Nic takového na světě neexistuje, říká výtvarnice Eliška Podzimková o multimediálním projektu Plešouni, který má připravit onkologicky nemocné děti a jejich rodiny na to, co bude následovat během léčby. Sama jí jako patnáctiletá prošla a uvědomila si, že ačkoli na oddělení patřila k těm starším, i tak byla konfrontována se spoustou neznámých, které jí naháněly strach. Málokdo totiž skutečně ví, co malé pacienty čeká. „Trochu chybí odbourávání strachu z maličkostí, ať už jde třeba o magnetickou rezonanci, což je šílený přístroj, kterého se pětiletý špunt logicky strašně bojí, protože neví, jestli to bude bolet, jestli to bude trvat dvě hodiny, nebo 20 minut, a tyhle věci se dají krásně skrz animaci a skrz tvorbu vysvětlovat, a to je náš cíl,“ popisuje se zaujetím.
S o poznání menším nadšením než k animovanému seriálu, aplikaci a do budoucna možná i knížce, které vznikají v rámci projektu Plešouni, se Eliška Podzimková vyjadřuje k manželství pro všechny. Přitom i to je pro ni osobní záležitost. „Jsem z té komunity, už osm let jsem ve vztahu s mojí přítelkyní a teď chodíme z jedné svatby na druhou a furt si říkáme: A doprčic, proč my nemůžeme? A vlastně je to člověku pak líto, aniž by nad tím přemýšlel nějak úplně statutárně, že by musel mít ten label toho manželství. Prostě je to hrozně nepatřičné a diskvalifikační,“ říká s tím, že přece nejde o žádná privilegia a mocné průvody s duhovými vlajkami, ale „jenom být jako všichni ostatní“.
To, co v souvislosti s návrhem zákona o svazcích stejnopohlavních párů zaznívá v Poslanecké sněmovně, ani neví, jestli má smysl komentovat. „Když politik začne svůj projev tím, že o tom tématu vlastně vůbec nic neví, osobně se ho to netýká, nikoho z té komunity nezná, ale přečetl si tohle, tak nevím, co na to říct. Jsem z toho už unavená, stalo se to takovým obrovským politickým tématem, aniž bychom to my jako komunita chtěli. A pokud se naše vláda rozhodla, že chce patřit na Západ, tak tohle jí opravdu na Západ nedává. I kdyby to udělali jenom kvůli tomu, tak já se zlobit nebudu,“ má jasno.
Nebýt omezována je pro ni klíčové i v rámci komerčních spoluprací. „Většinou se s klienty trochu peru a říkám jim: Hele, chtěli jste, abych to vymyslela, tak mi nechte volnou ruku, já vám pak něco dám a odprezentuju a většinou se na něčem potkáme,“ přibližuje průběh jednání a podotýká, že je za tvůrčí svobodu a důvěru nesmírně vděčná. Dostala ji od firmy McDonald‘s, pro kterou designovala lavičky vyrobené z vyřazených táců a od níž očekává, že by do budoucna mohla pro životní prostředí udělat víc, než jen měnit plastová brčka za papírová. Udržitelnost je totiž téma, které se týká nás všech. „Mě třeba baví ukazovat to mým rodičům, kteří neměli oči otevřené vůči takovým věcem a teď společně nacházíme různá témata, věci, o kterých se můžeme bavit. Můj táta má stavební firmu, relativně větší, a i tam se tahle stránka musí odrážet. Takže vidím, že s tou jejich generací je to jenom potřeba víc probrat, víc se o tom bavit a otevírat ty oči víc,“ dodává a těší ji, když se pak maminka zmíní svým vrstevnicím nebo vrstevníkům a informace si předávají navzájem. Tudy podle ní vede cesta. „My mladí, když jim bude vykládat, že dělají něco špatně, tak se samozřejmě budou jenom urážet a uvidí tam ten odstup čím dál tím větší, takže oni sami si to musí mezi sebou vysvětlit.“
Vnímá umělou inteligenci jako hrozbu a jakou s ní má zkušenost? Proč jí volají Masajové? Jakou knihu právě píše a co předcházelo vzniku nevšedního průvode Prahou Honest Guide? Nebo kde bude animovaný seriál Plešouni k vidění? Na tyto a další otázky odpovídala ilustrátorka, animátorka a výtvarnice Eliška Podzimková ve speciální sérii rozhovorů Prostor KVIFF X natočené na karlovarském filmovém festivalu.
