Takto ošetřené auto je pod přímou ochranou bohorodičky, takže ho nemůže potkat žádná nehoda. A jako bonus ho brání dokonce i před nenechavými zloději.

Takto ošetřené auto je pod přímou ochranou bohorodičky, takže ho nemůže potkat žádná nehoda. A jako bonus ho brání dokonce i před nenechavými zloději. Zdroj: Tomáš Nídr

Ochrání svěcená voda automobily před nehodami? Bolivijský kněz tvrdí, že určitě ano, ale musíte „opravdově věřit“.
Nad otevřenou kapotou pronese kněz modlitbu, pak namočí květinu do vzácné kapaliny a cákne ji na motor.
Když se služebník boží vzdálí, polijí vlastníci auto tekutinami méně svatými. Pivo, limonáda či víno, které z kol stékají na dlažbu náměstí, slouží jako obětina pro Pachamamu.
Po voze se pokropení svěcenou tekutinou nevyhne ani jeho osazenstvo. Nakonec si řidiči udělají s duchovním snímek na památku.
Kdo se vyšplhá po strmé křížové cestě na kopec nad městem, může si zakoupit model auta, které by rád řídil.
5
Fotogalerie

Do Bolívie k největšímu jihoamerickému jezeru Titicaca: Svěcenou vodou proti nehodám

Bolivijští řidiči se s havarijním pojištěním nepárají. Raději zajedou do Copacabany ke břehu jezera Titicaca a nechají si tam vůz požehnat. Místní bohorodička už se postará, aby se takové auto nikdy nevybouralo.

Láhev s šumivým vínem bouchne a lepkavý nápoj dopadá na kapotu. Šofér auto pořádně postříká ze všech stran. Když mu dojde sekt, sáhne po pivu a poté i po kokakole. Připadám si jako v cíli motoristického závodu. Jen u toho slavení chybějí dívky v bikinách - přestože se nacházím v Copacabaně.

Jenže tato Copacabana neleží na brazilském břehu Atlantiku, ale ve výšce téměř čtyř tisíc metrů v Bolívii u jezera Titicaca. Muži s napěněnými láhvemi neoslavují vítězství, nýbrž to, že se jejich miláčkovi na čtyřech kolech dostalo požehnání od místní černé Panny Marie. Ta je díky svým indiánským rysům patronkou nejchudší země Jižní Ameriky a mimo jiné dokáže zajistit bezpečnost silniční dopravy. Pokud si tedy se svým vozem uděláte výlet k peruánské hranici, zaparkujete ho před katedrálou, zaplatíte poplatek deset boliviánů (třicet korun) a necháte ho pokropit svěcenou vodou. Takto ošetřené auto je pod přímou ochranou bohorodičky, takže ho nemůže potkat žádná nehoda. A jako bonus ho brání i před zloději.

Pachamama ochranitelka

Kněz Abraham Arteaga prochází mezi dvojitým štrúdlem aut s červeným kbelíkem v ruce. V nedůstojné nádobě se nachází svěcená voda. Nad otevřenou kapotou, kterou bohatě zdobí květiny a občas i figurky Panny Marie, pronese modlitbu a pak namočí květinu do vzácné kapaliny a cákne ji na motor. Osobák (případně i autobus či kamion) obejde a rostlinou ho navlhčí ze všech stran. Vleze dokonce i dovnitř, aby požehnání neunikla ani sedadla. Na řadu přijde i klíč od zapalování. Po voze se pokropení svěcenou tekutinou nevyhne ani jeho osazenstvo. Nakonec si nově nezranitelní řidiči udělají s duchovním snímek na památku. Většinou to obstará někdo z příbuzných mobilem či digitálním foťákem - ke zlosti hejna profesionálních fotografů, které rozmach drobné elektroniky postupně připravuje o živnost.

Když se služebník boží vzdálí k dalšímu adeptovi na požehnání, polijí vlastníci auto tekutinami méně svatými. Není to jen bezúčelné plýtvání alkoholických a nealkoholických nápojů, jak by se mohlo zdát. Pivo, limonáda či víno, které z kol stékají na dlažbu náměstí, slouží jako obětina pro Pachamamu. Tedy pro matku zemi, která v předkolumbovských dobách měla ústřední postavení ve zdejším myšlení a která ho očividně ani dnes v převážně indiánském státě neztratila.

