Dálkové pochody se staly mým lékem a začátkem nového života, říká zvukař Jakub Čech | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Léto v Rakousku

Dálkové pochody se staly mým lékem a začátkem nového života, říká zvukař Jakub Čech

Zuzana Šprinclová12. června 2019 • 07:40
Dálkové pochody se staly mým lékem a začátkem nového života, říká zvukař Jakub Čech
foto: archiv J. Čecha

Ve čtyřiceti mu lékaři řekli, že pokud nezmění svůj životní styl, dlouho živ nebude. A tak začal Jakub Čech chodit: naposledy ušel 4500kilometrový Continental Divide Trail. Střet s divokou zvěří, setkání s lidmi i se sebou samým, to vše zažívá na cestách zvukař, jehož jméno najdete u filmů jako Samotáři, Jedna ruka netleská, Po strništi bos nebo Tři bratři.

Jaká nejsilnější vzpomínka se vám z poslední cesty vybaví?

Nejsilnější vzpomínky jsou většinou ty nejdramatičtější. Měl jsem zážitek, který bych nejraději neabsolvoval: setkání s losem. Na úzké stezce, z níž se nedalo moc uhnout, stálo asi 50 metrů přede mnou ohromné zvíře, které má obvykle 400 až 700 kg. Chvíli jsme se na sebe dívali a já pak zareagoval tak, jak se má člověk chovat při setkání s medvědem: začal jsem na něj křičet a mávat rukama. Jenže los to bere naopak jako výzvu a rozběhl se proti mně. V tu chvíli jsem si myslel, že je konec. Zachránilo mě, že vedle cesty byl ohromný šutr, na který bych za normálních okolností asi nevylezl, ale díky adrenalinu a strachu jsem byl okamžitě nahoře. V očích losa jsem se díky tomu zvětšoval a asi pět metrů přede mnou zastavil, otočil se a odkráčel.

A na medvěda – postrach lidí v divočině – jste cestou taky narazil?

Ano, první setkání byl šok. Když jsem se uklidnil, začal jsem zpívat Ktož jsú boží bojovníci a on se zachoval jako křižácká vojska a vzal do zaječích. Z mé strany to byla racionální úvaha, věděl jsem, jak se zachovat. Při dalším setkání s medvědem už jsem byl daleko sebevědomější a dneska vím, že pokud budu dodržovat všechna pravidla, tak větší pravděpodobnost, že se mi něco stane, je cestou po D1.

Šel jste 3,5 měsíce 4500 km po trase pověstné pestrou krajinou. Jaká se vám líbí?

Na dlouhých trailech je krásné, že každé místo má své kouzlo. Mělo ho Nové Mexiko, což je převážně poušť, fantastické je Colorado, je ohromné, majestátní s nejvyššími horami, kterými jsem kdy procházel. Nejvíc mě ale oslovil Wind River Range ve Wyomingu, což je místo jako vystřižené z obrázkové knížky, úplně mě dojalo. Měl jsem pocit, že se pohybuji v ilustracích pana Buriana nebo že bych si tam klidně zasadil příběhy Jaroslava Foglara. Tamní hory jsou hodně zalesněné, velmi milé, cítil jsem se tam jako doma.

Chci si stopnout tank nebo ponorku, říká cestovatelka a stopařka Jana Řezníčková

Jaké to je, když se člověk ocitne na takovém místě?

Byl jsem zavalený ohromnou vděčností, že tam můžu být, že takové místo existuje a já ho můžu zažít. A taky se člověk směje svým každodenním problémům, jež prožívá mimo cesty. Z vrchu vypadají životy dole hrozně směšně. Člověk si uvědomí, že si vystačí s málem. Že vlastně ke štěstí nepotřebuje elektroniku, luxusní zboží, pohodlí, ale že mu stačí těch šest sedm kilo, která nese na zádech. A toto vědomí je velmi osvobozující.

Prošel jste pět amerických států: Nové Mexiko, Colorado, Wyoming, Idaho a Montanu. Jaká byla setkání s místními?

Z 99 procent mám kladné zkušenosti. Američané mají jednu skvělou vlastnost: jsou naučení pomáhat si navzájem. Nespoléhají na stát jako my v Evropě, vnímají ho spíš jako nepřítele, proti němuž se musí bránit, protože jim bere peníze, mluví jim do jejich nezávislosti a v žádném případě se o ně nepostará. A o to víc jsou zvyklí pomáhat si, žít v komunitě a pro komunitu. Zažil jsem ale i setkání, která mi nebyla zrovna po srsti. Třeba jsem vešel do baru, kde sedělo deset chlapů s bambitkami za pasem. Když jim vlezete na pozemek a budou mít pocit, že jim chcete ublížit, tak vás zastřelí. V Novém Mexiku a Wyomingu jsou lidé hrdí na to, že mohou nosit zbraň, což je kultura, jež mi rozhodně není blízká. Vesměs jsem se ale potkal spíš s vlídnější tváří, s lidmi, kteří mi pomáhali. Třeba tzv. trail angels, andělé stezky, kteří aktivně pomáhají lidem na cestě. Jsou to hlavně místní, kteří už podobnou cestu absolvovali nebo to dělají z náboženských důvodů nebo jen tak pro radost. Nabízejí přespání, lidi si k nim mohou poslat zásoby, nechávají na trase jídlo.

Využil jste jejich pomoci?

Ano, dali mi najíst nebo mě k sobě vzali na přespání. V San Diegu žijí dva známí trail angels, kteří z letiště přivážejí lidi k sobě domů, nechají je přespat, pomůžou s dozásobením, přípravou na cestu a odvezou k začátku Pacific Crest Trailu. Strávil jsem u nich tři dny, když jsem v roce 2016 vyrážel na Pacific Crest Trail.

Vědec a fotograf Petr Jan Juračka: Izolované kmeny bychom měli nechat být
Zuzana Šprinclová 5. března 2019 • 13:29

Vědec a fotograf Petr Jan Juračka: Izolované kmeny bychom měli nechat být

Kolik lidí nakonec na takové cestě dojde do cíle?

Continental Divide Trail dojde asi 60 procent lidí. Už jde ale většinou o zkušené chodce, kteří vědí, do čeho jdou. A když někdo odpadne, tak většinou ne proto, že by to vzdal, ale kvůli zranění, nemoci nebo třeba rodinným problémům. Ale Pacific Crest Trail ujde jen asi 10 procent lidí. Trasa dnes zažívá ohromný boom díky knize a filmu Divočina. Lidi přeceňují své síly a jdou tam s falešnými představami. Pacific Trail byl moje chodecká maturita a Continental chodecká státnice.

Jak jste uspěl?

Pro mě je to za výbornou, protože jsem si cestu užil se vším všudy. Bylo to daleko více o divočině, o horách, ale zároveň i o lidech. Většinou chodím sám, jenže tentokrát jsem vyrazil s kamarádkou z Kanady a měli jsme v plánu jít společně. Po týdnu jsme však zjistili, že nám to nefunguje, máme jiný denní rytmus, jiný rytmus v chůzi, a některé věci, o nichž jsme si mysleli, že jsme na nich dohodnutí, najednou neplatily. Vydrželi jsme spolu celkem 40 dní, pak jsme se raději rozešli, dokud jsme kamarádi. A nějakých 50 dnů jsem šel sám, občas jsem někoho potkal a strávili jsme spolu den nebo dva. Pak jsem najednou zjistil, že jdu už pátý den s klukem z Německa, že nás to oba baví, a posledních 44 dní jsme došli společně. Aniž jsme se dopředu domlouvali, prostě se to stalo. Taky jsem musel dělat kompromisy, ale najednou pro mě nebyly těžké. I to beru za zkoušku, která byla v rámci mé chodecké státnice splněná.

Kdo vlastně vyráží na Continental Divide Trail? Co lidi na tak dlouhou cestu přivádí?

Je tam průřez generacemi. Nejvíc chodí lidi do 30 let, kteří se hledají, ještě nebudují svoji kariéru, chtějí něco zažít, než nastoupí do práce. Druhou nejsilnější skupinou jsou lidi po padesátce, kterým už vyletěly děti z hnízda a nemusí řešit svoji každodenní existenci. Nejslabší skupina je ta moje, mezi 30 a 50 lety. Jejich příběhy jsou často podobné mému. Přišel jim v životě nějaký zlom, ať už to byla rakovina, nebo úmrtí v rodině, něco zásadního, co je donutilo vyjít z jejich zaběhnutých kolejí. Potkal jsem ovšem i lidi, kteří se dálkovému chození věnují celoživotně, na velkou cestu jdou třeba jednou za tři roky. A na Pacific Crest Trailu jsem narazil i na rodinu z Anglie s dětmi ve věku devět a 11 let, jež to celé absolvovaly, což musel být skvělý zážitek a dobrodružství.

Osídlíme spíš moře než Mars, říká český geolog a oceánograf Zdeněk Kukal

A jaký byl ten váš životní zlom, který vás přivedl na dálkové traily?

Před pěti lety jsem si na natáčení Tří bratrů natrhl achillovku a po dlouhé době se dostal k doktorům, kteří mi sdělili, že mi skoro nefungují játra, a jestli nezměním životní styl, tak je do pěti let po mně. Do té doby jsem se na sto procent věnoval filmu, v prostředí, kde se hodně jí a pije. Ztloustl jsem, zruinoval si zdraví. Ze dne na den jsem pak změnil svůj životní styl: přestal jsem pít, začal jsem líp jíst a věděl jsem, že musím dělat něco fyzicky. Jako dítě jsem chodil do Skauta, s rodiči do lesa, pod širákem jsem poprvé spal v pěti letech s tátou na Brdech a vzpomněl jsem si, že mě bavilo chodit — a vyrazil jsem.

Kam to bylo poprvé?

Na 14  kilometrů dlouhý výlet na Kokořín. Úplně jsem se odrovnal, měsíc jsem se dával dohromady. Bylo pro mě nepředstavitelné jít tolik kilometrů. Tělo jsem měl tak zruinované, že trvalo měsíc, než jsem byl schopen to zkusit znovu. Ale zkoušel jsem to vytrvale dál a za dalšího půl roku jsem zvládl ujít 40–50  kilometrů za den, netrpět a užívat si to.

Když vyrazíte z civilizace do divočiny, jak dlouho vám trvá, než se mentálně oprostíte od práce a běžného života doma?

Asi měsíc a procházím čtyřmi fázemi: v první myslím na momentální útrapy, třeba že mě bolí nohy nebo mám spálenou hlavu. V druhé fázi na bolesti přestávám myslet a hlavou mi běží spíš můj život, co jsem udělal špatně, co chci ještě dělat jinak. Pak nemyslím už na nic jiného než na svoje nejbližší. V poslední fázi už řeším jenom konkrétní věci, s nimiž se musím vypořádat: jestli mám hlad, kde přebrodím řeku, jestli bude pršet, kde se vyspím. Daleko víc se chovám jako zvíře a přijde mi to normální. Vstávám a uléhám se sluncem, přes poledne se snažím schovat do nějakého stínu, když jsem zrovna v poušti.

Cestovatel Vladimír Plešinger: Je potřeba si umět říct, že ono to nějak dopadne…

Jak do takového „zvířecího světa“ v divočině zapadá psaní blogu?

To je velká otázka, mám zkušenost, že jsem vděčný za zakonzervované vzpomínky. Když si dnes blogem zalistuji, jsem schopen si vzpomenout třeba i na vůně a zvuky. Velkou motivací jsou také lidi, kteří blog čtou. Vím třeba, že někteří jsou nemocní nebo staří tak, že už se na žádnou takovou cestu nevydají, a díky mně ji mohou absolvovat a každý den čekají na příspěvek. Je to pro mě zavazující a jeden z motivů, který mě při psaní udržuje. Na poslední cestě jsem psal vždy v noci. Večer už jsem neměl sílu, takže jsem v devět nebo 10 hodin usnul, ve tři ráno se vzbudil, hodinu a půl psal a pak zase na chvíli usnul. Dnes pracuji už na druhé knížce, jež vznikla na iPhonu po nocích v divočině.

Na blogu jste napsal: Pokud nedokážu přestat na dlouhý trail každý den myslet, nezbývá mi než se na něj zase vydat. Kam to bude příště?

Uvědomil jsem si, že se paradoxně v Americe cítím víc doma, lépe znám tamní přírodu. Proto chci tuto sezonu věnovat Evropě. Také se mi letos nepodaří mít pět měsíců volna. Určitě si chci projít Slovensko, plánuji Cestu hrdinů Slovenského národního povstání, rád bych si přešel Pyreneje od moře k moři nebo se vydal na švédskou královskou cestu. Chci se také podívat do španělské Andalusie na GR 48 a budu rád, když mi něco vyjde.

Která by mohla být první?

Nejspíš Andalusie.


Jakub Čech (46)

Uznávaný zvukař byl za svou práci oceněn pěti Českými lvy. Pracovní nadšení a stres si ale vybraly svou daň a ve čtyřiceti letech musel kvůli zdraví ze dne na den změnit životní styl. Mimo jiné začal chodit dálkové trasy: jako první vyzkoušel evropskou klasiku do Santiaga de Compostela, prošel si Korsiku, Skotsko i Spojené státy. Čtyři měsíce strávil na Pacific Crest Trailu (přes 4000 km), loni přidal dva týdny a ušel 4500 kilometrů dlouhý Continental Divide Trail. Z cest vydal knihu o Pacifickém trailu, další kniha, Jakubův cestovní deník 2 z Continental Divide Trailu, vyšel v dubnu. Jeho zážitky a postřehy z cest si můžete přečíst také na adrese jakubuvcestovnidenik.cz

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Když se něco naučím, začnu se nudit, říká právník a dobrodruh Alexander Boldizar

Fotografie je také služba, říká český fotodokumentarista Karel Cudlín

Zuzana Šprinclová




Články odjinud
Starší články Lidé a Země