Adrenalin na lajně aneb Půl kilometru vzduchem ve sto metrech nad zemí | Reflex.cz
nahoru

Adrenalin na lajně aneb Půl kilometru vzduchem ve sto metrech nad zemí

Anna Hanuš Kuchařová30. srpna 2019 • 07:20
Adrenalin na lajně aneb Půl kilometru vzduchem ve sto metrech nad zemí
foto: Anna Hanuš Kuchařová

Vynikající česká slacklinerka Anna Hanuš Kuchařová vypráví o své touze přejít lajnu dlouhou půl kilometru a napnutou sto metrů nad zemí. Jak dopadly její pokusy? Jak se na lajně řeší pády? A je těžké se dostat z lajny zpět, když víte, že ji nedokážete přejít? A jak vznikl holčičí tým?

Podzim 2017. Jsem v Americe ve státě Utah. Fascinuje mě ta dlouhá klidná vibrace, která je v popruhu pod mými chodidly. Krok za krokem jdu vzduchem 100 metrů nad zemí po lajně široké dva a půl centimetru. Přede mnou je obrovská pískovcová věž v červené poušti. Za ní se krajina propadá do vrásčitého údolí. Ke Castletonské věži (Castleton Tower) to mám ještě asi 350 metrů. Jsem na nejdelší lajně svého života, má bezmála půl kilometru a uprostřed je prověšena o 35 metrů. Pomalu se hýbe, přijdu si jak ve stavu beztíže. Jsem vystrčená do prostoru a ještě asi vteřinu klidná. Pak jen cítím, jak mé tělo letí vzduchem. Popruh se zařezává pod koleno. Instinktivně ho chytám oběma rukama. Vší silou zatínám svaly, aby mě přicházející přetížení neutrhlo z lajny. Celé se to zhoupne dolů, lajna se napruží. V momentě, kdy cítím, že stoupá zpět, škubnu tělem doprava a sedím na lajně. Tohle jsem zažila už tisíckrát. Kdybych se pustila, spadnu jen o dva metry níž. Mám sedák a jsem jištěna lanem do slackline popruhu, po němž jsem ještě před chvílí šla.

Fakt super lajna!

Můj první pád na highline (slackline napnuta výš než 10 metrů) byl v létě 2010. Předcházel mu první krok, který jako jiskra zažehl uvnitř mě vášeň pro chůzi ve výškách. Od té doby „chodím“. Nechápu, že v té rostoucí vášni jsem dokázala dostudovat architekturu. V letech 2012 a 2014 jsem chvíli měla evropský ženský rekord na highline. Roku 2016 jsem založila Slackline Academy, kde učím lidi chodit nízko i vysoko nad zemí. A jinak přes léto dělám exhibice a v zimě mě najdete „u rýsovacího prkna“.

Netradiční sólová expedice EU Peaks: Zdolání nejvyšších vrcholů zemí Evropské unie za…

Do USA jsme jeli na čtvrt roku dlouhou svatební cestu. Koncem ledna jsem se prvně po plastice křížového vazu postavila na deset metrů dlouhou lajnu. Za pět měsíců jsem už chodila po stometrových lajnách. A teď jsem v Moabu na lajně spojující Castleton a Rectory Tower. Před dvěma lety ji přešel Théo Sanson, jako světový rekord dlouhý 496 m. A já bych na ní teď asi nevisela, kdybych ve Švýcarsku nepotkala Miu. Jedenadvacetiletá Kanaďanka Mia Nobletová sází jeden rekord za druhým. Na Highline Extreme meetingu v Molesonu jsme zjistily, že obě budeme na podzim v Moabu. „To bychom mohly něco napnout…,“ mrká na mě Mia. „Třeba Castleton.“ Od vedlejšího stolu slyším Théa: „To napněte, holky. To je fakt super lajna!“

Tým borců

Tým má nakonec 12 členů včetně pěti současných nebo bývalých světových rekordmanů. Mezi nimi i náš Danny Menšík, který jako první na světě přešel po lajně kilometr. Na 496 m dlouhou lajnu je třeba popruh dlouhý 560 m, a to hned dvakrát. Kvůli bezpečnosti máme vše zdvojené, i lajnu, po níž chodíme a která nás jistí. Obě věže mají na vršku navrtané čtyři nýty na kotvení. Na Castleton leze Danny s Peetem. Na Rectory leze americko-kanadsko-německý tým. Dalších sedm lidí je rozmístěno na hřebeni spojujícím obě věže s rozprostřenou lajnou. Lezci na obou věžích nechají viset lana, po nichž se vytáhnou z konce lajny nahoru. Celé napínání trvá den. A lajna tu zůstane čtyři dny, tak dlouho máme povolení od leteckého úřadu.

V hlubinách, kde leží dějiny aneb Potápěči na cestě za tajemnými vraky

Původně myslím, že se na lajnu ani nedostanu. Přechod tam a zpět trvá 40 minut až čtyři hodiny. Ráda pomůžu s napínáním a doufám, že z Čechů na lajnu půjde Danny a Voříšek, ti mají šanci. Pak zjišťuji, že Mia odmítla už asi 20 lajnerů, kteří chtěli dorazit. Drží místo těm, co napínali. Takže i mně…

Trénink na 220 metrech

Proboha, půjdu na půl kilometr! Nejdelší highline, co jsem kdy zkusila, je 130 m. Odjíždím do vedlejšího údolí, kde je napnutá 220 m dlouhá lajna. Potřebuji si trochu zvyknout na tak velký prostor. Chodila jsem už lajny ve výšce 800 metrů, ale to, jak moc se cítíte vystrčeni v prostoru, není dáno jen hloubkou pod vámi. Navíc dlouhé lajny bývají uprostřed prověšené o několik desítek metrů. Není jednoduché se z nich dostat pryč. Na kratších lajnách se dá použít kladka. Lajner se do ní zavěsí a ručkuje zpět. Ale u lajn s velkým průvěsem se ručkuje hodně do kopce a kladka nemá žádnou brzdu. Musíte vyručkovat třeba 30m výškový rozdíl. Když se pustíte, sjedete zpět dolů. Tady, na dvoustovce, se nedostanu dál než do třetiny. Nemůžu dál fyzicky ani psychicky.

Jdu na ni!

Po dvou dnech se vracíme na Castleton. Danny to dal na první pokus, Mia vytvořila nový ženský světový rekord. Lezeme po fixních lanech nahoru 120 metrů na Rectory Tower a budeme tam spát.

Lajna je větrem vychýlená asi o 15 metrů doleva. Jdu na ni. Zvedám se. Jde to krásně. Deset kroků. Neee! Tohle je moc! Sedám si. Potřebuju pryč! Je mi trochu na zvracení. Doručkuji na skálu. Odvážu se a rychlým krokem odcházím. Cítím se, jako když skočím do vody. Všechno je zpomalené, zvuky tlumené, jako když se vzdaluji od hladiny a klesám. Po chvíli to nějak vstřebám. Jdu zpět. Slibuji sama sobě, že už se nevyděsím. Znovu se zvedám. Expozice mě nepřekvapí. S každým ujitým metrem je větší, ale já se soustředím jen na kroky. Tap... tap... tap. Tak zní chodidla dopadající na lajnu v pravidelném rytmu. Cítím pomalou, klidnou vibraci. Je to jak dech nějaké obrovské bytosti. A i když spadnu, zůstávám ve stejném klidném stavu. Moje mysl je tichá a tělo uvolněné. Zvedám se, ani nevím jak, a pokračuji. Jen jdu a zažívám obrovskou svobodu a samotu. Asi 150 metrů od kraje po dalším pádu sedím. Chci se zvednout a jít dál, ale už to nejde. Moje hlava je přetížena prostorem a soustředěním. Nahlas se rozesměju. Nikdo to nemůže slyšet, jsem tu úplně sama a je mi krásně. Otočím se a jdu zpět. Chvílemi vítr poleví a já i s lajnou třeba pět metrů klesám. Nevidím to, protože věž, na kterou se koukám, je daleko, ale cítím to v žaludku stejně jako na horské dráze. Když se vítr rozfouká, zase stoupám. Uklidňuji se, že je to v pohodě, že pořád můžu jít dál, i když právě jedu někam prostorem. A jsem zpět.

Adrenalin před adrenalinem: Extrémní lanovky, které spolehlivě zvýší váš tep ještě před…

Po mně jde Voříšek. Lajnu přejde na první pokus a zlepší si svůj osobní rekord o 150 metrů. Castleton přešlo zatím šest lidí na světě, z toho dva Češi. Přechod musí být v kuse od začátku do konce bez pádu. Na Castletonu jsem se dostala do třetiny. Ale z Ameriky odjíždím s tím, že jsem podobnou vzdálenost překonala chůzí s pády. Je zbytečné vysvětlovat, jak obrovský mentální a fyzický rozdíl je mezi chůzí s pády a bez. Ale přesto jsem nadšena. Odvážím si do Evropy bezednou motivaci a přání vrátit se někdy do Utahu.

Prostě musím

Nikdy bych si nedovolila zorganizovat výpravu na natažení lajny, kterou nemám šanci přejít. Jenže jsem dva roky strávila hojením kolen. Zranění, operace, rehabilitace a celé znovu… A došla mi prostá skutečnost, že jestli něco chci, tak bych to měla udělat. A já chtěla přejít z Rectory na Castleton klidně se sto pády. Ale přejít! Začala jsem šetřit peníze a oslovovat své kamarády a kamarádky z celého světa, kdo by se přidal. Náš sport je docela chlapská záležitost. Často jsem jediná holka v týmu. A tak mě trochu překvapilo, když jsme v červenci 2018 měli tým šesti holek.

Nakonec nás bylo osm. Pět Francouzek, dvě Češky, Kanaďanka a v den napínání nám pomohly dvě Američanky. Už jsem nebyla členka týmu jako loni. Celé jsme to s Chloe Roux-Mollardovou organizovaly. Lajnu jsme dopravily ze tří míst v Evropě a pospojovaly ji podle mých výpočtů. V předvečer napínání ve mně byla malá dušička. Sakra, dala jsem do toho strašných peněz, času a úsilí. Snad vše klapne. Snad se nikomu nic nestane.

Ženský tým v akci

Vstaly jsme ve 4.30. S východem slunce jsme byly pod věžemi. Na každou leze tříčlenný tým. Dole zůstávají čtyři holky a 80 kilo lajny sbalených ve čtyřech batozích. Přes sto metrů spárového a komínového lezení. Techniku napnutí volíme jako v roce 2017. Napínáme až do noci. Připravíme fixní lana a slaňujeme za tmy a studeného vichru. Ten den se dolů dostáváme vyčerpané asi v deset večer.

Afghánské odmítnutí aneb Když hlava moc chce, ale hora a tělo se brání

Ale tím to nekončí. Druhý den musí alespoň čtyři z nás nahoru. Máme tam lajnu a za ni zodpovědnost. V případě nouze ji umíme ve čtyřech lidech sundat. Plán je zůstat nahoře pět dní. Jsme strašně unavené z napínacího dne. Vylezeme po fixech a vytahujeme přes kladku bagáž vlastní vahou. Ten den udělám 700 dřepů. Jsme pomalé, padá noc. Poslední batoh vytáhneme v jednu ráno za sněžné bouře.

Třetí den pokračuje zbytek týmu. Večer sedíme všechny nahoře kolem ohně. Celkově jsme vytáhly nahoru asi 400 kilo nákladu, převážně vody. Celý tým funguje neuvěřitelně a i přes obrovské vyčerpání je dobrá nálada.

Následují tři dny chození. Před tím, než prvně vstanu na té lajně s dlouhou táhlou vibrací, se mi nervozitou stáhne žaludek. „Aničko, tohle nejde pokazit. Prostě jen pojď!“ říkám sama sobě. Jako by přestala existovat gravitace. Letím pomalu prostorem. Až se dvěma pády dojdu na druhou stranu. V tu chvíli mi to dojde – poprvé jsem se dotkla Castleton Toweru! Nahlas se směju a tryskají mi slzy z očí. Dvacet minut v kuse. Pak jdu zpět. Francouzky Louise a Mimi lajnu přejdou bez pádu a ostatní holky také překonávají samy sebe.

Vydejte se s kajakem do Patagonie. Divoké vody Chile vám rozproudí krev

Díky, kamarádky a kamarádi, že s vámi můžu sdílet chvíle, kdy patřím mezi nejsvobodnější lidi na světě, byť mé kroky jsou určeny jednou linkou. Přestávám existovat jako jedinec. Jsem obsažena ve světě stejně, jako on je obsažen ve mně. Hranice těla se bortí. Moje tělo, vzduch i skály tvoří jednotu.


Průlet historií highline

Ačkoli je provazochodectví disciplína s více než tisíciletou tradicí, slackline jako takový vznikl v 70. letech v Yosemitech, v USA, jako trénink balancu pro lezce. Prvním highlinerem na světě byl Scott Balcom. Sto metrů dlouhou highline překonal jako první Američan Andy Lewis. V roce 2014 se přišlo na to, že lajny delší než sto metrů je lehčí chodit při nízkých tazích. Je ale nutno se na to naučit nový styl chůze. V roce 2015 přešel Francouz Théo Sanson 496 metrů dlouhou highline na Castleton Tower. Jen o rok později zdvojnásobil světový rekord Čech Danny Menšík, jenž se svým kamarádem Nathanem Paulinem přešel 1020 metrů a jako první lidi na světě překonali kilometrovou hranici. Nyní je světový rekord 1,9 km a drží ho Kanaďané Mia Nobletová, Anthony Hotte, Guillaume Fontaine, Anthony Boulay a Švýcaři Samuel Volerey a Němec Friedi Kühne.

Mezi ženami dlouho vládla Američanka Faith Dickeyová, jež čtyři roky posouvala světové ženské rekordy. Momentálně nejlepší ženou je Kanaďanka Mia Nobletová, která před čtyřmi roky opustila kariéru rychlobruslařky a vrhla se na slackline. Během tří let dokázala posunout ženský rekord z 200 metrů na 1,9 km.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Pradal serey neboli khmerský box: Drsný sport, ve kterém si i šampioni vydělají jen pár…
Cyklistické putování po ostrově Skye: Nechte se omámit nádhernými sceneriemi či místní…

Anna Hanuš Kuchařová




Články odjinud
Starší články Lidé a Země