Tvrdí lidé s měkkým srdcem. To jsou orlí lovci ze západních plání Mongolska | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Léto v Rakousku

Tvrdí lidé s měkkým srdcem. To jsou orlí lovci ze západních plání Mongolska

Olga Šilhová10. června 2019 • 07:10
Tvrdí lidé s měkkým srdcem. To jsou orlí lovci ze západních plání Mongolska
foto: Václav Šilha

Loudavé tempo koní občas přechází v klus. Nejsme žádní velcí jezdci, ale pokusy o bujnější jízdu zatím zvládáme. Nekonečná step lemovaná sněžnými kapucemi Altaje vyvolává touhu po nekonečně svobodném putování. Je v každé živé bytosti, která tuto drsnou část Mongolska obývá. Je v lidech i zvířatech a nakažlivě prostupuje nejen zdejší orlí lovce, ale i ty, kdo se sem za nimi vydali.

Kraj Bajan-Ölgij leží při hranici s Čínou a je domovem kazašské minority, která se dodnes hlásí ke starodávnému odkazu orlích lovců. Jejich umění se do Mongolska dostalo za sovětských dob a Kazaši, kteří sem tehdy utekli, zde zakořenili natolik, že dnes odmítají i lákavé pobídky kazašské vlády k návratu. Způsob lovu s vycvičenými orly skalními, jejž praktikují, už v původní podobě najdeme jen na několika málo místech v Kyrgyzstánu a Číně.

Jak se cvičí orel

Kořist, kterou orlí lovci uloví, není samozřejmě základem jejich obživy. Tím je především pastevectví. Navíc je orlí lovecká sezona omezena i ročním obdobím. Loví se v zimě, kdy jsou zvířata lépe vidět na sněhu a mají i mnohem kvalitnější kožešinu. K nejčastěji loveným zvířatům patří lišky a svišti. Tu a tam, zejména pokud se sejde více lovců najednou, se podaří ulovit i vlka.

Ulaan Baatar aneb Rudý hrdina: Hlavní město Mongolska má překvapivě co nabídnout

K lovu se používají výhradně orlí samice, jež jsou v případě orlů skalních mnohem větší a silnější než samci. Kazaši je získávají přímo z hnízd, což není zcela bez rizika. Znamená to nejen šplhání na vysoké skály, kde hrozí zřícení, ale mnohdy i útoky rozzuřených orlích rodičů. Každý takto získaný pták má proto cenu zlata. Přesto orlí lovci z hnízda nevyberou nikdy více než jednoho ptáka. „Nikdy mě ani nenapadlo, že bych z hnízda vybral více ptáků najednou,“ říká muž, který se nám představil jako Aktan. „Ani můj otec, jenž mě k lovu s orly vedl, to nikdy neudělal, ani jeho děd nebo praděd.“ Po chvilce zamyšlení dodává: „Nepotřebuji více ptáků, ani bych je nestihl vycvičit a mohli by pak chybět mým synům, až je budou potřebovat.“

Před touto pravdou, u níž se dá jen stěží očekávat, že ji Aktan vyčetl z nějakých odborných přírodovědeckých studií, nezbývá než smeknout. K tomu, aby pochopil, že při větším poklesu počtu orlích mláďat ve volné přírodě může dojít ke katastrofě celého druhu, mu stačí jen zkušenost a zdravý rozum. Navíc má pravdu, i pokud jde o samotnou náročnost orlího výcviku, který vyžaduje spoustu času a trpělivosti.

Prvním krokem je, aby si mládě vůbec zvyklo na svého majitele. Trvá to týdny, než se mladá orlice naučí klidně sedět na rukavici svého pána a zobat mu z ruky. K další fázi výcviku už jsou potřeba nejméně dva lidé. Orlí lovec se postaví na kopec a vypouští dravce směrem ke svému pomocníkovi, jenž pod ním v údolí táhne za koněm zvířecí kůži. Každý úspěch je vždy odměněn kouskem masa. Zpočátku je orel připoutaný ke svému majiteli, aby neuletěl, ale po čase už jej lovec pouští na volno a spoléhá se na orlí oddanost. Respekt lovce a dravce je vzájemný. Zhruba po pěti šesti letech totiž majitel propustí svého orla na svobodu. A není to rozloučení ledajaké. Orel je za roky věrné služby vždy odměněn mrtvou kozou nebo ovcí, a zatímco hoduje, ztratí se jeho pán z dohledu.

Ölgij

K ukázkám orlího lovu už dnes není tak obtížné se dostat. V Mongolsku probíhá řada festivalů věnovaných právě tomuto umění a některé z nich se už staly předmětem zájmu turistů. Dostat se ale do míst, kde orlí lovci skutečně žijí, je poněkud náročnější. Navíc jich nejsou žádné velké počty (odhaduje se, že tento způsob lovu dnes v Mongolsku praktikuje pouze něco kolem 250 lovců) a jejich rodiny žijí roztroušeně na rozsáhlém a těžce dostupném území při hranicích s Čínou.

Pestře monotónní střed Mongolska: Nekonečné stepi jsou oázou klidu, ve kterých je…

Výchozím bodem je město Ölgí. Přestože se jedná o správní středisko celé zdejší oblasti, o nějakých zvláštních vymoženostech se tu nedá hovořit. Pamětihodnosti tady nejsou žádné a jediným místem, jež by snad mohlo stát za návštěvu, je zdejší bazar. Zvláštní zboží zde ale nečekejte, drtivá většina toho, co se zde prodává, jsou běžné výrobky z Číny, které najdete i na našich stáncích. Za nákup by stál snad jen ruský čaj prodávaný ve slisovaných cihlách nebo přikrývky určené pro koňské hřbety. Město většinově obývají Mongolové, ale přítomnost Kazachů je zde znát. Na turisty tady prakticky nenarazíte, na to je Ölgí příliš odlehlé a nevábné. Výjimku z pravidla tvoří pouze pár vyznavačů jízdy na koních, kteří odsud vyrážejí na několikadenní vyjížďky do hor.

Adrenalin jménem UAZ

Do Ölgij jsme se celkem pohodlně dostali letecky z Ulánbátaru, ale dále už je to obtížnější. Cesta stoupá hned za městem strmě do hor a dává zabrat i našemu nezdolnému UAZ. Toto vozítko sovětské provenience je v náročném terénu Mongolska k vidění často. Nejenže podle všeho dokáže vyšplhat kamkoliv, ale je to i obojživelník schopný přebrodit potoky a řeky. Chybí sice posilovač řízení, ale motor umístěný ve středu vozu nás v chladu pěkně hřeje. Raději proto nemyslíme na to, co tato „výhoda“ znamená v horkém létě. K další nesporné výhodě UAZ pak patří to, že se dá opravit prakticky jen kladivem.

To nám potvrzuje i náš řidič, s nímž se pokoušíme dorozumět rusky. Angličtinu v Mongolsku ovládá jen málokdo, ale bohužel se ukazuje, že ani s ruštinou to tu už není valné. Dorozumí se s ní jen střední a starší generace, k níž ale náš řidič nepatří. V konverzaci nám proto vypomáhá naše místní průvodkyně, která se tituluje jako Boogie. To, co nám ani ona nedokáže vysvětlit, je zvláštní způsob jízdy, který náš řidič s UAZ praktikuje. Na asfaltových cestách v oblasti Ölgí se šourá maximálně 50kilometrovou rychlostí, jakmile se však vyhoupne na nezpevněné kamenité cesty, rozpálí to s viditelným potěšením nejméně na osmdesát. Na nějaké bezpečnostní pásy se tu nehraje, takže nás každou chvíli katapultuje mimo naše sedačky.

Moderní časy v jurtě

Zhruba po šesti hodinách natřásání jsme konečně na místě. Není to sice náš konečný cíl, ale jsou to už první skuteční orlí lovci, s nimiž se setkáváme. Neklamně o tom svědčí nízká kamenná zídka tyčící se poblíž jurty, na které trůní majestátní orlice. Našimi hostiteli pro tuto noc je rodina se třemi dětmi školního věku. O jejich původu svědčí odlišné rysy tváří i to, že mezi sebou hovoří kazašsky.

Při vstupu do jurty se zouváme. Je zde ostatně relativně teplo, které zajišťují malá litinová kamna s vývodem uprostřed kruhového prostoru, na nichž bez přestání bublá horká voda. Dřeva je málo, a tak se tu většinou topí nasušeným dobytčím trusem, který zdejší obyvatelé pečlivě schraňují. Oproti jurtám Mongolů je kazašská jurta o něco větší. Celý prostor je vystlán koberci sloužícími nejen jako dekorace, ale zejména k zateplení a izolaci. Kazaši si je předávají z generace na generaci jako cenné dědictví. Obvod jurty je určen ke spaní pro celou rodinu. Dnes už tradiční lůžka tvořená vrstvami koberců a kožešin mnohde nahrazují klasické postele a stejně tak už je běžné najít ve zdejších domácnostech i plastové nádobí. K dalším výdobytkům patří i solární panely nebo autobaterie. Nabíjet je třeba zejména mobilní telefony, které už sem také pronikly. Co na tom, že za signálem je mnohdy třeba vystoupat vysoko do hor? Hlavně že se tu a tam povede odeslat nějaké to selfie. A pokud je to navíc fotka s nějakým cizincem, je úspěch na mongolských sociálních sítích zaručen.

Kazašská pohostinnost

Co se však rozhodně nezměnilo, je zdejší pohostinnost. Usazujeme se kolem kamen k nízkým stolkům a naši hostitelé nám začínají snášet vše, co mají. Nezbytnou částí pohoštění je slaný čaj s mlékem: mitka. Následují sýry, jogurty a tvrdý tvaroh vlastní výroby a vynikající masové taštičky. To vše za vydatného dolévání vodky.

Oživené mysterium: Rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev,…

Naši hostitelé se nám naplno věnují i přesto, že mají v těchto dnech hodně naspěch. Jejich tábořiště leží ve výšce zhruba 2000 metrů, a i když je teprve začátek září, zima tu může udeřit rychle a tvrdě. Je proto čas přesunout se na zimní společná tábořiště do údolí. Dnes už je většina majetku včetně jurt přepravována nákladními auty, na něž se vejdou třeba i motorky, které movitější rodiny využívají k nahánění svých stád. Všechny jaky, ovce a kozy ale naložit nelze, proto je třeba je hnát tradičním způsobem na koních. Přesun někdy zabere i čtyři pět dní a mají jej na starost muži a větší děti, chlapci i dívky.

Jak se hasí koza

Ráno nás čeká další dlouhý přesun k našim cílovým rodinám orlích lovců, u nichž máme strávit několik dní. Nevstává se nám ale právě lehce. Noc byla poněkud náročnější díky mladé koze, kterou nám naši hostitelé přidělili do jurty jako spolunocležnici. V den našeho příjezdu totiž zvíře napadl divoký orel, a tak bylo rozhodnuto, že musí kvůli svým zraněním zůstat v teple. Toho se koze naším přičiněním nakonec dostalo více, než je zdrávo. S postupujícím večerem začalo být v naší jurtě chladno, a tak jsme řádně přitopili. Nebohé zvíře, jež se v jurtě pravděpodobně ocitlo poprvé ve svém životě, se v noci přiblížilo k rozpáleným kamnům natolik neopatrně, že na něm vzplál obvaz, kterým mělo obvázané rány. Hasili jsme vším, co bylo v dosahu, včetně holých rukou. Koza naštěstí přežila bez větších následků a my také.

Kazašský dress code

Cesta nás vede kolem zakrslých borovic dále do nitra Altaje. Překrásné horské potoky a jezera jsou bohaté na ryby, ale Kazaši je neloví. Prý jim nechutnají. Jedna ze tří jurt, které se před námi po několika hodinách vyhoupnou, bude naším domovem po několik dní. Hostiteli jsou tentokrát dva bratři s rodinami, a hlavně se svými orly. Jejich současné tábořiště se nachází uvnitř chráněné oblasti, kde není povolen lov puškou, a orli jsou tak jedinou možností, jak si obstarat kožešiny. Šijí se z nich čepice, rukavice i dlouhé vlčí kožichy, jež nosí především muži a které váží snad tunu. Kazaši jsou o dost zdobnější než Mongolové. Je to znát především na ženách a jejich pestrých vyšívaných šatech. Muži se již oblékají civilněji. Nikdy jim nechybějí vysoké jezdecké boty, které v zimě nahrazují teplejší obuví ze psí kůže.

Stokilometrový trek divokou přírodou aneb Mongolským Altajem až k Pěti svatým

Přivítání je stejně srdečné jako na předchozím místě, a když se trochu rozkoukáme, máme konečně možnost obdivovat i další moderní vychytávky. První z nich je ohrada na zvířata, jež má uprostřed něco jako policejní majáček. Jde o LED světlo, které mění barvy a má kromě všudypřítomných ovčáckých psů sloužit k odhánění vlků. Druhou vymožeností, jež nás ihned zaujme, je volejbalové hřiště s potrhanou sítí. Bůh ví, jak se sem tato hra dostala, ale v každém případě v pohoří Altaj slaví úspěch. Hrají dospělí i děti, obyčejným gumovým míčem, bez lajn a pravidel – zkrátka jen pro radost.

Kok-boru

„Ejááá“ – pronikavý výkřik jezdců a dusot koňských kopyt se odrazí od okolních kopců. Právě se hraje buzkaši, jemuž se tady říká kok-boru. Tato hra, jejíž název lze doslova přeložit jako „braní kozy“, je považována za národní sport Paštunů v Afghánistánu a postupně se rozšířila do dalších zemí centrální Asie. Úkolem soutěžících je zmocnit se za jízdy na zemi ležící trofeje v podobě mrtvé kozy, objet s ní kolbiště a dopravit ji na metu, kterou představují na zemi vyznačené kruhy. Někdy může kozu nahradit jen její kůže, ale v minulosti se tato hra údajně hrála i s těly mrtvých otroků. Koně jsou s touto částí světa nerozlučně spjati, jezdecké umění je otázkou přežití a cvičí se od nejútlejšího věku. Kok-boru je tedy nejen zábava, ale i tvrdý trénink, jehož základem je bravurní ovládání koně a také mrštnost a obratnost jezdců schopných sebrat trofej ze země za plného trysku.

Večerní posezení v jurtě pak zpravidla doprovází další oblíbená zábava, jíž je zpěv za doprovodu dvoustrunného nástroje, který svým zvukem ponejvíce připomíná balalajku. Je až neuvěřitelné, co se na tento zdánlivě primitivní nástroj dá zahrát. Kromě tradičních písní totiž po několika sklenkách vodky zazní i „Love Me Tender“ nebo ruské „Podmoskovnyje večera“.

Aišolpan

Jméno Aišolpan Nurgaiv v našich končinách asi nikomu nic neřekne. V Mongolsku je to ale mega star. Před časem se tato křehká dívka stala hlavní protagonistkou dokumentu National Geographic „The Eagle Hunters“, mapujícího její život orlí lovkyně. To, že s orly loví žena, není zcela typické. Toto umění se zpravidla dědí z otce na syna. A většinou to bývá spíše mladší syn, který tuto štafetu přebírá. Nejstarší mužský potomek totiž musí zastat především roli hlavního živitele rodiny. Aišolpan přesto rozhodně není první ženou v historii, jež se lovu s orly věnovala. Žádná z jejích předchůdkyň však neslavila takové úspěchy jako ona.

Buddhistické kláštery, zlato i kosti dinosaurů. To vše můžete najít v poušti Gobi

Umění orlího lovu se začala věnovat pod vedením svého otce zhruba ve třinácti letech a brzy začala v konkurenci mužů sbírat hlavní ceny na různých festivalech. Dnes má tisíce fanoušků na Facebooku a po celé zemi. O Aišolpan jsme se doslechli ještě před odjezdem do Mongolska a moc jsme si přáli se s ní setkat. Hledejte ale drobnou, a navíc kočující dívku na tak rozlehlém území. Nakonec jsme ji náhodou zastihli v zimním táboře. Na první pohled bylo znát, že její rodina patří ke vzdělanější a bohatší vrstvě, než je běžné. Přijala nás ale stejně srdečně a pohostinně.

Ještě více nás ovšem překvapila sama Aišolpan. Sotva osmnáctiletá dívka totiž ničím nepřipomínala hvězdu, jíž ve skutečnosti je. Skromná, až plachá,  trpělivě pózovala před našimi fotoaparáty se svou orlicí jménem Bělokřídlá.

Dravec na drobné ruce své paní roztáhne křídla a párkrát jimi prudce zamává. Nervózní rozhlížení, jež pohyb křídel doprovází, souvisí s tím, že orlici byla právě z hlavy sejmuta čepička, která jí kryje zrak. To už jsme několikrát viděli. Všichni muži, jež jsme měli možnost v této fázi práce s dravci pozorovat, své orly uklidňovali hlazením po křídlech. Aišoplan na to však jde dočista jinak. Pomalým pohybem si Bělokřídlou přitiskne zobákem přímo na své čelo a něžně k ní promlouvá. Je to až dojemně ženské gesto, které ale s respektem přijímají i ti nejhrdější orlí lovci.


Očima autora

Pohostinnost Kazachů byla neuvěřitelná a někdy až pro nás náročná, hlavně při neustálém rozlévání a dolévání vodky. Po několikáté rundě jsme zoufale kroutili hlavami, že už toho bylo dost, ale vodka stále tekla. Zachránila nás až Boogie: prý jediný způsob, jak tento příval alkoholu zastavit, je položit ruku na sklenici a opravdu důrazně naznačit, že už to stačí. Nemůžeme ale našim kazašským hostitelům nic zazlívat. Zdejší pohostinnost má kořeny v drsných životních podmínkách. Poutníci, jimž někdy může jít i o holé přežití, se nikdy neodmítají.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

S fotografem Vaškem Šilhou a ředitelem pražské zoo Miroslavem Bobkem do pouště Gobi za…
Cestovatel a misionář Odorik z Pordenone: „Já, bratr Oldřich, Čech, z Furlánska“

Olga Šilhová




Články odjinud
Starší články Lidé a Země