Šlápoty se vydávají na cestu. Zprava: Květa Tarantová, Jarmila Očásková, Věra Komárková, Zdeňka Opatrná.

Šlápoty se vydávají na cestu. Zprava: Květa Tarantová, Jarmila Očásková, Věra Komárková, Zdeňka Opatrná. Zdroj: archiv autora

Anna Elstnerová za volantem vozu Aero minor během rekordního dvojnásobného přejezdu Sahary v roce 1947.
Barbora Markéta Eliášová v Tokiu roku 1913.
3
Fotogalerie

První české cestovatelky: Ženy, které dokázaly, že cestování nemusí být jen doménou mužů

Cestovatelství bývalo v našich zemích ve starších dobách výhradně mužskou záležitostí. Teprve ve 20. století se objevila první Češka, která si cesty sama plánovala a samostatně je také realizovala. Avšak již předtím nám historie zachovala jména žen z českých zemí, které se vydaly do širého světa - ovšem jen jako doprovod svých manželů.

Pražský rodák Jan Vilém Helfer byl jedním z prvních „profesionálních“ cestovatelů 19. století. Jeho manželka Pavlína, původem z francouzské rodiny naturalizované v Německu, s ním absolvovala cestu přes Blízký východ a Přední Indii do jihovýchodní Asie, kde roku 1840 teprve třicetiletého Helfera za Andamanských ostrovech zabili domorodci. Z cestovatelských manželek se stala legendou Růžena Holubová, ale ani ona nebyla původem Češka. Nejslavnější český cestovatel si tuto osmnáctiletou dívku, dceru správce vídeňského Prátru, vzal roku 1883, těsně před odjezdem na druhou africkou výpravu.

Věrnou společnicí Jiřího Bauma na jeho cestách automobilem včetně největší cesty kolem světa roku 1935 byla jeho manželka Růžena (rozená Fikejzlová). Dalším významným automobilovým cestovatelem byl „lovec kilometrů“ František Alexandr Elstner, jehož na náročných motoristických expedicích před válkou provázela manželka Eva a po válce v roce 1947 během rekordního dvojnásobného přejezdu západní Afriky napříč Saharou jeho druhá žena Anna Elstnerová.

Touha zvaná Japonsko

Za první českou cestovatelku je ovšem právem považována Barbora Markéta Eliášová (1885-1957). Narodila se 2. listopadu 1885 v Jiříkovicích u Brna. Později přišla do Prahy, kde vyučovala němčinu a angličtinu na pražských dívčích školách. V roce 1912 však zatoužila po dálkách. Vlakem přejela celé Rusko, nejprve do Moskvy a pak transsibiřskou dráhou do Vladivostoku. Po třídenní plavbě parníkem Simbirsk se dostala do Japonska. Ve svém prvním cestopise Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule (1915) popsala zvyky, tradice a způsob zábavy obyvatel japonských ostrovů.

Návštěva Japonska se změnila v cestu kolem světa, během níž vlakem projela celé Spojené státy. Do země vycházejícího slunce se Eliášová podruhé vypravila až v roce 1920, kdy získala místo koncipientky na československém vyslanectví v Tokiu. Po půldruhém roce se vrátila domů a přitom opět udělala okruh kolem světa. Do školy se už nevrátila, zůstala spisovatelkou na „volné noze“.

Již v roce 1923 se do Japonska vypravila potřetí. Tentokrát však poznala také Cejlon, Malajský poloostrov a Čínu. Eliášová se po deseti letech vrátila do míst, kde poznávala Japonsko během své první návštěvy. Její pobyt náhle ukončilo katastrofální zemětřesení, které 1. září 1923 srovnalo se zemí japonskou Jokohamu a připravilo o život 150 000 lidí.

Česká cestovatelka přežila, i když zachránila opravdu jen holý život. Ze zničené Jokohamy se Eliášová dostala do blízkého Tokia. Podařilo se jí získat lodní lístek na parník Empress of Russia a 10. října 1923 Japonsko opustila. Domů se opět vracela kolem světa. Po návratu přednášela po celé republice a měla pořady i ve zbrusu novém médiu - rozhlasu. Z této cesty vytěžila dvě knihy - Dcery Nipponu (1924) a V Japonsku v dobách dobrých a zlých (1925).

Čtvrtá cesta Barbory Markéty Eliášové se poněkud vymykala z předchozího schématu. Cestovatelka nesměřovala do Japonska a nebyl to okruh kolem světa. Z Rotterdamu v srpnu 1926 vyplula do Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Cestou však loď přistála v britském Singapuru. Eliášová důkladně poznala Jávu, pak následovala návštěva pohádkového ostrova Bali a poté plavba do Austrálie. Na zpáteční cestě se zastavila v Kapském Městě, které v knize Rok na jižní polokouli (1929) charakterizovala jako jedno z nejhezčích na světě.

Na svou pátou a poslední cestu se česká cestovatelka vydala v roce 1929. Směřovala opět do Japonska, tentokrát však navštívila také Koreu. O této cestě toho mnoho nevíme, nevydala o ní totiž už žádný cestopis. Po návratu se uzavřela do sebe a žila samotářským životem v Roztokách u Prahy. Do světa se už nepodívala. Německá okupace a práce v odboji vyčerpaly její síly.

Šlápoty míří do Mexika

Pro B. M. Eliášovou nebyl problém dostat se za hranice, byla to jen otázka dostatku času a peněz. V časech totalitního režimu po roce 1948 však už individuální cestovatelé neměli na růžích ustláno, proto se spíše dařilo expedicím, které měly sportovní či vědeckou náplň a záštitu některé organizace. Ve výjimečných případech se jich zúčastnily i ženy, ale čistě ženská byla jen jediná výprava.

V pátek 13. října 1967 se z pražského Staroměstského náměstí vypravily pěšky s obrovskými batohy čtyři české horolezkyně: Jarmila Očásková, Věra Komárková, Zdena Opatrná a Květa Tarantová. Jejich cílem bylo hlavní město Mexika, kde měly být následujícího roku 12. října zahájeny XIX. letní olympijské hry. Vedoucí expedice se stala šestatřicetiletá Jarmila Očásková, původem z herecké rodiny. Od svých pětadvaceti let lezla za Slavii VŠ, měla za sebou i výstupy v Alpách. Věra Komárková byla pětadvacetiletá bioložka působící na katedře botaniky Univerzity Karlovy. Ze všech čtyř byla coby horolezkyně nejnadanější. Měla už za sebou nejen Mont Blanc a Matterhorn, ale také Petit Dru. Nejmladší byla Zdeňka Opatrná, vychovaná ve skautské rodině, soustružnice z Technometry, všestranná sportovkyně. Třiadvacetiletá Květuše Tarantová pracovala jako pomocná technička na generálním ředitelství ČKD, byla členkou horolezeckého oddílu Slavoj Vyšehrad a ráda fotografovala.

První kroky nekonečné pouti ženského kvarteta, které si říkalo Šlápoty, mířily na Moravu, pak následovalo 362 kilometrů po Rakousku. V západním Německu, po jehož území ušly 324 kilometrů, se měly výborně. Putovaly na náklady německého olympijského výboru, takže ani jednou nestavěly stan. Pak přišlo Švýcarsko (382 km) a Francie, která je přivítala zimním počasím. Silvestra strávily v Paříži. Když v Calais opustily kontinent, měly za sebou dalších 1012 kilometrů. Poslední evropská etapa vedla Velkou Británií a měřila 334 kilometrů.

Plavba dánskou nákladní lodí přes Atlantik představovala vítaný odpočinek. A pak začala americká etapa. Ve Francii si jich lidé ani média nevšímali, zato v USA se Šlápoty staly středem mediálního zájmu. Do Mexika přešly v texaském pohraničním městě Laredo a na mexické půdě je zhruba 800 kilometrů před cílem zastihla zpráva o sovětské okupaci ČSSR. Ani je nenapadlo cestu přerušit, rozhodly se hrdě protrhnout cílovou pásku. Když se to 29. září 1968 stalo, měly za sebou 7775 kilometrů a každá tři páry prošlapaných pohorek.

V roce 1971 Šlápoty vydaly cestopis, který šel na dračku, ale pak jako by se na jejich dobrodružnou „dámskou jízdu“ nadobro zapomnělo. Teprve televizní seriál Zapomenuté výpravy a stejnojmenná kniha, jejímiž autory jsou M. Hýža, M. Kačor a M. Švihálek (Brno, Jota 2005), po desetiletích připomněly české veřejnosti neopakovatelné dobrodružství čtyř horolezkyň v politicky rozbouřené době.

V tropech i v Arktidě

V době normalizace se v měsíčníku Lidé a Země i v jeho ročenkách objevovala pravidelně „nečesky“ znějící jména dvou autorek a současně českých cestovatelek. Etnografka Nelly Rasmussenová (rozená Kopšová, *1947) cestovala sama, často jen se stanem a spacím pytlem. Absolvovala FAMU, obor režie a dramaturgie dokumentárního filmu. Díky tomu získala možnost zúčastnit se práce švédských dokumentaristů v Tanzanii, kam vedla její první cesta v roce 1982. Studovala život jednotlivých kmenů a zvláště ji zajímala tradiční africká rodina. První cesta ji podnítila k dalšímu studiu, tentokrát etnografie a folkloristiky na Filozofické fakultě UK. Zážitky z africké cesty vylíčila ve svém prvním cestopise Tykvové děti (Praha 1986). Záhy však u cestovatelky převážil zájem o severské národy. Se stanem a spacím pytlem se neváhala vydat za Inuity (Eskymáky) do kanadské Arktidy a navštívit jižní část Baffinova ostrova.

V létě 1984 se Rasmussenová letecky dopravila do Frobisher Bay (dnešní Iqaluit) na jihu ostrova a pak do Pangnirtungu o něco severněji, v říjnu 1984 pak odjela do Cape Dorsetu, střediska eskymáckých umělců z ostrova. Všímala si především pronikání prvků moderní kultury do tradičního eskymáckého života. Výsledkem cesty byla kniha Lidé z Baffinova ostrova (Praha 1989).

Poté její pozornost začali přitahovat Laponci, za nimiž se několikrát vypravila do severního Norska na sklonku 80. a na počátku 90. let. Svůj stan si postavila někdy přímo v laponském táboře. Snažila se dát odpověď na otázku, jak je možné, že Laponci, kteří žijí ve velmi vyspělých skandinávských státech, si tvrdošíjně zachovávají svůj životní styl a zvyky. Výsledkem byl cestopis Děti severských šamanů (Praha 1995). V roce 1996 však také uskutečnila krátkou cestu do Peru. Nelly Rasmussenová má schopnost proniknout mezi domorodce, spřátelit se s nimi a získat jejich důvěru.

Během 80. let se na trhu objevily také knihy Pavly Jazairiové (roz. Kochová, *1945), která jako novinářka pracovala v 60. letech v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, odkud musela po srpnové okupaci odejít, a později se živila jako tlumočnice a publicistka. Od roku 1970 do konce 80. let podnikla šest soukromých cest do Afriky. Většinou používala místní dopravu a z finančních důvodů si nemohla dopřát velké pohodlí, avšak o to jsou její postřehy autentičtější, obohacené o přímý kontakt s lidmi, což ji spojuje s Nelly Rasmussenovou.

Celkem vydala sedm knih s tematikou rozvojových zemí a pozoruhodný cestopis o pěší pouti za svatým Jakubem do španělského Santiaga de Compostela. Ženské cestovatelství přineslo nový pohled na svět. Ženy jsou citlivější, více se zajímají o život lidí, snaží se proniknout do rodin, pod povrch věcí a vztahů, přinášejí nový úhel pohledu. Jejich cestopisy jsou zkrátka jiné. Ženské, v tom nejlepším slova smyslu.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: