Rybáři z Breiðafjörðuru: S drsnými chlapíky na výlovu tresek v největším islandském fjordu | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Rybáři z Breiðafjörðuru: S drsnými chlapíky na výlovu tresek v největším islandském fjordu

Tomáš Martínek7. listopadu 2019 • 07:20
Rybáři z Breiðafjörðuru: S drsnými chlapíky na výlovu tresek v největším islandském fjordu
foto: Tomáš Martínek

Island se v posledních letech trochu proměnil v zábavní park a cizinec nemá moc možností poznat pravý život ostrovanů. Já jsem dlouho pracoval s přáteli v restauraci na islandském venkově, a měl jsem tak možnost dostat se na místa, kam běžný návštěvník jen tak nevstoupí. Například na rybářskou loď v plném provozu.

Je 4.52 ráno a přístav tone v modré tmě. S kolegou Michaelem máme vyplout na výlov do největšího islandského fjordu Breiðafjörðuru na západě ostrova. Výjezd na moře nám domluvila kamarádka Snaedís, dcera jednoho z rybářů. Spali jsme asi tři hodiny, ale jsme vzrušení, protože dnešní výlov má být zahájením sezony po červencové pauze. Islandští rybáři mají rok rozdělený do sezon i podle biologického kalendáře ryb. V dubnu se třeba na většině míst nesmí vůbec lovit kvůli tření tresek. Těšíme se o to víc, že datum premiérového srpnového výlovu bylo už jednou posunuto – den výjezdu vycházel na středu a mnoho islandských rybářů věří, že začít sezonu ve středu nosí smůlu.

„Já Já!“

Když dojdeme k „naší“ lodi Esjar, přivítají nás čtyři široké úsměvy a hlasité „Góðan daginn“. Představíme se v islandštině a potom se všichni vrhneme přes zábradlí na loď. Nejdřív posádka s rutinní lhostejností a pak my s Michaelem trochu obezřetně, abychom neskončili někde, kde nemáme. Esjar sice nepatří mezi největší vodní mašiny, ale v ten moment mi i těch dvacet metrů železa a oceli v poměru s lidskou schránkou z masa a kostí přijde jako monstrum. Celá loď už hučí nahozeným motorem a i přes zavřené dveře od strojovny je cítit nafta. Prvotní klaustrofobický pocit vystřídá fascinace. Na zádi lodi stojí dva majestátní navijáky s několik centimetrů tlustým lanem vedoucím k obří síti, smotané na vysokém rameni na konci lodi.

„Vítejte na Esjaru, kluci,“ vytrhne nás z prohlížení lodi Vagn, táta naší kolegyně, a ukazuje, ať ho následujeme dovnitř. Vstoupíme do jakési lodní předsíně, kde visí svítivě žluté mundúry. Každý má na sobě jméno — Vagn, Þráin, Davíðóli. Zatím moc nemluvíme a já si lámu hlavu, jak se islandsky zeptat, zda si máme zout boty. Vagnova dcera nám totiž řekla, že chlapi nebudou umět nejlíp anglicky. Ale protože nemám páru, jak se zouvání bot řekne, tak se prostě islandsky zeptám: „Mluvíte anglicky?“ Chlapi se zasmějou a pak sborově prohlásí „já já“ (čti jau jau), což je klasický islandský přitakávací výraz. Pokud budete na Islandu chvilku žít, zvyknete si na něj tak, že se ho budete jen těžko zbavovat.

Na můstku

Prohodíme s posádkou pár slov a potom nás pošlou nahoru na můstek za kapitánem. Sedí za ovládacím pultem ve velkém otáčecím křesle. „S tímhle taky někdy řídíte?“ ukážu na staré dřevěné kormidlo v rohu, na němž je ledabyle pohozená bunda. „To je tady už jen pro případ, že by nám vypadla elektřina. Jinak ovládám všechno tady,“ ukazuje na pult se spoustou obrazovek. Vypadá to spíš jako řídicí centrum vojenského křižníku než relativně malé rybářské lodi. „Tohle je hloubkoměr, mapa lodního provozu, sonar na detekci ryb a tohle je mapa historie našich výjezdů,“ ukazuje nám kapitán.

„Esjar používá tři kilometry dlouhé tažné sítě a tohle na mapě jsou smyčky, které děláme okolo každého hejna, než sítě s rybami vytáhneme nahoru.“ Loď trochu zavrčí a rozjede se do blednoucího šera.

Po generace

Přes okno pozorujeme, jak se na hladině kousek od přístavu vrtí hejno sviňuch a za námi se v dálce majestátně tyčí legendami opředený ledovec Snæfellsjökull, jímž sestupovali Vernovi hrdinové do středu Země. Pak nás kapitán pošle dolů na snídani s posádkou s tím, že máme čas, než se začne lovit. Po žebříku slezeme do podpalubí, do kuchyňky. Na stole už leží islandská snídaňová klasika: toast s máslem a sýrem. Vagn začne vyprávět o fotografiích na stěně, na nichž je většinou Esjar a na pár vybledlých fotkách ještě podobná loď. To je první Esjar, na níž rybařili už kapitánův dědeček s otcem. Rybářské řemeslo se totiž mezi muži v rodině často drží po generace.

Chladnokrevně

Po snídani chlapi konečně spustí sítě a orezivělé navijáky se roztočí děsivou rychlostí. Když se síť zhruba po půl hodině objeví zase nad hladinou, mrskají se v ní stovky ryb spousty tvarů a barev. Hydraulické rameno ji přemístí nad velikou nerezovou káď, na niž Vagn vyskočí a vysype úlovek. Jsou tam hlavně tresky, platýsi, červení okouníci a občas i obludní vlkouši s děsivými čelistmi. Posádka má vždy rozdělené role: dva na palubě podřezávají ryby a házejí je podle druhu do různých pořadníků. Třetí je v podpalubí a rovná je do beden s ledem.

Vagn a Davíðóli si nabrousí nože a potom rozběhnou krvavou řež — všechny druhy podřezávají pod krkem, jen platýsům vyndávají vnitřnosti, které mají za hlavou. Ty potom házejí do jakéhosi korýtka, z něhož odtékají do moře a přitahují obří hejna racků a buřňáků, kteří o potravu na hladině svádějí vyostřené souboje. Rybáři kuchají rychle, ale klidně a chladnokrevně jistě — z jejich pohybu jsou znát léta zkušeností. Všichni z nich na moři pracují více než pětadvacet let. Když je hotovo, trochu poklidí a zase jdou spustit sítě do moře. Tohle všechno se během dopoledne opakuje několikrát.

Šest tun je málo

„Jsem ze všech nejstarší, tak ze mě udělali lodního kuchaře. A jako jediný z nich opravdu vařit umím,“ usmívá se Vagn, když z trouby vyndává voňavou pečenou tresku s paprikou a brambory. Po obědě se Vang začne šibalsky smát, že má pro nás překvapení. Vytáhne z ledničky neotevřenou konzervu, v níž jsou fermentovaní švédští sledi – prý jedno z nejsmradlavějších jídel na světě. „Islandský fermentovaný žralok je proti tomu lahůdka,“ dodávají všichni a chvíli nás pobízejí, jestli nechceme ochutnat. Kapitán jim ale pohrozí, že jestli to otevřou, ať si jdou hledat práci jinam.

Když se po jídle všichni vrátí do práce, kapitán nám v tabulkách ukazuje, kolik už se dneska ulovilo. „Dneska budeme mít něco okolo šesti tun — to už dokážeme odpoledne celkem přesně určit,“ vysvětluje a hned dodá, že to vlastně není žádná sláva, protože průměrně uloví tak osm až deset tun, a jednou dokonce zvládli i třicet. „Máte pocit, že ryb v moři ubývá?“ ptám se. „Přijde mi, že je jich pořád stejně. Jeden rok míň, druhý zase víc,“ odpoví kapitán. Pak zvedne telefon a volá do přístavu, aby oznámil úlovek. Než se večer vrátíme, bude všechno rozprodáno on-line.

Odpoledne proběhne ještě spousta výlovů, mezi nimiž chlapi vášnivě diskutují o místním fotbalovém klubu Víkingur Ólafsvík a někteří z nich si dopřejí šňupací tabák. Do přístavu vjedeme v osm večer, kdy je slunce ještě vysoko na nebi a vítr klidně pofukuje. Bedny s úlovkem se odvážejí pryč a my s Michaelem dostaneme igelitku plnou ryb. Udělám rybářům společnou fotografii a pak se rozloučíme. Byli jsme na moři jen jeden den, i tak ale máme pocit, že po dnešku známe Island o pořádný kus lépe.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Tomáš Martínek




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země