Jsme přesvědčení, že žijeme v moderní společnosti 21. století a všechno je jiné, než kdysi bylo. Podle režisérky Terezy Nvotové to ale není tak docela pravda. Předsudky a stereotypy zůstávají. Jakmile se někdo odlišuje od všeobecně přijímaného modelu správnosti, je zavržen. „Ta bublina, ať už je na internetu, anebo ve skutečnosti jako nějaká vesnice, komunita, tak má podobné mechanismy. Lidé se navzájem o něčem přesvědčí, najdou si viníka a jdou po něm. A toho, kdo jim z jiné bubliny říká, že tak to není, už neslyší,“ popisuje reakci, která je podle ní přirozená a kterou využila v novém filmu Světlonoc. Natolik uvěřitelně, že za drama získala Zlatého leoparda na filmovém festivalu v Locarnu.
Oceněné mysteriózní drama začíná příchodem Šarloty do rodné vesnice hluboko ve slovenských horách, odkud před mnoha lety za nejasných okolností utekla. Místní ji celou dobu považovali za mrtvou, a tak v nich její návrat vzbuzuje podezření. Jakkoli je jejich strach z pohledné třicátnice, která čelí svým vlastním nejistotám a pochybnostem, iracionální, postupem času se stupňuje. „Ona vlastně zažívá dva typy boje. Nejprve bojuje sama se sebou, protože má nějaké trauma, má nějakou představu o sobě, jaká má být, co má splnit, a cítí se vina, že toho všeho není schopná, že není dobrá žena. Musí si vybojovat nejdřív sama se sebou nějaké sebepřijetí a zjistit, kdo vlastně je a co chce. A v momentě, když se jí to konečně podaří, tak je konfrontovaná se společností, která to přijmout nechce, protože je to ta společnost, která jí do hlavy dala koncepty o tom, že musí být právě taková, aby byla správná,“ přibližuje režisérka Tereza Nvotová děj svého druhého celovečerního hraného snímku Světlonoc s tím, že jejím záměrem nebylo vytvořit archetyp neohrožené svobodomyslné hrdinky, která zvládne všechno sama. Chtěla ukázat i sílu vztahů, vzájemné podpory a porozumění.
Právě motiv nepochopení transformuje zdánlivě překonané obavy z čarodějnic v žitou zkušenost. Setkává se s ním i sama Nvotová, když otevřeně mluví o tom, že nechce děti. „Přijde mi to stále jako tabu a je hodně žen, které mají takové myšlenky jako já, ale nemají se s kým o ně podělit, protože člověk, když to řekne svým blízkým, tak se strašně často setká s tím, že: ‚Ne, ne, ty nevíš, co chceš, a máš ještě nějaké pubertální, černé představy.‘ Nebo je to sobecké, jsem kariéristka, anebo v dobrém: ‚Ty nevíš, že děti jsou největší štěstí a ty o to přijdeš, když je nebudeš chtít! Všechny tyhle věci vedou k tomu, že se člověk cítí sám v tom svém rozhodování a že lidé nechtějí respektovat jeho vlastní rozhodnutí. Jako kdybych byla nějaké děcko, které tomu nerozumí,“ říká režisérka.
Dobrovolná bezdětnost přitom není tím jediným, čím zaráží své okolí. Udivené reakce často následují, i když zmíní, že je režisérka. „Permanentně se mě ptají, jak je možné, že jsem schopná natočit film. Na to se muže prostě nezeptají. Nebo jak je možné, že jsem tak mladá a dokážu natočit film a jak si můžu zjednat autoritu, když jsem žena a mladá. Vlastně nikdy nevím, jak na to mám odpovědět, protože si říkám: ‚Tak normálně.‘ Nebo já nevím, jak to dělají ostatní, ale proč bych na to potřebovala úd, abych si uměla zjednat autoritu, nebo natočit film,“ má jasno. Jasno přitom měla i mezinárodní porota filmového festivalu ve švýcarském Locarnu, která Nvotovou ocenila za odvážné zpracování tématu misogynie a pověrčivosti v současné společnosti a jejich celkové filmové uchopení a za snímek Světlonoc jí udělila Zlatého leoparda. V českých kinech bude mít film premiéru 6. října.
Proč je vize společnosti bez předsudků utopistická? Co mají společného pověry o čarodějnicích s konspiračními teoriemi? Jaké je postavení žen na Slovensku a liší se od Česka? Co ji vede k přesvědčení, že současná krize není tak zlá a bude ještě hůř? Nebo proč si pro své filmy vybírá těžká témata a jaké bude to další? Na tyto a další otázky odpovídala v Prostoru X režisérka Tereza Nvotová.