Věřit srdcem

Opravdu tohle všechno ochrání automobil od nehod? „Samozřejmě. Musíš věřit. Opravdově, srdcem,“ říká Víctor Azbún a jako všichni dotázaní se zlobí, že zpochybňuji věrohodnost místní tradice. Azbún do Copacabany přijel z metropole La Paz. Vzal to při jednom. Kromě požehnání pro nově zakoupený mercedes také požádal „Virgen de la Candelaria“ o vyléčení své vážně nemocné vnučky, která při čekání na kazatele bezstarostně trůní na střeše auta mezi kosatci.

Azbún s rodinou rozhodně neměli nejdelší cestu. Z bolivijské metropole do Copacabany jsou to čtyři hodiny. To mladík, který se po posvěcení svého přezdobeného teréňáku radostně objímá s partnerkou, se k jezeru Titicaca musel dokodrcat až z dalekého argentinského Buenos Aires. V sousedních katolických zemích jsou podobná automobilová procesí výjimkou, takže se zájemce musí vydat do pověrčivé Bolívie, kde se motoristické seance každodenně konají ještě na dvou místech. „Nejvíce práce mám v neděli, ale nejhorší je, když v sousedním Peru mají nějaký svátek. To pak nastává doslova peruánská invaze. Vozů je tolik, že je kropíme přímo na břehu jezera Titicaca,“ říká zhruba padesátiletý kněz Arteaga.

Svatá pojistka

O tom, jak požehnání funguje v praxi, panují před kostelem různé názory. Třeba Carlos Porras, který si nechal božím slovem zabezpečit svoji dodávku, tvrdí, že před každým nasednutím musí pronést modlitbu, aby kouzlo mělo trvanlivost. To Víctor Azbún je přesvědčen, že není potřeba ho každodenně obnovovat. „Dokud auto budu řídit já nebo někdo z mé rodiny, nic se nemůže stát. Kdybych ho ale prodal, přestala by ochrana fungovat.“ S tím však nesouhlasí fotografové, podle kterých si do Copacabany pro Mariino požehnání jezdí i lidé, kteří se chystají svého miláčka prodat. Díky certifikátu, který obdrží při uhrazení správního poplatku, mohou šroubovat cenu nahoru.

Jak to tedy je, ptám se toho nejpovolanějšího, padreho Arteagy. „Nejsou žádná psaná pravidla. Někteří lidé přijíždějí s tím samým vozem opakovaně a ukazují mi snímky, jak jsem ho žehnal minule,“ vysvětluje muž v kněžské hnědé sutaně s kapucí. Pro některé Bolivijce prostě platí, že sichr je sichr.

Osud je osud

Sám si nad úspěšností své činnosti po pilátovsku myje ruce. „Samozřejmě že i v těchto autech se stávají nehody. To je ale osud, s tím Panna Maria nic neudělá. Kdyby fungovala všechna požehnání, tak by nakonec nikdo neumřel,“ říká kněz a s nebývalou upřímností potvrzuje, že deset boliviánů za kus je pro jeho diecézi dobrý přivýdělek.

„Nestačí jim, že za bezpečnost auta dávají obětiny Pachamamě, chtějí to mít ještě pojištěné od nás. Tak proč jim nevyhovět,“ říká na adresu věřících měkkým hlasem klerik. V praxi předvádí v minulých staletích tak úspěšný recept katolické církve na to, jak rychle obrátit na křesťanství indiánské národy Jižní a Střední Ameriky. Tedy nebojovat proti jejich dávným zvykům, ale naopak je obléci do biblického hávu.

Díky tomu má Copacabana další bizarní tradici. Kdo se vyšplhá po strmé křížové cestě na kopec nad městem, může si na jejím posledním zastavení zakoupit z bohaté nabídky model auta, které by jednou rád řídil. Šedesátník Jacinto Rodríguez, který je prodává, vysvětluje: „S požehnáním naší Panenky si přesně na takové vozidlo do roka vyděláte. Musíte ale hodně pracovat a hodně věřit.“ Toto materialistické pojetí křesťanství se nevztahuje jen na dopravní prostředky. Na konci křížové cesty si můžete pořídit také modely různě velkých domků, oplocených pozemků s naskládanými cihlami a pytlem cementu nebo rovnou kufřík naditý dolary. To všechno umí bohorodička zařídit.

Motoristické žehnání začalo v deset hodin s počátkem mše, jejíž zvuky se linou nad náměstím, pokud ji nepřehluší oslavný lomoz od bouchacích kuliček. Je jedna hodina odpoledne a padre vyprazdňuje už svůj druhý kbelík. Přesto kolona neřídne a další zájemci tahají Arteagu za rukáv ke svému autu. Duchovní se brání zcela pozemsky: „Až ve čtvrt na tři. Mám hlad, taky mám přece právo na oběd.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: