Ostrov Rodrigues: Pohodová Popelka Maskarén, která nadchne všechny milovníky přírody a klidné dovolené | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Léto v Rakousku

Ostrov Rodrigues: Pohodová Popelka Maskarén, která nadchne všechny milovníky přírody a klidné dovolené

Markéta a Michael Foktovi6. května 2019 • 06:50
Ostrov Rodrigues: Pohodová Popelka Maskarén, která nadchne všechny milovníky přírody a klidné dovolené
foto: Markéta a Michael Foktovi

Pár stovek kilometrů východně od Mauricia najdete maličký ostrůvek Rodrigues. Milujete potápění a šnorchlování? Nechcete být na dovolené rušeni davy dalších turistů? A jste zvědaví na obří želvy a mořské ptáky? Pak jeďte právě sem!

Slunce pálí a dole pod zvlněnými kopci se tyrkysově blyští obrovská korálová laguna. Na svažité savanové louce za hrstkou přičáplých domků je právě v plném proudu prapodivná soutěž – v místní variantě sáňkování! Vůbec nevadí, že je skoro třicet stupňů ve stínu. Stačí si jen sednout na uschlý palmový list a odrazit se. Jeden z odvážných jezdců má výbavu, kterou mu ostatní můžou jen závidět. Vleče do kopce drahocenný dopravní prostředek – zrezivělou satelitní parabolu, z níž ještě trčí zbytky držáku přijímače. Při každé jízdě tak snědému kloučkovi hrozí, že přijde o pořádný kus kalhot a pár čtverečních centimetrů kůže k tomu.

Dokonce i mezi kreolskými caparty je vidět, jak to na ostrově Rodrigues chodí. Moderní technologie si na kousek země ztracený uprostřed Indického oceánu zhruba šest set kilometrů od Mauricia hledají cestu jen pomalu. Když už sem dorazí, leckdy „zareznou“ v pomalém tempu zdejšího života. Elektřinu ostrované poznali až po druhé světové válce a první auta sem dorazila v padesátých letech.

Tolerance a úsměvy

Život „à la Rodriguaise“ zkrátka znamená pohodové tempo, bezbřehou toleranci a tisíce úsměvů. Ostrov je jednou z mála zemí, kde téměř neznají ploty. Pozemek na stavbu domu tu beztak přiděluje stát a kozy nebo ovce si volně chodí, kam chtějí. Člověk se s nimi může klidně potkat na pláži nebo u snídaňového stolu.

Potápění na Maltě aneb Podmořskými labyrinty až do kamenného srdce Středozemí

Snad nikde to není patrnější než v hlavním městě Port Mathurin. Pro těch šest podélných ulic a stejný počet příčných je sice výraz „město“ poněkud nadnesený, pořád je to však největší osada na ostrově. Tady neznají dopravní zácpy ani velké supermarkety a pestrobarevné rolety zdejších několika obchodů se vším možným se zavírají už ve čtyři odpoledne, aby měli povětšině kreolští obyvatelé dost času na rodinu. Tady se totiž chodí spát se sluncem, které zmizí za obzor před sedmou hodinou.

Kokosy k přežití

Ani na Rodriguesu však nemají všichni na růžích ustláno. „Když k nám malý Jonathan přišel, bál se podívat lidem do očí a nemluvil. Oba jeho rodiče byli alkoholici a doma byly na denním pořádku rvačky. Jediné jídlo, které viděl, bylo tady u nás,“ vzpomíná ředitelka nadace Care-Co Brigit Rudlophová na chlapce, z něhož se díky pobytu v nadaci a zdejší škole postupně stal sebevědomý mladý muž.

Vydáváme se v jejím doprovodu do postarší výrobní haly stojící na předměstí hlavního města ostrova Port Mathurinu. V jedné z místností hučí dýchavičná strojní pila a kolem poletují odštěpky kokosového dřeva. Chci pozdravit muže u stroje, Brigit mu však jen zamává. „James neslyší, ale umí odezírat ze rtů,“ vysvětluje. V celé budově pracuje asi patnáct handicapovaných lidí. Někteří jsou němí, jiní špatně vidí a další mají tělesné postižení. Na ostrově, kde mají se sháněním práce potíž i zdraví, je pro ně možnost začlenit se do společnosti požehnáním.

Francouzské souostroví Nová Kaledonie: Ráj na zemi i pod hladinou
Jana Hejlová 5. března 2019 • 13:31

Francouzské souostroví Nová Kaledonie: Ráj na zemi i pod hladinou

„Díky manufaktuře jsou místní pracovníci spokojení a finančně soběstační,“ pochvaluje si houževnatá Němka původem z Berlína, která navzdory konkurenci levného zboží z Asie či Madagaskaru objednává každoročně ke zpracování deset tisíc kokosových ořechů z Agelegských ostrovů. Pod rukama místních řemeslníků z nich vznikají krásné leštěné šperky, nádobky nebo zaplétané podložky na stůl.

Kdyby se náhodou kokosová výroba přestala vyplácet, má Brigit v rukávu další eso: pracovité včelky. Desítka členů komunity se naučila, jak je chovat a vyrábět med. „V dílnách si rovnou vyrobíme úly a vše další potřebné. Náš med vyhrál dvakrát stříbrnou medaili na mezinárodní soutěži v Londýně, takže ho můžeme prodávat za solidní ceny a nikdy nezbude,“ vychvaluje Brigit sladké zlato, jež se dostalo i na paluby letadel společnosti Air Mauritius.

Údolí obrů

Metr dlouhý krunýř se zvedá z prašné země a dva metráky živé váhy na šupinatých sloupovitých nohou se překvapivou rychlostí hrnou směrem k nám. Malá hlava na silném dlouhém krku je dychtivě natažená kupředu. Její majitelka doufá, že od nás dostane něco zeleného na zub — tedy přesněji na bezzubé čelisti připomínající ostré čepele nůžek. Tak se nám představila zdejší vzácnost, želva obrovská původem ze seychelského atolu Aldabra. V rezervaci Françoise Leguata přitom zdaleka není sama. „Včetně mláďat tu máme přes dva a půl tisíce želv tří druhů,“ vypočítává provozní manažer rezervace Arnaud Meunier. Návštěvníci přitom mohou mezi obrněnými koráby souše chodit zcela volně, a dokonce se jich i dotýkat.

Indonéské souostroví Raja Ampat: 1500 rajských ostrovů jen pro vás

Při pohledu do strmého tři sta metrů dlouhého kaňonu Tiyel, kde žijí želv desítky, je snadné uvěřit, že před více než dvěma stovkami let musel být Rodrigues místem jako z říše fantazie. Tehdy bylo možné ujít stovky metrů po želvích krunýřích, aniž by se člověk dotkl země. Žilo tu přes tři sta tisíc obrněnců, během pouhých padesáti let však všichni do jednoho zmizeli v žaludcích námořníků. Protože želvy dokázaly přežít celé týdny bez vody a potravy, představovaly ideální živé konzervy pro zámořské výpravy.

„Naším cílem je obnovit životní prostředí v rezervaci tak, aby co nejvíce odpovídalo původnímu stavu před příchodem lidí,“ pokračuje Arnaud. „Želvy obrovské a paprsčité, které množíme, jsou nejbližšími žijícími příbuznými vyhubených druhů, takže by nám s tím mohly vydatně pomoct,“ usmívá se. Výběhy odchovného centra hemžící se želví drobotinou jsou příslibem, že kandidátek na vypuštění bude dost. „Želvy kladou vajíčka volně v rezervaci a my sbíráme vylíhlá mláďata. Staráme se o ně čtyři roky, než váží víc než deset kilo. Pak je vrátíme zpět k dospělým.

Nestačí však jen vypustit želvy do přírody a poplácat se po ramenou. Musíme také obnovit křovinatý les, ve kterém žily, což znamená vymýtit přivezené invazní druhy rostlin a vysázet ty původní.“ To se však snadněji řekne, než udělá. Dosud to znamenalo vysazení téměř dvou set tisíc semenáčků čtyřiceti druhů stromů a keřů, z nichž některé nerostou nikde jinde na světě.

Chorvatský ostrov Hvar je domovem nejvoňavější levandule v celém Středomoří

Při nápravě toho, co lidé v minulosti napáchali, se jejich potomci leckdy pořádně zapotí. Rodriguesané naštěstí berou záchranu toho, co z jejich přírodního bohatství zbylo, vážně. Je to vidět po celém ostrově, kde běží nejrůznější projekty od vysazování mangrovníků v pobřežních bažinách po obnovu horských lesů na jeho vrcholcích.

Exil à la Robinson

Malý člun překonává poslední metry z hodinu a půl trvající plavby korálovou lagunou a z nezřetelné zelené čáry na obzoru se stal podlouhlý písčitý ostrůvek porostlý lesem přesličníků. Příď naráží do korálového písku a z nedalekých stromů se zvedá hejno tmavě šedých siluet. Nodyové obecní přilétají v průzkumné formaci zkontrolovat, kdo připlul uprostřed říjnové hnízdní sezony rušit jejich klid. Předsunutá hlídka Kokosového ostrova (Île aux Cocos) je vždy bdělá a z takového uvítání by měl radost i sám autor filmu „Ptáci“ Alfred Hitchcock. Tady se skutečně vstupuje do království opeřenců.

Před příchodem člověka byli ptáci spolu s želvami nespornými vládci Rodriguesu. Dnes hnízdí v exilu na vnějších ostrůvcích laguny, jež jsou naštěstí přírodní rezervací. „Když přiletí stěhovaví rybáci, může tu být klidně přes čtyři tisíce ptáků. A to je na kousek země dlouhý kilometr a široký sotva čtvrt docela nával,“ říká Paul Prosper. Je jedním ze dvou strážců, kteří z jediného srubu na ostrově dohlížejí na to, aby těch několik návštěvníků denně hnízdící opeřence nerušilo.

V Karibiku jako doma. Na exotickém ostrově Guadeloupe jste stále jednou nohou v Evropě

Po prvotním vzrušení se nodyové obecní i panensky bílí nodyové bělostní začínají věnovat svým vlastním záležitostem – tedy střídavé péči o jediné vajíčko v hnízdě. Dvě třetiny ostrova přístupné veřejnosti se stávají fotografickým rájem. Ptáci se nenechávají vyrušovat, ani když spoušť cvaká nějaké tři metry od nich.

Na lov do laguny

Cestou do ptačího ráje jsme viděli desítky lidí, jak se ohnutí jako otazníky brodí mělkou lagunou. O pár dní později jsme se mezi nimi octli sami. Měli jsme totiž štěstí. Právě skončil dvouměsíční zákaz lovu chobotnic, který má poskytnout těžce zkoušeným hlavonožcům alespoň nějaký čas na nerušené rozmnožování. „Ourite misère,“ postěžovala si nám kreolsky jedna z lovkyň, že je chobotnic čím dál míň. Po několika dnech pobytu na Rodriguesu to člověka ani moc nepřekvapí. Jakmile zákaz lovu pomine, na speciálních konstrukcích před domy se na slunci hlavonožci suší po desítkách a chapadlaté delikatesy čekají v jídelníčku snad všech restaurací. Tady jsou chobotnice spolu s rýží základní potravinou a dělá se z nich salát, kari, něco na způsob guláše i jedna z variant místního pálivého chilli.

Inteligentní hlavonožci však zároveň patří k nejnepochopenějším tvorům korálového útesu. Pokusné úlohy řeší lépe než potkani a maskují se účinněji než příslušníci speciálních vojenských jednotek. Kromě zbarvení dokážou chobotnice měnit i strukturu pokožky, aby s okolím splynuly dokonale. A také jsou čistotné. Veškeré krabí krunýře či schránky měkkýšů, na nichž si pochutnaly, hned vyhazují ze svého úkrytu ven. Právě to je však paradoxně často stojí život.

Ostrov dračí krve. To je Sokotra v severozápadní části Indického oceánu
František Zvardoň 19. prosince 2018 • 13:13

Ostrov dračí krve. To je Sokotra v severozápadní části Indického oceánu

„Právě zbytky takových hostin při lovu hledáme,“ ukazuje jeden z lovců, který už má tři hlavonožce navlečené na bójce z PET lahve, již při chůzi táhne za sebou. „Pak vsuneme do úkrytu dvě tenké ocelové tyčky a snažíme se chobotnici vytáhnout ven. Musíme však být moc opatrní, jinak odejdeme s prázdnou.“ Dřív byl lov chobotnic výsadou žen, dnes je mezi pětistovkou profesionálů i nemálo mužů.

„Vláda nám platí kompenzace za dny špatného počasí, kdy nemůžeme lovit. Takže je to docela dobrá práce,“ usmívá se muž. Během zákazu lovu navíc platí lovcům za pomoc v přírodních rezervacích na pevnině, kde likvidují invazní rostliny nebo čistí cesty. Užitek z toho mají oni i životní prostředí. A doba hájení snad pomůže tomu, aby tradice lovu chobotnic přežila do další generace i přes pokles jejich počtu, který vědci v posledních letech pozorují.


Láska prochází žaludkem

Rodrigues nabízí zajímavá jídla i místa, kde je ochutnat:

  • Pro čerstvé tropické ovoce a osvěžující kokosové mléko zamiřte na víkendový trh do Port Mathurinu.
  • Street food není na Rodriguesu běžný, na trhu však ochutnáte i fritované taštičky „samosa“ ovlivněné indickou kuchyní.
  • Zkuste trochu nasládlé klobásy sušené na slunci, které se často přidávají do kreolského rougaille (dušeného jídla).
  • Chcete prožít divokou noc? Objednejte si salát z mořských plžů cono-cono. Prý má afrodiziakální účinky.
  • Zapamatujte si sousloví table d’hôte — je to příležitost, jak ochutnat pravou domácí kuchyni. Domácké restaurace tohoto typu jsou všude po ostrově.

Kde se ubytovat

  • La Giraudière — ekologicky vedená lodge v Montagne Charlot, kde si paní majitelka pěstuje vlastní zeleninu.
  • Le Pandanus — penzion v Port Mathurinu. Přímo v objektu je malá manufaktura na výrobu věcí z pandánových listů.
  • Domaine de la Paix — když chcete něco lepšího. Sami si tu můžete i uvařit.

Pozoruhodný pohřební rituál na filipínském ostrově Luzon se stal turistickou atrakcí

Santa Cruz del Islote: Přelidněný ostrůvek bez vody, hřbitova i policie

Markéta a Michael Foktovi




Články odjinud
Starší články Lidé a Země