Tradiční terasovitá políčka na severovýchodě Číny: Malebná scenerie skrývající těžkou dřinu

Tradiční terasovitá políčka na severovýchodě Číny: Malebná scenerie skrývající těžkou dřinu Zdroj: Pavla Schauerová

Počátek terasovitých rýžových polí sahá do období dynastie Jüan ve 13. století.
V této oblasti, kde se rýže pěstuje už více než osm set let, je sázení, přesazování a sklizeň rýže součástí zdejší kultury a zaměstnává celé rodiny a vesnice.
Když rodině pomáhá vodní buvol, je náročná péče o rýžové rostlinky snazší.
Tradiční terasovitá políčka na severovýchodě Číny: Malebná scenerie skrývající těžkou dřinu
Místní ženy si do velkých nůší naloží bagáž turistů a svižným krokem se vydají vzhůru na terasy.
7
Fotogalerie

Terasovitá rýžová políčka na severovýchodě Číny tvoří malebnou scenerii, která však skrývá těžkou dřinu

Autonomní oblast Lung-šeng ke-cu, nebo také oblast mnohonárodnostních menšin, leží v severovýchodní části provincie Kuang-si. Je známá především největšími uměle vybudovanými terasovitými políčky, která jsou dílem vytrvalosti a úsilí menšinového národa Čuang a Jao. Nejmalebnější místa v této oblasti se jmenují „Terasy dračího hřbetu“ a „Terasy měsíce a sedmi hvězd“.

Počátek terasovitých rýžových polí sahá do období dynastie Jüan ve 13. století. Jejich výstavba pokračovala až do začátku vlády poslední čínské dynastie Čching (17. století). Rýžové terasy Lung-ťi-tchi-tchien se prostírají asi 27 km od města Lung-šeng, jejich celková rozloha je zhruba 72 km2 a jsou vybudovány v nadmořské výšce od 300 do 1000 m. Ačkoli se jedná o největší terasovitá pole, jednotlivé terasy se skládají z políček, z nichž některá mají rozlohu menší než jedno mu (tradiční měrná jednotka v Číně, dnes zvaná šimu, asi 0,16 ha).

Většina zemědělské půdy v Číně však nevznikla vlivem přírodních podmínek. Protože pěstování rýže vyžaduje vodorovná pole a sazeničky musejí být po většinu svého vegetačního období ponořené ve vodě, museli místní vybudovat v kopcovitém terénu pole i zavlažovací systém.

Dřina na etapy

V této oblasti, kde se rýže pěstuje už více než osm set let, je sázení, přesazování a sklizeň rýže součástí zdejší kultury a zaměstnává celé rodiny a vesnice. Práce na poli začíná koncem zimy a pokračuje až do podzimu. Po sklizni se udržují zvyky a tradice, které se vztahují k pěstování rýže a její konzumaci. Setba rýže probíhá na etapy. Každá rodina začíná na čtyřech polích, která se zalijí vodou. Na jedno políčko jsou nejdříve zasety sazeničky a další tři jsou zatím připravována na přesazení. Sazenice rýže rostou po dobu několika týdnů, dokud nejsou asi o 10 cm vyšší než hladina vody. Potom se sazenice vytrhají, svážou do trsů a znova zasadí, ovšem dále od sebe. Zbývající sazenice se zasejí i do druhého políčka. Znova se nechají rozrůst a stejným způsobem se přesadí na další políčko. Tento postup se opakuje až do zasetí čtvrtého pole. Pak už se rýže nechá růst.

Ošetřování rýže během vegetace spočívá hlavně v udržování potřebné výšky vodní hladiny, přihnojování a ničení plevelů. Se sázením se začíná na jaře, zhruba v dubnu, když si půda odpočinula pod sněhovou peřinou. Mechanizace v této oblasti chybí, a tak se rýže sází a pěstuje ručně. Půda se zorá pomocí dřevěných rádel. Když místní vlastní vodního buvola, je práce o něco lehčí. V opačném případě žena táhne rádlo a muž za ní vytváří brázdy. V některých oblastech je díky podnebí možné sklízet rýži i dvakrát ročně. V oblasti Lung-šeng se ale sklízí jen jednou, v říjnu. Požne se srpy a potom se jí tluče o stěny hluboké nádoby, aby se z klasů oddělila rýžová zrna. Po sklizni se pole znovu zorá a nechá přes zimu odpočinout.

Scenerie rýžových teras je opravdu úchvatná, ať už sem člověk zavítá v jakémkoli ročním období. Na jaře se na hladině odrážejí sluneční paprsky a v létě vytvářejí zelená stébla rýže hustý koberec, který se pak později na podzim promění ve zlato. V zimě, když napadne sníh, jsou celé terasy pokryté bílým povlakem a vypadají jako dračí páteř. Proto je také místní takto pojmenovali.

Kmen Dlouhé vlasy

Kromě této jedinečné podívané je tato oblast domovem mnoha menšinových národností Číny (Čuang, Jao, Miao a Tung). Nejpočetnější menšinou jsou lidé kmene Čuang, kterých je v celé Číně kolem 18 milionů a nijak zvlášť se neliší od nejpočetnějších Chanů. Ve vesnici je poznáte podle toho, že muži nosí turbany a ženy modré vyšívané halenky a ručníky omotané kolem hlavy. Čuangové jsou většinou animisté, a tak v této oblasti chybějí buddhistické či taoistické chrámy.

Velmi zajímaví jsou lidé kmene Jao, v této oblasti nazvaní Červení Jao, a především tradiční kostýmy a zjev jejich žen. Ženy kmene Jao si nestřihají vlasy, a tak se jim tu říká kmen Dlouhé vlasy. Ostřihat se mohou jen jednou: v šestnácti letech, což symbolizuje přechod do dospělosti. Vlasy si žena pak uschová u babičky, a když se vdá, je z nich vyrobena ozdoba, kterou si bere do domu svého muže jako vzpomínku na dětství. Etnikum Jao je známo svou barevností a hlavní barvou žen kmene Dlouhé vlasy je růžová. Většina jich nosí halenku bez límečku, látkový pás a krátkou černou sukni. Některé si také na halenku oblékají kabátek zapínaný uprostřed a zdobený stříbrem. Na svých dlouhých vlasech nosí černou látku, čímž dodržují dávnou tradici, kdy své vlasy nesměly nikomu ukazovat. Dnes své vlasy, za malou úplatu, rády vystavují turistům k fotografování.

Pochoutky z Pching-anu

Autobus z posledních sil stoupá do strmého kopce a po další půlhodině nás vysazuje na úpatí rýžových teras. Na vrcholu kopce stojí Pching-an, šest set let stará vesnice etnické menšiny Čuang. Okamžitě se na nás vrhají místní ženy, které si přivydělávají jako nosičky zavazadel. Mají na sobě typický oděv etnické menšiny Čuang a na zádech proutěné nůše, do kterých nakládají těžké kufry a batohy turistů. Muži tu zase nabízejí turistům speciální nosítka.

Vydáváme se po strmých kamenných schodech vzhůru do kopců. Všude kolem nás postávají ženy kmene Jao a prodávají své ručně vyrobené suvenýry. Hlavní vstup do vesnice vede přes dřevěný most větru a deště, za kterým začíná první rýžové políčko. Přiznávám, že s 20 kg na zádech je půlhodinový výstup skutečně náročný. Výhled z vrchu ale stojí za námahu. Bydlíme asi v polovině cesty kopce. Hotel je celý dřevěný, stejně jako všechny ostatní domy ve vesnici. Pomalu se stmívá, takže průzkum okolí si necháme až na zítřek.

Zatím ochutnáváme místní specialitu - domácí rýži pečenou v bambusu. Omytá rýže se smíchá se zeleninou, oříšky, bambusem a někdy i masem a pak se napěchuje do 35 cm dlouhých dutých bambusových tyčí, které mají na jedné straně vyřezaný malý držák. Bambus se potom vloží do ohně a peče se asi 45 minut. Poté se bambusová tyč rozlomí a upečená rýže se vyjídá lžící. Další delikatesou této oblasti je vynikající uzené maso. Smaží se společně s bambusem a chilli papričkami a spojení těchto ingrediencí je dokonalé.

Ráno máme v plánu průzkum blízkého okolí a návštěvu vesnice Ta-čaj, která je domovem etnické menšiny Jao. Výstup na první vyhlídku zabere skoro půl hodiny. Pokračujeme pomalu dál po vyšlapaných pěšinkách na úpatí rýžových polí. Na nejvyšším bodě Teras dračího hřbetu si dáváme zelený čaj a pozorujeme, jak se vesnice pod námi pomalu probouzí k životu. Z vyhlídky nad vesnicí pokračujeme po úzkých cestičkách směrem k vesnici Čung-liou. Všude kolem nás je nekonečné moře zlatých klasů rýže. Začíná období sklizně a na některých polích už pracují celé rodiny. Místní stále udržují dávnou tradici a při těžké práci si zpívají. V dobách dávno minulých jim k práci do rytmu bubnoval a předzpěvoval mladý muž.

Kromě rýže se tu pěstují také červené chilli papričky, které tu prodávají na každém rohu za pár korun. Suší se na hromadách v koších či jen volně položené na střechách domů a vytvářejí nádherná červená zákoutí. Základními potravinami této oblasti je kromě rýže také kukuřice, sladké brambory, paprika, dýně a sójové boby. Zvláštností jídelníčku je tu tzv. mastný čaj. Lístky čaje se nejdříve opraží v oleji, pak se vaří smíchané s rýží a sójovými boby, až nakonec vznikne hustá slaná polévka.

Praotec Pes

Cestou údolím míjíme malý vodopád a řadu opuštěných náhrobků. Místní obyvatelé se tu scházejí při významných výročích. Do nádherné starobylé vesnice Čung-liou zavítá jen málo turistů, a tak když se objevíme na cestě, hned se na nás vrhají ženy kmene Jao s nabídkou oběda, ubytování a ručně vyrobených suvenýrů. Jdeme stále dál na vrchol dalších rýžových polí, odkud je nádherný pohled na celou vesnici. Typické domy menšiny Jao jsou obdélníkového tvaru postavené ze dřeva a bambusu. Obvykle mají tři pokoje: obývací pokoj v prostředku místnosti a dvě ložnice na kraji. V přední části obývacího pokoje jsou umístěna kamna na vaření. Domy v horách jsou většinou dvoupatrové a první patro je využíváno jako stáje pro dobytek a sýpky.

Národnostní menšina Jao má poměrně komplikované náboženství a historii. Uctívají přírodu společně se svými předky a v některých oblastech zase věří v čarodějnictví. Hlavně ale věří v Pchan-chu, svého praotce Psa, a proto se také v této oblasti Číny psi nejedí. Podle legendy žili v dávných dobách dva králové, kteří mezi sebou bojovali. Jeden z těchto králů prohlásil, že ten, kdo zabije jeho nepřítele, získá za ženu jeho dceru. Praotec Pes slyšel toto přání, tajně se dostal do domu druhého a ukousl mu hlavu. Král musel dodržet svůj slib, ale přikázal Psovi a princezně, aby se usadili hluboko v horách. Praotec národnosti tak s princeznou odešel. V noci se pak změnil v muže a stal se skutečným manželem princezny. Měli spolu mnoho dětí a ty měly další, a tak vznikla národnostní menšina Jao.

Celkově čítá populace menšiny Jao asi 2,2 milionu. Žijí převážně v horských oblastech šesti provincií jižní Číny a 70 procent z nich právě v provincii Kuang-si. Polovina lidí kmene Jao mluví vlastním jazykem, který patří do rodiny čínsko-tibetských jazyků, ostatní používají jazyk kmene Miao nebo Tungů a samozřejmě se dnes ve školách všichni učí čínsky.

Výlet do vesnice Čung-liou nám zabral celý den a stejně jako my se vracíme do našeho malebného hotýlku, i ti, kteří strávili dnešní den prací na rýžových polích, se vracejí domů, aby se v rodinném kruhu posilnili vydatnou večeří, dobře se vyspali a ráno mohli pokračovat v započaté práci. U večeře si povídáme s mladičkou majitelkou hotelu, která ve městě studuje vyšší školu cestovního ruchu. Hotel se jim podařilo zajistit jen díky dostatečné úrodě rýže. Tu, kterou nepotřebovali, prodali, a tak získali základní kapitál na přestavbu domu. Je to pro ně snadnější přísun peněz než jen težká práce na poli. Díky nim si mohou dovolit posílat své děti na studia a dopřát si maso, které bylo dříve jen málokdy součástí jídelníčku.

Rýžové terasy v ohrožení

Pěstování rýže má v této oblasti staletou tradici. Díky kultivaci je tu půda stále velmi úrodná a rýže zůstává základní potravinou. Jak dlouho ale? Práce na poli je velmi namáhavá, a tak není divu, že poté, co na konci minulého století objevili tuto oblast první turisté, se místní upínají k vidině získání jednoduššího příjmu z turistického ruchu.

Bohužel turismus přináší také problémy, z nichž největší je nedostatek vody, která pak chybí při zavlažování rýžových polí. Dříve byla políčka zavodněna po celý rok, teď už se pole zavodňují až se začátkem výsevu rýžových sazenic, což znamená, že po dobu půl roku jsou pole suchá. Je tedy nutné investovat do nového zavlažovacího systému a řešit otázku nedostatku vody co nejdříve. Když totiž nebudou rýžové terasy, nebudou ani turisté, ani jednoduše vydělané peníze.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: