a řval na členy lidového soudu: „Jestli to nevodhlasujete, půjdete s nima.“ S nima? Dostali strach, a tak tu ruku zvedli, aby měli pokoj. A tak poslali čtrnáct lidí na smrt.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
