Přátelská a pohostinná kráska jménem Írán: Jedna návštěva rozhodně nestačí | Reflex.cz
nahoru

Přátelská a pohostinná kráska jménem Írán: Jedna návštěva rozhodně nestačí

Honza Čermák23. července 2019 • 06:50
Přátelská a pohostinná kráska jménem Írán: Jedna návštěva rozhodně nestačí
foto: Honza Čermák

Před odletem do Íránu jsem mnohokrát zaslechl otázku: „A nebojíš se?“ Nebál jsem se, protože nebylo čeho. Íránci jsou ten nejpřátelštější a nejpohostinnější národ, s jakým jsem se za patnáct let cestování setkal. A nádhera měst i vesnic téhle země mi dokonale učarovala.

První věc, kterou by si měl člověk při plánování cesty do Íránu uvědomit, je jeho rozloha. Česko by se do jeho území vměstnalo víc než dvacetkrát. Pokud se tam tedy nechystáte na několik měsíců nebo se nedostanete do rukou Vláďovi Váchalovi, který je schopný vám (s nadsázkou) ukázat „celý Írán za pět dnů“, musíte se zaměřit jen na určitou část země. Asi nejklasičtější trasou je severojižní linie mezi Teheránem a Šírázem. I ta se ale dá osvěžit méně známými místy.

Prvním z nich může být město Kášán. Z Teheránu se tam dostanete za tři hodiny autobusem. Cestoval jsem se svou blonďatou kamarádkou a pověsti o nebezpečné zemi vzaly za své velmi brzo. Už v Teheránu, kdykoli jsme nastoupili do čistého moderního metra, okamžitě některý z místních mužů pustil mou parťačku sednout. Po příjezdu na jižní autobusový terminál jsme si sotva stačili uvědomit, že jsou tu všechny nápisy v perštině, a už se nás ujal chlapík, jenž se zajímal, kam máme namířeno. Pak nás zavedl k pokladně, koupil za nás lístky, odvedl nás ke správnému autobusu, ukázal naše sedadla (perština má vlastní znaky i pro číslovky) a s úsměvem se s námi rozloučil. Celá akce netrvala snad ani pět minut a my se cítili jako VIP, a to nejen kvůli obrovskému prostoru na nohy a svačině, kterou jsme dostali k jízdence.

Objevte krásy starobylého Íránu. Země s velkým kulturním bohatstvím se otevírá turistům

Pohostinnost Kášánu

Kášán není velké město, ale má co nabídnout. Místní bazar je považován za jeden z nejkrásnějších a nejautentičtějších v celém Íránu. Obdivovat můžete například i trojici tradičních domů, z nichž mi jako nejzajímavější připadaly lázně sultána Amira Ahmada se střechou plnou kopulí. Příjemnou zastávkou byla mešita Agha Bozorg, jež se sice nemůže vyrovnat svým zdobnějším a slavnějším kolegyním v jiných městech, ale panuje tu klidná atmosféra a nemusíte platit vstupné. Můžete vyrazit i za město – do písečných dun, k solné planině či do mešity v nedalekém městě Aran va Bidgol. V ní sice působily černě oděné davy na první pohled trochu zlověstně, ale jakékoli pochybnosti se rozplynuly, když místní ženy poskytly mé parťačce potřebnou součást oděvu a přijaly ji mezi sebe. Na takový výlet je ideální najmout si taxi. Nemusíte se bát – cenu si domluvíte předem a třeba vás řidič následně pozve do svého domu na večeři jako nás. Chvíli jsme přemýšleli, co v tom může být za háček, ale brzy nám došlo, že jsme se jen stali přímými účastníky ukázky neuvěřitelné pohostinnosti místních. Od příjemného hovoru po výborném jídle jsme spolu s hostiteli vyběhli ven, abychom mohli sledovat průvod u příležitosti svátku ášúrá, který je připomínkou smrti Husajna, vnuka proroka Mohameda, v roce 680. Právě proto jsou všichni v těchto dnech v černém. Je to až mystická podívaná.

