Vyjela jsem minulý týden – hned poté, co všechny země na trase oficiálně deklarovaly svou otevřenost minimálně pro tranzit – na poloostrov Chalkidiki. Cestu automobilem do Řecka absolvuji už devět let několikrát ročně. Znám silnice a dálnice, hraniční přechody, čerpací stanice, města, mýtnice, kavárny a restaurace… té zhruba sedmnáct set kilometrů dlouhé trasy.
Dnes je v podstatě celá cesta z Prahy do Soluně i Athén tvořena dálnicí; tedy pokud volíte nejkratší a nejpohodlnější variantu. Ta vede přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Severní Makedonii. Je tedy třeba vyjet ze schengenského prostoru a pak se do něj zase vrátit.
I přes občasné fronty na hranicích (hlavně maďarsko-srbských, k čemuž se ještě v textu vrátím) se to vyplatí víc než se pokoušet držet na území EU, a vyměnit tedy Srbsko a Severní Makedonii za Rumunsko a Bulharsko. Ani jedna z těchto zemí totiž nenabízí přímou dálnici od hranic k hranicím, kromě toho je to zajížďka i z hlediska počtu kilometrů.
Jen ten pocit…
Cesta z České republiky na Slovensko a do Maďarska se nijak neliší od loňského podzimu; ani na jedněch hranicích jsem nepotkala jediného policistu či celníka, průjezd je volný. Na čerpacích stanicích není třeba nosit roušky (ale je to doporučeno), má je jen obsluha.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Už mám předplatné.
Přihlásit se
