Tabákoví (ne)baroni aneb Jak se žije na plantážích se zeleným zlatem na severu Argentiny | Reflex.cz
nahoru

Tabákoví (ne)baroni aneb Jak se žije na plantážích se zeleným zlatem na severu Argentiny

Jakub Freiwald26. června 2019 • 07:40
Tabákoví (ne)baroni aneb Jak se žije na plantážích se zeleným zlatem na severu Argentiny
foto: Jakub Freiwald

Přes sto milionů zaměstnanců ve více než sto zemích světa dnes zaměstnává tabákový průmysl. Na pomyslném počátku celého řetězce se nacházejí drobní pěstitelé tabáku. I když o podobě výsledného produktu – cigarety či doutníku – takřka nerozhodují, jejich místo je nezastupitelné.

Je půl osmé ráno. V miniaturním chevroletu z půjčovny se pomalu blížím na jednu z mnoha farem v okolí města Salta. Tady, na severu Argentiny, je tabák jednou z nejdůležitějších ekonomických komodit. Zaměstnává početnou část zdejší populace a tabákové farmy najdete všude. Uprostřed prašné cesty několik set metrů před cílem prudce brzdím. „Pojďme si to celé ještě jednou projít,“ vybíhá ze svého auta Eduardo a klade mi na srdce poslední rady: „Tenhle farmář je sice milý a ochotný, i tak se ho ale prosím nesnaž naštvat.“

Tabákový byznys se v posledních letech dostává do popředí zájmů a se sílící negativní reklamou se i malí farmáři uzavírají před návštěvníky. Dostat se na některou z farem tak není vůbec jednoduché. Bez doprovodu Eduarda, který pracuje v jedné z tabákových firem a s farmáři se osobně zná, bych měl pouze mizivou šanci podobnou návštěvu vůbec podniknout. Farmář Juan nás ale vítá s otevřenou náručí. Na místní objímání jsem si už zvykl, pusa na jednu a na druhou tvář mě však pořád trochu vyvádí z míry. „Hola, cómo estás? Muchas gracias…,“ loudím ze sebe lámanou španělštinou. Na tvářích místních obyvatel má snaha o komunikaci v jejich rodném jazyce většinou vzbuzuje lehký úsměv, to mě ale nemůže odradit. Ptám se, zda si na farmě můžu udělat nějaké fotky a natočit pár záběrů. „Jasně, kdybys cokoli potřeboval, stačí říct.“

Právě včas

Svoji obhlídku začínám na přilehlé plantáži. Přiznávám, že kdyby tyhle rostliny nerostly všude okolo, měl bych asi problém je identifikovat. V raném stadiu se tabáková rostlina finálnímu produktu vůbec nepodobá. Aleje krásných růžových květů se táhnou v dlouhých pásech, kam jen oko dohlédne. Na pozadí s několikatisícovými vrcholky And je to nezapomenutelná podívaná.

Voňavé bohatství Kostariky. To je kvalitní káva arabica exportovaná do celého světa

„Jestli si říkáš, co se děje s těma kytkama, tak ti to povím,“ vytrhává mě z rozjímání Eduardo. „Nejhezčí část tabákové rostliny je paradoxně tou nejzbytečnější. Aby květy zbytečně neodváděly živiny z listů, musí se po pár měsících na poli všechny usekat,“ vysvětluje mi trpělivě. Důležité jsou totiž velké zelené listy. Ty jediné se dále zpracovávají. Zbytek rostliny tak zůstává bez jakéhokoliv využití.

Je konec ledna a na severu Argentiny právě vrcholí sklizeň. Kdo může, je na poli a pomáhá. K sedmdesáti vlastním zaměstnancům nyní zdejší farmář najímá dalších čtyřicet. Při sklizni a následném zpracování úrody ze 70 hektarů totiž záleží hlavně na rychlosti. Tabák se musí sklidit přesně ve chvíli, kdy je zralý — to znamená v momentě, kdy se barva listů začíná měnit z krásně zelené na žlutozelenou. Pokud by se nesklidil včas, hrozilo by, že ztratí velkou část důležitých aromatických látek, kvůli nimž se primárně pěstuje. V chuti by se také mohly objevit nežádoucí atributy, jako hořkost, kyselost, trpkost nebo přepálenost, a výkupní cena by se tím značně snížila.

„Prask, křup, křup, prask…,“ ozývá se monotónně z několik set metrů vzdáleného pole. Deset zaměstnanců farmy tu neúnavně odlamuje jeden list za druhým ze zhruba metr a půl vysokých rostlin. Hezky odspodu, jeden po druhém. I když se některé procesy na farmě postupně zmechanizovaly, tohle se pořád musí dělat ručně. Od šesti ráno do zhruba jedenácti hodin každý den, dokud není všechna úroda bezpečně sklizená. S blížícím se polednem aktivita na poli postupně upadá. Teplota v letních měsících totiž letí raketově vzhůru, a zaměstnanci tak budou pokračovat zase zítra.

Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie

Zajímá mě, jak tuhle fyzicky náročnou práci na přímém slunci zvládají. Z předklonu rovnají shrbená záda jen jednou za několik minut, když mají náruč plnou. Většinou jsou stydliví a žádosti o rozhovor odmítají. Po chvíli snažení však jeden sympatický Argentinec souhlasí. „Je to hlavně o zvyku. Není to těžká práce, jenom hodně monotónní. Záleží den ode dne a taky, ve které fázi pěstování se zrovna nacházíme. Nejnáročnější je sklizeň.“

Příliš rovné podmínky

Místní farmáři si svých zaměstnanců velmi váží. Stavějí jim domy, zakládají školy a garantují nejrůznější zaměstnanecké benefity. Agentinský sociální systém je nastaven velmi přívětivě pro lidi, kteří neradi pracují, a mohou tak pobírat vysoké dávky. „Všichni mají zaměstnanecké výhody jako jistý plat a pojištění. Neexistuje tady dětská práce ani vykořisťování,“ vysvětluje přístup k zaměstnancům Juan, majitel farmy.

Říká se, že v sezoně někteří zdejší farmáři rádi využívají levné pracovní síly z Bolívie. Bolivijci to sem nemají daleko a rozdíly mezi oběma zeměmi jsou obrovské. Nabízí se srovnání mezi západním Německem a NDR ve druhé polovině 20. století. To však, zdá se, není případ této farmy. Majitel mě opakovaně ujišťuje, že on zaměstnává jenom lidi z regionu Salty, a potvrzuje to i jeden ze zaměstnanců. „Jsem tady spokojený, mám se tu dobře. Domů skoro nejezdím.“

Ďábelské ostrovy: Nedobrovolný domov slavného Motýlka je dnes turistickou atrakcí

Že je tzv. vysoká sezona, poznáte velmi snadno. Není hodina, kdy byste na zdejších asfaltkách nepotkali výkonná terénní auta s přívěsy plnými zeleného zlata — mohutnými tabákovými listy vzorně naskládanými vedle sebe. Traktory sice postupně nahradily land rovery, jinak se ale na způsobu přepravy sklizeného tabáku k dalšímu zpracování nic nezměnilo.

Ze všeho nejdřív je potřeba tabák usušit. Nejrozšířenější odrůdou tabáku pěstovanou v okolí Salty je Virginia. Nese název podle oblasti americké Virginie, z níž původně pochází, a někdy se jí také přezdívá „sušená teplým vzduchem“. Jde o jednoduchý proces, kdy se na pět až sedm dní tabákové listy naskládají do velkých sušáren. Pouze za pomoci sluncem ohřívaného vzduchu listy postupně zežloutnou, až zhnědnou a odpaří se z nich veškerá voda. Až v tuto chvíli začínají vzdáleně připomínat cigaretový či doutníkový tabák.

Na kvalitě záleží

„Vypadá dobře. Myslím, že z něj bude velmi kvalitní tabák,“ hodnotí letmým pohledem žlutavé seschlé listy farmář. „Pojď, tohle bude zajímavější,“ vede mě za ruku ke zhruba desetimetrovému mechanickému pásu, podél kterého stojí z každé strany tři snědé Argentinky. „Tohle je hodně důležitý, tady se vybírají ty nejkvalitnější listy,“ zasvěcuje mě do další části tabákového procesu. „Jak poznají, který je kvalitní?“ ptám se nahlas. „To chce cvik, tobě asi přijdou všechny stejný, viď?“ mrkne na mě s úsměvem.

Výstup na Aconcaguu a cesta k vodopádům Iguazú: Argentinská lekce pokory

I když se to možná na první pohled nezdá, jde o velmi precizní proces, u něhož není žádný prostor pro chyby. Výsledná cena, za kterou farmář tabák prodá, totiž závisí právě na kvalitě dodaného zboží. Jakostních tříd je několik a záleží pouze na uvážení farmáře, do které z nich svůj tabák zařadí. Rozdíly jsou velké: cena tabáku se pohybuje v rozmezí od dvou do 15 dolarů za kilogram. Pokud by nákupčí z některé z velkých zpracovatelských firem s jakostním zařazením nesouhlasil, může farmář zkusit tabák prodat jinde. Zdejší znalci však už mají tak vycvičený zrak a čich, že pravděpodobně nepochodí ani tam. „Každý kopeme sám za sebe, nemáme tu žádné sdružení nebo něco podobného. Většinou uzavíráme dopředu jenom větší kontrakty, abychom měli jistotu, že tabák prodáme. Nic víc,“ popisuje Juan.

V momentě, kdy nažloutlé listy přepadnou přes hranu pojízdného pásu a ladně dosednou na dno velké kartonové krabice, se blíží jejich pouť na zdejší farmě ke konci. Zbývá je už jenom připravit pro přepravu k odběrateli. „Tohle musí mít přesně 50 kilo?“ ptám se zručného mladíka, jenž láduje jednu hrst sušeného tabáku za druhou do velké krabice. „Ještě tam musím pět kilo přidat, dnes děláme balíky po 55 kilech,“ odpovídá skoro bez zamyšlení a dodává: „Ale jsou dny, kdy musíme balit i po 80 kilech, to je pořádná makačka. Záleží na zákazníkovi.

Odpočinek na Costa Verde: Tropický relax na slunném brazilském pobřeží

“Stejně jako většina ostatních činností i závěrečné „balíkování“ je ryze manuální. Předem odvážené množství se nejdříve přesype do dřevěné formy, v níž se, hezky po staru, nohama, slisuje do co možná nejmenšího objemu. Co nezvládnou zručná chodidla ostřílených zaměstnanců, pak ještě dokoná ruční lis. „Teď už jenom naložit balíky a máme hotovo,“ ukazuje jeden z nich na zpola naplněnou modrou vlečku. „Musíme ale spěchat, za hodinu to má být hotový,“ křičí na mě a utíká pro další krabici.

Limity, kvóty, nařízení

Relativně jistý byznys však není pouze procházka růžovým sadem. Při otázce, co bude dál, se na tváři farmáře poprvé od našeho příjezdu objevují známky nejistoty. Na chvíli se zamyslí a až pak ze sebe vyhrkne neurčitou odpověď. „Každý rok je jiný. Počasí je nevyzpytatelné a ani komerční poptávka není pořád stejná. Nikdy nemám dopředu jistotu, jak velký odbyt bude. I při nejlepší vůli nemůžu být připraven na všechno, co přijde.“

Z farmy putuje tabák do zpracovatelských závodů. Většina následného procesu už je mechanická a velmi energeticky a finančně náročná. Podle konkrétní firmy a cílové destinace se jednotlivé druhy tabáku míchají, až z nich vznikne finální produkt — v našem případě cigareta. Šance, že na argentinský tabák narazíte i u nás v České republice, je ale velmi malá. Limity Evropské unie na přítomnost škodlivin v tabákových výrobcích jsou totiž striktní — 10 mg dehtu, jeden miligram nikotinu a 10 mg oxidu uhelnatého.

I přes všudypřítomné regulace a sílící protitabákovou lobby se celosvětová produkce tabáku drží už několik let na podobných číslech. Na zhruba sedmi milionech hektarů se vypěstuje něco mezi šesti a sedmi miliony tun tohoto zeleného zlata. Minimálně několik dalších let se tak drobní argentinští farmáři o svoji obživu bát nemusí.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Pevnost Ingapirca: Nejzachovalejší stavba incké civilizace na území Ekvádoru

Tajemné město Ciudad Perdida: Místní se snažili sídlo svých indiánských předků utajit…

Jakub Freiwald




Články odjinud
Starší články Lidé a Země