Ráno si dopřáváme vydatnou snídani na dvoře dalšího z tradičních domů, sloužícího jako penzion. Fontána, lavice s perskými koberci, podloubí… To nejlepší ale přišlo až s místní početnou rodinou, jež se tu zničehonic objevila. Sice neuměli moc anglicky, ale dali se s námi do řeči, fotili se s námi, nabídli sladkosti. A také úsměvy a pozitivní energii. Pak nás pozvali na svou farmu v nedaleké vesnici na večeři, odkud jsme se přesunuli na druhou večeři k prarodičům, kde jsme doslova cítili vzájemnou úctu a lásku mezi jednotlivými generacemi. Nakonec jsme šli do vsi na sváteční průvod a potom do mešity. Připadali jsme si jako filmové hvězdy a loučení bylo dost těžké. Stačily dva dny na to, abychom na vlastní kůži pocítili naprosto spontánní pohostinnost v zemi, o níž si v médiích málokdy přečtete něco pozitivního.

Žili v poušti hobiti? Tuto otázku vyvolává nález miniaturního města v íránském Šahdádu

Dva světy

Jako další přirozený cíl vypadá podle mapy i knižních průvodců Isfahán, ale vřele doporučuju naplánovat si cestou zastávku ve vesnici Abjaneh. Téhle zajížďky jsme rozhodně nelitovali, i když to znamenalo najmout si taxi místo jednoduché a levné cesty autobusem. Ocitli jsme se v jiném světě i století. Domy i okolní skály sice mají stejnou barvu, ale snad právě o to větším zážitkem je nejen brouzdání úzkými uličkami i pohled na vesnici z nedaleké vyhlídky, kam vystoupáte za pár minut po svých, a ještě si cestou nasbíráte vlašské ořechy na svačinu. V Abjanehu žijí vesměs staří lidé, jen v době svátků se za nimi vypraví jejich mladší příbuzní z větších měst a společně si pak užívají průvody, modlitby a jídlo zdarma. Díky našemu taxikáři a průvodci v jednom jsme tohle zažili spolu s nimi.

Isfahán nás vrátil zpátky do reality. Na mnoha místech se dočtete, že je považován za perlu Íránu. Já takové nadšení nesdílím. Ve městě samozřejmě najdete krásné památky v čele se dvěma impozantními mešitami na obrovském náměstí, můžete si užít i příjemnou večerní procházku po mostě Khájú, ale například bazar byl pro mě zklamáním: připomínal mi spíš naše vietnamské tržnice. Především jsem však v Isfahánu necítil tu pozitivní atmosféru, kterou jsem se nadchl během předešlých dnů. Jako by tu větší roli hrály peníze, což nám o několik dní později potvrdila naše řidička v Šírázu. Určitou náplastí byla návštěva arménské čtvrti s kostelem Kelisa-ye Vank s úchvatnou výzdobou.

Ztratit se v Jazdu

Za nejkrásnější íránské město považuji jednoznačně Jazd. Domy i mešity tu mají stejnou barvu, jež napovídá, že se nacházíte v pouštní oáze. Trochu to člověku ztěžuje orientaci a dost bych se divil, pokud byste se v těch rajských uličkách aspoň jednou neztratili. Ale časem jsme se naučili používat záchytné body, třeba minarety místních mešit, které rozhodně stojí za návštěvu. Hned naproti té nejznámější, Páteční (Masdžid-e džámí), jsme se pak před západem slunce usadili na jeden z perských koberců na střeše kavárny, z níž jsme měli jako na dlani nejen město s kopulemi mešit či typickými lapači větrů, ale i okolní hory, jež se přes den ztrácejí v oparu horkého dne. K pohodové atmosféře přispěl i číšník, jenž nás překvapil několika českými větami. Na večeři jsme zkusili střechu restaurace hotelu Orient, ze které byl krásný výhled na modře nasvícenou mešitu. A pokud k jídlu zvolíte pokrm zvaný fesendžán, což je směs dlouze taženého masa a omáčky z granátových jablek a vlašských ořechů, nemělo by vám ke štěstí nic chybět.

