Afghánské odmítnutí aneb Když hlava moc chce, ale hora a tělo se brání | Reflex.cz
nahoru

Afghánské odmítnutí aneb Když hlava moc chce, ale hora a tělo se brání

Markéta Hanáková29. dubna 2019 • 08:05
Afghánské odmítnutí aneb Když hlava moc chce, ale hora a tělo se brání
foto: Markéta Hanáková

Myšlenka zdolat nejvyšší horu Afghánistánu v nás zrála tři roky. Zvědavost a touha jsou silnější než strach. Takže jsme se asi zbláznili a přistáli v tádžickém Dušanbe a míříme dlouhé kilometry a hodiny do země, o níž jsme neslyšeli jedinou pozitivní věc.

Expedice začíná tradičně – nákupem plynových bomb a jídla. Bomby jsou ale tentokrát velký problém. A to netušíme, že ještě budou zdrojem velkých starostí. V Dušanbe se dají sehnat buď jen čistě butanové, ale ty špatně hoří ve vysokých nadmořských výškách a v zimě, nebo napichovací se speciálním vařičem. S tímto nejistým a námi neozkoušeným krámem nakonec do hor odjíždíme.

Cesta do Afghánistánu je dlouhá a úmorná. Ze silnice po pár desítkách kilometrů mizí asfalt a nás čeká dobrých 400  km jízda plná prachu v teplotách kolem pětačtyřiceti stupňů. Prdelka nám pěkně cvaká, protože jedeme velkou část cesty podél tádžicko-afghánské hranice. A ta nepatří pro turisty ze Západu zrovna k těm nejbezpečnějším. Riziko únosu teroristy tu bohužel hrozí.

Na hranici se dokodrcáme za pět minut dvanáct. Celníci jsou už v tahu. Tak se aspoň v nedalekém tádžickém Iškašimu najíme a ve dvě hodiny opět stepujeme před čárou. Stále tu není ani noha. Kolem půl třetí se konečně objeví muži v uniformách.

Afghánci nejsou bubáci

Tak a je to tady. Jsme v zemi, ze které jde strach. Zuří tu občanská válka, velká část země je zaminovaná, část území ovládají extrémní radikálové Tálibánu, v části země se usadil Islámský stát a praktiky obou jsou čím dál brutálnější.

Pik Korženěvské: Hora, za jejíž zdolání dostanete diplom
Jiří Müldner 10. ledna 2019 • 14:27

Pik Korženěvské: Hora, za jejíž zdolání dostanete diplom

Naše první minuty v Afghánistánu vypadají přesně jak v hororových snech, a tak po přechodu hranice nám do zpěvu rozhodně není. Domluvený taxík na nás na hranici nečeká. Přijíždějí ale jiná auta, která nás prý do hostelu odvezou. Přichází jeden z celníků a ukazuje nám výstižné gesto značící podřezání hrdla. Lehce zpanikaříme. A není divu. Tálibán je odsud pouhých 40 kilometrů. Celník nás varuje, že řidiči našich taxíků prý patří právě k němu. Všechno se semele hodně rychle a my najednou částečně dobrovolně, částečně proti své vůli sedíme v autech, jež nás bláznivou jízdou odvážejí bůhvíkam. Chceme zastavit v prvním afghánském městečku Iškašim (jmenuje se stejně jako město v Tádžikistánu) na trhu a koupit si něco k jídlu a pití. Řidič odmítne a free jízdou pokračuje dál. Prý nesmíme vystoupit z auta. Nicméně po pár minutách strachu zastavujeme u něčeho, co se tváří jako guest house. A skutečně je to guest house! Hodně se nám uleví.

Afghánci ale nejsou žádní bubáci. Jsou to úplně normální lidé. Teda aspoň ti, co žijí ve Vachánském koridoru. O životě v Evropě nevědí téměř nic, stejně tak jako naše představy o nich jsou zkreslené. A přitom jsou to milí, vstřícní a pohostinní lidé, jichž není třeba se bát. Měli jsme možnost je poznat blíž a mockrát jsme se společně nasmáli. Panuje tu ale velká chudoba. Možná i proto v dětských očích jen těžko hledáme smích.

Na druhou stranu aspoň trochu toho štěstíčka lidé v této oblasti měli. V minulosti se Vachánskému koridoru vyhýbaly konflikty, které zemi trápí dlouhá léta. Severovýchodní oblast totiž představuje periferii periferie. Nebojovalo se tu ani v 80. letech, kdy se země bránila sovětské invazi, ani v letech 1996 až 2001, kdy Tálibán ovládal takřka celou zemi. Relativní bezpečnost tady stále trvá, ačkoliv v zemi zuří občanská válka a pouhých pár desítek kilometrů od Vachánu jsou přestřelky na denním pořádku.

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus
Marek Kožušník 27. února 2018 • 10:55

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus

A co na blížící se Tálibán říkají místní? Jsou odhodlaní. Odhodlaní postavit se nepříteli a bojovat. Mají připravené samopaly a sbírají kameny z vyprahlých plání, aby na nich mohla přistávat menší letadla se zásobováním. Nikdo ale neví, jaká budoucnost je čeká a zda své samopaly nakonec přece jen budou muset proti nepříteli obrátit.

Nošaku, budeš nás chtít?

Spěcháme do hor. Po první noci strávené v Afghánistánu se budíme do teplého rána. Do včerejšího dne bylo azuro. Dnes poprvé se nad Nošakem objevují mráčky. Nejprve musíme vyřídit potřebné formality. S každou další expedicí snad přibude nové razítko, které je nutné k tomu, abychom mohli pokračovat dál. My si musíme obstarat už tři. V poledne je všechna máme a konečně se vydáváme do Qází Dehu, kde na nás čekají naši nosiči.

Před námi je sedmatřicet kilometrů, dva tisíce metrů převýšení a tři dny pochodu krásnými horami Hindúkuše do základního tábora. Nosiči jsou veselí a šlape jim to i s naším nákladem docela dobře. Neustále si zpívají. Za chůze i večer u ohně, na němž si vaří čaj. A také jsou nekompromisní. Ráno budou odcházet už v pět hodin ráno. Druhý den pochodu si Zdenda vybírá svou krizi. Necháváme ho odpočívat a s Petrou filtrujeme litry ledovcové vody. Ta je tak kalná, že filtr brzy odejde a ráno nám nezbude nic jiného než se osvěžit šedou tekutinou.

Severní Pákistán: V ráji horolezců naleznete panensky čistou přírodu i pohostinné …

Třetí den docházíme do místa, které se na dvacet dní stane naším přechodným domovem. Základní tábor máme s Lotyši sami pro sebe. A jako příjemný bonus je tu i kamenná kuchyňka. Hned druhý den musíme řešit akutní horskou nemoc šéfa Lotyšů, který už nevnímá a brzy upadá do bezvědomí. Naštěstí máme s sebou dexametazon a satelitní telefon. I díky těmto našim věcem přežije, protože se ho podaří včas dostat dolů. Po záchranné akci nás zajímá už jen naše hora, již máme ze základního tábora jako na dlani. Haló, haló, Nošaku! Tak co? Budeš nás chtít? Dovolíš nám podívat se na svět z tvého vrcholu?

Výstup začíná

Při pohledu na Nošak nám není úplně jasné, kudy do C1 (první výškový tábor). Nabízí se hned několik možností – sněhové kuloáry, výstup po ledovci nebo suťovoskalnatém hřebínku. Vít s Jardou, kteří vyrážejí první, volí kuloár.My jdeme nahoru později než oni a po obhlídce terénu a konzultaci přes vysílačku se rozhodneme pro výstup po ledovci. Námi zvolená varianta je příjemné stoupání po sněhu. Minus jsou však trhliny, jejichž obrovské nenažrané chřtány jsou dobře maskované. V okamžiku, kdy se první jdoucí Zdeněk zničehonic propadne, je nám jasné, že tudy asi ne. Velká zákeřná trhlina je zasněžená a neměli jsme o ní ani tušení. Až půjdeme nazpět, budeme muset hodně přemýšlet, kudy dolů. Jestli cestou, kterou jsme šli my, nebo 600metrovým ledovým kuloárem, jímž lítají kameny. Ale to má čas. Teď je třeba postavit stan, roztavit vodu, a hlavně se druhý den pokusit přesunout ještě výš.

Opojeni krásou hor a příjemně uondaní relaxujeme v C1. Není nám to však přáno na dlouho. Náš tádžický vařič se utaví. Tááák, a jsme bez vařiče, bez vody. To je konec. Bez něj tady nemůžeme fungovat. Potřebujeme rozpouštět sníh, abychom měli vodu. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Naštěstí! Možnost pokračovat dál ve výstupu nám dá Víťa s Jardou. Mají s sebou vařiče dva. Jeden nám do doby, než se Zdeněk pokusí ten náš opravit, půjčí. Díky nim nemusíme jak zpráskaní psi sejít dolů do základního tábora a ukončit naše působení na Nošaku. Naděje, že dojdeme na vrchol, nám zůstává. A tak ráno můžeme s lehkostí nahodit naše těžké batohy a stoupat směr C2. Druhý výškový tábor budujeme trošku níž, než se obvykle staví. Ve výšce 6000 metrů je krásné orlí hnízdo a tady v závětří se zabydlíme.

Vachánské údolí: Ráj horských velikánů a pohostinných obyvatel pod vrcholem Karla Marxe

Máme za sebou noc v šesti tisících. Výš zatím nepůjdeme. Naopak. Je potřeba vyrobit trochu červených krvinek, tak míříme regenerovat do základního tábora (BC). To ale znamená, že musíme vyřešit otázku, kudy půjdeme dolů. Zkusíme kuloár! Šrouby máme, takže zajistit se případně můžeme.

V BC musíme zůstat déle, než máme v plánu. Nošak už nám zase ukazuje, že pánem je tady on. Den před tím, než chceme jít znovu nahoru, se zahalí do hustých mraků. Na nás se vytrvale několik hodin z nebe sype sníh a déšť. V základním táboře je nám dobře – máme tu pohodlné spaní, je tu relativně teplo a spousta dobrého jídla. Ale válet jsme se sem nepřijeli. Chceme nahoru! Jako lvi v kleci nervózně popocházíme po základním táboře a sledujeme oblačnost a předpovědi počasí, jež nám z domu Pospa ve spolupráci s Jouzou posílají. Meteorologové si ale asi dělají legraci. „Krásné slunečné počasí potrvá ještě i dalších několik dní… Máte skoro bezvětří…“ Realita? Už několik hodin prší a sněží. Nahoře přibývá nový sníh. Ach jo.

Jeden jediný pokus

Konečně je zase hezky. Počkáme ještě jeden den, než sníh sedne a spadnou laviny. Ty kamenné tu s velkým rachotem lítají z okolních kopců jedna za druhou, ale občas spadne i ta sněhová. A konečně můžeme zase nahoru. Zevlování v BC a čekání na lepší počasí nám ale ubraly drahocenný čas. Nemáme jinou možnost. Musíme se nabalit na více dnů a zkusit to. Máme v podstatě jen jeden jediný pokus o vrchol. Buď to vyjde, nebo ne. Hlavně že se zase udělalo hezké počasí. Dilema „trhliny nebo létající kameny“ vyřešíme jednohlasně a hned: čerstvě vysněžený kuloár bude asi lepší než nově zasněžené trhliny… S megatěžkým báglem lezeme kuloárem několik hodin. Do jedničky docházíme úplně vyšťavení. Máme totiž batoh těžší, než jsme původně měli mít. Oproti plánu táhneme navíc stan. Dle předchozích zpráv bychom totiž neměli kde spát. A ejhle. V C1 zjistíme, že to není pravda. Dokonce bychom si mohli vybrat, kde se uložíme. Jeden stan je volný zcela a druhý by při troše dobré vůle mohl být prázdný taky. Je to dobrá ťafka a zklamání.

Svět kolem Annapúren: Jak se žije ve stínu horských gigantů?
Andrej Macenauer 26. července 2017 • 11:56

Svět kolem Annapúren: Jak se žije ve stínu horských gigantů?

Ráno se sbalíme a vyrazíme do C2, ale už po pár metrech se vracíme. Markéta se zhroutí v křečích. Následuje silný průjem. V tomto stavu se pokračovat vzhůru nedá. Jedná se zřejmě o důsledek včerejšího vyčerpávajícího výstupu. Markétě bohužel zbytek dne na odpočinek nestačil a tělo se brání tímto způsobem. Léky na průjem, starý černý chléb od Lotyšů a asi i celodenní válečka situaci do večera uklidní. Další den se vydáváme na další pokus a dokážeme vystoupat až do našeho C2 neboli orlího hnízda ve výšce 6000 metrů nad mořem. Den následující se nám podaří minout skutečnou dvojku ve výšce 6200 m, kde má stan Petra, a dojdeme společně s Lotyši do výšky 6300 m, kde si stavíme náš C3. Lotyši byli o něco rychlejší, tak si stan postavili na suti. Bohužel tu bylo jen jedno takové místo. Zdeněk si proto pořádně mákne, aby srovnal sníh a led ve svahu trochu do rovinky. Krásné výhledy, krásné místo a k vrcholu už není daleko. I když klíčové místo je stále před námi.

Ve sněhové bouři

Ráno se zase plni elánu sbalíme a vydáme vzhůru, abychom se posunuli zase blíž k vrcholu. Nošaku, Nošaku – co nám to děláš. Sněhová bouře nám bere síly. Všichni stoupáme nahoru velmi pomalu. Kolem nás bílá tma a všude sníh, který nám stále sílící vítr žene do tváří. Ve výšce okolo šesti a půl tisíce metrů zahlédneme v mlze Lotyše, kteří se vracejí zpět. Činíme úplně stejné rozhodnutí a dáme se na sestup. Markéta a jeden Lotyš toho mají plné zuby. Sestupují neskutečně pomalu. Ve vyčerpaném stavu se jim podaří dostat zpět do C3. Markéta na dobu, než Zdeněk postaví stan, využívá nabídku Lotyšů a v jejich stanu nabírá nové síly.

Za původními obyvateli údolí Khumbu aneb Každý šerpa není Šerpa
Tomáš Beránek 16. dubna 2019 • 01:43

Za původními obyvateli údolí Khumbu aneb Každý šerpa není Šerpa

Sněží, sněží a sněží a meteorologové nám stále hlásí, že máme krásné počasí, jež potrvá ještě několik dní. Místo slunce tu máme sníh a ledové krystalky, které vytrvale už několik hodin zasypávají naše stany. Bouře ustává až těsně nad ránem. A skoro jako by se nám Nošak vysmíval. Ráno nás vítá nebem bez mráčku. Než ale sbalíme stan a vydáme se znovu na výstup, přichází bouře znovu. Opět se na nás z nebe sypou miliony sněhových vloček a ledových krystalků.

Další nový sníh znamená riziko lavin a zaváté stopy. Bílá tma zaručí zbloudění. Sbalíme stan a jdeme zpátky. Naštěstí máme GPS, jež nám v některých místech hodně pomůže najít cestu dolů, do bezpečí. Lotyši se rozhodnou pokračovat nahoru. Dole pod kuloárem si oddechneme. Jsme strašně unaveni, ale v bezpečí. Spěchali jsme dolů. Dokonce jsme celou dobu nejedli ani nepili, abychom se nezdržovali. Chtěli jsme být co nejdříve pryč. Pár kamenů kolem nás těsně prolétlo, ale naštěstí nás minuly. Kvůli padajícím kamenům jsme si přivstali, ale kuloár byl zledovatělý, takže jsme se museli jistit, a náš sestup tak trval několik hodin. Tady dole už by se nám nemělo nic stát.

Trekking do Utajené země aneb Vzhůru k nepálskému azurovému jezeru Phoksumdo

Sejdeme v pořádku do základního tábora, kde můžeme několik následujících dní sledovat, že situace nahoře je jako přes kopírák. Ráno azuro, v deset se hora zahalí do černých mraků a pak z nich někdy více, jindy méně sněží až dlouho do noci. Změna je jen v tom, že teplota každý den klesá níž a níž a vítr sílí víc a víc. My dva jsme v bezpečí a udělali jsme dobře. Vrcholu bychom v čase, který nám zbyl, nedosáhli. Nošak se na nás mračí, nechce nás.

Výhra půl napůl

A Lotyšům, co zůstali nahoře, ukazuje, kdo tu vládne. Nepustí je nahoru ani dolů a jen jim bere síly a energii. Už nemají touhu jít nahoru, už nechtějí stanout na jeho vrcholu, chtějí se hlavně dostat zpět, dolů, do bezpečí, do základního tábora. Dvakrát jim přitom jde o život. Jednou se jeden z horolezců v bílé tmě ztratí. Když se mu po několika hodinách podaří najít stan, je hodně podchlazený, má omrzlé prsty a je potřeba jeho tělo třením zahřívat. Podruhé se při sestupu jeden z nich zřítí ze skal. Naštěstí spadne tak šikovně, že si nezpůsobí vážná zranění a může v sestupu pokračovat.

Nošak nám ukázal svoji odvrácenou tvář. Dobrá, přijímáme. Nechceme s ním bojovat, nechceme ho pokořit. My se jen chtěli z vrcholu rozhlédnout. A to nám nedovolil. Nevadí, třeba někdy příště. Stejně to ale byla nádhera! Expedice však přece jen nakonec úspěšná byla. Víťa s Jardou dokázali dosáhnout vrcholu. Stihli to, ještě než se zhoršilo počasí, i když ani oni úplně ideální podmínky a počasí neměli. Zkrátka Nošak si je vybral a dal jim šanci. Možná za to, že mají skvělou fyzičku, možná za to, že nám pomohli, když jsme se ocitli v nouzi bez vařiče, možná proto, že se mu jen líbili... A kluci tu šanci dokázali využít.

Hřbitov horolezců v Českém ráji: Mrtvým na památku, živým pro výstrahu
Polský horolezec Jerzy Kukuczka: „Pane, chraň nás před smrtí v údolí...“

Markéta Hanáková




Články odjinud
Starší články Lidé a Země