Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?

Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř? Zdroj: Jan Sochor

Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?
Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?
Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?
Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?
Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?
10
Fotogalerie

Velkopěstírna zeleniny u španělského městečka El Ejido: Zahrada Evropy nebo chemická laboratoř?

To krásně červené rajče bez vůně a bez chuti, které jste si naposledy koupili v supermarketu, velmi pravděpodobně vyrostlo pod horkým andaluským sluncem v El Ejidu. Z dokonale namíchaného písečného substrátu, zavlažované počítačově řízeným systémem, chráněné hradbou pesticidů a nakonec utržené rukou bezejmenného marockého imigranta bez papírů.

El Ejido, donedávna jedno z bezvýznamných městeček v pobřežní provincii Almería na jihu Španělska, je pro ekonomy příkladem zázraku. Ještě v polovině 80. let minulého století to byl nejchudší kraj ve Španělsku. Během dvou dekád se díky intenzivnímu zemědělství proměnil v jeden z hospodářsky nejrychleji rostoucích regionů v celé Evropě. Souběh několika faktorů způsobil paradoxní situaci: nejsušší oblast Evropy se stala její zahradou.

Tři sta kilometrů čtverečních popelavého moře fóliových pařníků, které je podle některých astronautů vidět z vesmíru pouhým okem, produkuje ročně tři miliony tun zeleniny. Klimatické podmínky tohoto regionu – tři sta třicet slunečných dnů v roce a bezvětří – sice nahrávají zemědělské výrobě, ale chybí to nejdůležitější: povrchová voda. Tu získávají farmáři z hlubinných vrtů. Jehly potrubí zapíchnuté až několik set metrů hluboko sají z podzemích rezervoárů vodu, která stéká z horských štítů Sierra Nevady na severu provincie.

Neméně důležitým milníkem v rozvoji zemědělské produkce v El Ejidu bylo zapojení nových technologií a metod, na jejichž vývoji se přímo podílejí lokální výzkumná centra. Keříky rajčat nerostou ze země, nýbrž ze speciálního písečného substrátu, který je v přesných intervalech sycen směsí vody, hnojiv a podpůrných látek. Počítačem řízená stanice neustále vyhodnocuje stav substrátu a podle toho do roztoku přidává fosfáty, nitráty, pesticidy, ochranu proti hmyzu, látky proti plísni, látky pro dobrou barvu plodu. Klasické pěstování zeleniny se v El Ejidu změnilo v industriální velkovýrobu potravin.

Třicet tisíc cizinců beze jména?

Avšak klíčovým faktorem ekonomického boomu, který vyschlou polopoušť proměnil v „moře plastiku“, jak říkají Španělé, je levná pracovní síla. Desítky tisíc imigrantů z Maroka a subsaharské Afriky udržují skleníkový kolos v chodu, od září do května, za mizivou mzdu tří eur na hodinu. Nikdo neví, kolik imigrantů spletitý labyrint skleníků skrývá. Místní úřady odhadují, že na jednoho legálního nádeníka připadá jeden bez papírů.

Právě oni za nepředstavitelného vedra kolem padesáti stupňů Celsia slouží rostlinám ve sklenících. V boudách vedle skleníků žijí, jedí, odpočívají. Mezi nářadím si na holém betonu klekají směrem k Mekce a čtou korán v arabštině. Španělsky umí dvacet slov nutných k práci ve skleníku.

Zatímco kdesi na periferii Evropy tento sociální a ekologický experiment s vratkými základy pokračuje, další sklizně paprik, dýní, rajčat, okurek a melounů zaplavují regály zimních supermarketů.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: