Festival Les Rencontres d’Arles je pro fotografy tím čím pro filmaře Cannes nebo pro divadelníky přehlídka v nedalekém Avignonu. A mikulovská rodačka Marie Tomanová (36), žijící od roku 2012 v East Village na Manhattanu, byla vybrána, aby na letošním ročníku vyhlášeného fotografického festivalu nejen vystavovala, ale také pokřtila svou druhou fotografickou knihu, New York New York.
Začalo to těsně před covidem. V roce 2019 vydala první knihu Young American, které si záhy začala všímat prestižní média. Chvíli poté nafotila reklamu pro Gucci, ale s jarem 2020 šlo „všechno do kytek“. Nyní už zase prý neví, co dřív: „Během tří měsíců jsem fotila Paulinu Pořízkovou pro květnové vydání Vogue Czechoslovakia – můj vůbec první Vogue cover. Pro New York Magazine jsem dělala vycházející hvězdy newyorské diskžokejské scény. Na to jsem fotila – již potřetí v řadě – velký editorial pro italský magazín Lampoon a do toho se na skok otočila v Los Angeles za úžasnou herečkou Frankou Potenteovou, známou z filmu Lola běží o život, nafotit ji na obálku německého časopisu FAZ. Ještě v den odletu do Francie jsme se potkali s Joem Keerym ze seriálu Netflixu Stranger Things. Hned po tomhle focení pro americké GQ jsem uháněla rovnou na letiště. To všechno se ještě míchalo s přípravou výstavy do Arles, kde jsem do poslední chvíle s kurátorkou Soniou Vossovou řešila detaily i v návaznosti na mou nadcházející výstavu v New Yorku v C24 Gallery v Chelsea, která se bude otvírat na začátku října.“
Hledání nahoty
Po skončení studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně na jaře 2010 prý úplně přestala malovat, zařídila si místo au pair ve Spojených státech a v létě roku 2011 odlétla do Severní Karolíny. Místo malování začala psát deníky a po pár měsících vyrazila do New Yorku, kam se krátce nato přestěhovala „Když jsem viděla fotografickou výstavu Francesky Woodmanové (mladá autorka, která se v roce 1981 ve věku 22 let sama rozhodla skončit se životem; pozn. red.), uvědomila jsem si, jak to mnou rezonuje. Hodně jsem pracovala se svým tělem a identitou. Trochu snapshotově, velká práce se světlem… Zaujalo mě, jak prezentovali i Francesčiny deníky a osobní záznamy, až mi došlo, že je škoda, že jsem nikdy nezačala fotit. Přihlásila jsem se na večerní hodiny fotografie na newyorskou School of Visual Arts a pustila se do focení sebe samé. Což byl skvělý proces, protože být před i za foťákem pro mě znamenalo, že mám nad vším kontrolu, a lépe jsem se tak zdokonalovala v práci s fotoaparátem. Když se na to podívám s odstupem, možná mi to dalo víc než celá studia v Brně. Každému bych doporučila odjet někam do světa, kde vás vůbec nikdo nezná. Dá vám to svobodu zjistit o sobě, kdo jste a co sám chcete.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