V zemi krále Kašpara: Vítejte v nejvýchodnější íránské provincii Sístán

Zajeďte si na výlet i do města Mejbod, jež je zmenšenou verzí Jazdu. Kromě ještě poklidnější atmosféry tu najdete hrad Narin, obrovské pískovcové iglú Jachčal, sloužící k ukládání ledu, zvláštní holubník Kabútar Cháneh nebo malebné poštovní muzeum. Už jsme se ani nedivili, když jsme od hradního pokladního dostali sušenky a řidič se s námi podělil o meloun.

Růžová je dobrá

Řada lidí cestuje do Íránu především kvůli návštěvě pozůstatků starověkého města Persepolis. Dovolím si další kacířský názor: pokud nejste zarytými fanoušky historie, a navíc jste už předtím byli například v jordánské Petře, v Persepoli nejspíš nebudete ohromeni. Po návštěvě Jazdu nás vyloženě neomráčil ani rušný Šíráz, ale nenechte se odradit, několik perel tu určitě najdete. Rozhodně mezi ně patří mešita (masdžid) Násir al Mulk, jíž se přezdívá Růžová. Důvod pochopí návštěvník hned, jakmile spatří krásnou výzdobu se spoustou detailů. Největším tahákem je ale interiér jednoho z křídel mešity s barevnými okny, přes něž v dopoledních hodinách dopadají dovnitř sluneční paprsky a na kobercích pod okny vytvářejí krásné barevné obrazce. Podstatně méně turistů jsme potkali v nedalekém pavilonu a zahradě Narendžestán-e Kavam. Největší koncentraci místních jsme naopak zažili ve svatyni Aramgah-e Šáh-e Čérágh, kam sice můžete zdarma, ale pouze s přiděleným průvodcem a bez fotoaparátů.

Troglodyté z pistáciových hor. To jsou obyvatelé skalních obydlí ve vesnici Meymand

Únikem před ruchem velkoměsta a panujícím horkem nechť je vesnice Ghalat. Kromě malého rozbořeného kostela v ní na nás nečekaly žádné důležité památky, ale je to místo, kam Íránci jezdí piknikovat do příjemného lesa protkaného říčkou a malými vodopády. Panuje tam pohoda. Tip jsme dostali od mladé a krásné učitelky angličtiny, jež nás vezla do Persepole a Necropole. Mohli jsme se jí ptát na cokoli o současném Íránu a ona na všechno naprosto otevřeně odpovídala. Podobně jako další řidič, který mohl zavzpomínat i na staré časy, kdy třeba noční život v Teheránu vypadal úplně jinak než dnes. A když nás vezl na letiště, daroval nám na rozloučenou velké sáčky plné rozinek a ořechů. Jen tak, s úsměvem, vděčností, radostí a pokorou.

Horko v zálivu

Když má člověk pocit, že měst už bylo dost, není od věci vydat se ještě víc na jih, konkrétně na ostrovy v Perském zálivu. Panuje tam ještě větší horko než na předešlých místech a zároveň i trochu jiná atmosféra, daná větším zastoupením arabské populace, ale na druhou stranu tato část Íránu má nevšední přírodní krásy. Na ostrově Kešm to byly především Údolí hvězd, kaňon Čahkúh, údolí Tandis nebo solná jeskyně Chare Namaki. Hned v její blízkosti nás k osvěžení zlákala liduprázdná pláž. S koupáním v plavkách je to v Íránu trochu ošemetné, ale když řidič džípu, kterým jsme se tam dostali, přivřel oči a nikdo jiný široko daleko nebyl, odvážila se dámská část skupiny vyběhnout do vln i v bikinách.

Íránská provincie Golestán aneb Za Turkmeny z Růžové zahrady
Zdeněk Micka 29. listopadu 2018 • 11:39

Íránská provincie Golestán aneb Za Turkmeny z Růžové zahrady

Ostrůvek Hormuz je malý, zvládli jsme ho objet během půldenního výletu, ale pro mě to byl jeden z největších íránských zážitků. Připadal jsem si jako na jiné planetě. Klidně vynechejte místní pevnost a vydejte se rovnou do přírody. Aspoň tam s největší pravděpodobností budete první a sami. Krásné skalní útvary ze soli, obrazce vytvořené ostrovany na pláži, malá solná jeskyně, nádherné Duhové údolí s rozmanitou paletou barev nebo Údolí soch. V něm člověka asi tolik nepřekvapí skály v různých tvarech, připomínající například obrovského draka. Ale to nejlepší se dostavilo ve chvíli, kdy nás řidič ponoukal, ať pokračujeme dál, za jeden ze skalních výběžků, a pohlédneme doprava. Tady se naskýtá nádherný pohled na pobřeží lemované světlými skalami, pláž s růžovým nádechem a v popředí, jen pár metrů od nás, hnědé a žluté skály. Je to jedno z těch míst, na nichž se člověku zatají dech.

Na jih a na sever

Určitou nevýhodou výše popsané trasy je skutečnost, že se nejedná o okruh. Pokud tedy odlétáte z Teheránu, je potřeba dostat se z jihu zpátky na sever. Nebojte se využít místních aerolinek. Za velmi přijatelnou cenu (33 eur) jsme získali naprosto standardní servis i chutné jídlo, což se vám v dnešní době u nás v Evropě už takřka nestane.

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969

Ačkoli má moje generace Teherán zafixovaný ze zpráv z doby, kdy probíhala válka mezi Íránem a Irákem, spíš s negativním nádechem, jsem rád, že jsme mu dali šanci. Je to moderní velkoměsto se všemi klady a zápory. Atrakcí je spousta, vypíchnu jen pár těch, které mi připadaly nejzajímavější. Přímo z města se můžete lanovkou dostat na vrchol hory Tochal v nadmořské výšce takřka čtyř tisíc metrů. Jen je potřeba dát si pozor na to, ve které dny lanovka jezdí. My to štěstí neměli, ale nenechali jsme se odradit a v krásném počasí pěšky vyšlápli do výšky kolem 2500 metrů nad mořem s výhledem na široké okolí. Přírodu si užijete i v Darbandu, části Teheránu, která bývala samostatnou vesnicí. Dneska je to šňůra restaurací a obchůdků naskládaných v příjemném chládku kolem řeky. Ačkoli se tu člověk nachází výš než na Sněžce, klima je velmi příjemné a jídlo výborné. Na rozloučenou s městem jsme se vydali na vyhlídkovou věž Milad Tower, odkud se můžete pokochat pohledem na celý Teherán i hory v jeho okolí.


Blízká setkání perského druhu

Kdykoli si vzpomenu na Írán, na tváři se mi rozhostí úsměv. Vybaví se mi totiž krásné zážitky, setkání s místními, kteří z podstaty své nátury dělají všechno pro to, abyste se v jejich zemi cítili dobře. Není v tom žádný kalkul, oni jsou prostě takoví. Přátelští, otevření, pohostinní a hrdí na svoji zem, již i přes nejrůznější výhrady milují. Nebojte se jet do Íránu. Zjistíte, že bát se tam budete jenom jediné věci: že jedna návštěva nestačí.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů
Jiří Sladký 8. ledna 2018 • 14:10

Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů

Nový fenomén jménem plogging: Udělejte něco pro své zdraví i pro životní prostředí

Honza Čermák




Články odjinud
Starší články Lidé a Země