Vysoké hory miluje Petr Jan Juračka od dětsví, expedice na K2 tak byla splněný sen

Vysoké hory miluje Petr Jan Juračka od dětsví, expedice na K2 tak byla splněný sen Zdroj: Shinji Tamura

Narodil se s těžkou oční vadou, a navzdory tomu je dnes skvělý fotograf
Petr Jan Juračka
3
Fotogalerie

Vědec a fotograf Petr Jan Juračka: Izolované kmeny bychom měli nechat být

Miluje přírodu, zkoumá mikroorganismy, popularizuje vědu, viděl šest kontinentů a bez foťáku téměř nevyráží. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy fotí Petr Jan Juračka přes sklíčko mikroskopu, na vrcholcích svých oblíbených hor fotí hvězdy a přírodní scenérie pomocí dronu. Kvůli dobrému světlu a snímku obětuje spánek i několik nocí.

Díváš se na svět ze všech možných úhlů a perspektiv. Co je podle tebe na Zemi nejkrásnější?

Už Konfucius říkal, že všechno má svoji krásu, jen ne každý je schopen ji spatřit. A je to tak. Je víceméně jedno, jestli člověk fotí Alpy, české řeky, nebo něco pod mikroskopem. Ve všem najde, co hledá.

Co hledáš ty?

Baví mě světlo, chci, aby bylo zajímavé. Málokdy se mi podaří chytit, abych ho měl přesně tak, jak chci. Ale občas se to stane a pak už je jedno, jestli jde o makro, nebo mikro, fotku ze země, nebo z dronu. Byť u dronu je to nejjednodušší. Z výšky se totiž ztratí hodně detailů, jako třeba odpad nebo elektrické vedení, a je lehké nalhávat si, že svět je hezčí. Rychlejší je i hledání perspektivy, protože můžu za minutu obletět vyhlídku nebo nějaký kopec a najít si nejlepší možnou kompozici bez kompromisů. I amatér dokáže z dronu udělat mnohem hezčí fotky než ze země.

Ve své knize píšeš, že z dronu se stala závislost...

Svým způsobem ano, ale už skoro nelétám v Česku. Ne že by mě to nebavilo, ale lidi jsou teď u nás zlí. Atmosféra ve společnosti je blbá, všichni se dronu strašně bojí, práskají na sebe, chodí různá udání. S dronem v Česku létám legálně, ale často se mi stalo, že mi lidi vyhrožovali i smrtí, šli po mně se zbraní, protože jsem údajně létal blízko jejich pozemku. Přitom to nebyla pravda. Létám u nás rád, ale nestojí mi to za to.

Je podobná protidronová nálada jako u nás i ve světě?

Někde je to trochu jednodušší, třeba v Pákistánu, kde jsem nelétal vždy zrovna legálně, ale zpětně s tím nikdo neměl problém. Naopak problémové je třeba Slovensko, kde se každý let musí hlásit na ministerstvu vnitra. Rakousko je taky problém, do Tanzanie bych už dron kvůli přísné kontrole taky raději nevzal. Skvělá země je ale Švýcarsko: když máte platné doklady a pojištění, nic nevadí. Švýcaři jsou v tomto ohledu hodně napřed.

V Pákistánu se ti podařil světový rekord, když jsi před dvěma lety vypustil na hoře K2 dron ve výšce 6334 m n. m. Je dodnes platný?

Tenkrát to způsobilo menší mediální rozbušku, nicméně letos můj rekord úplně přepsali Poláci, bratři Bargielové. Technologie sice za ty dva roky hodně pokročila, ale ti dva předvedli neskutečný výkon: jeden z bratrů, Andrzej, vylezl K2 s lyžemi na zádech a pak ji sjel až dolů a druhý, Bartek, vylezl na vedlejší osmitisícovku, z ní odstartoval dron a dokázal s ním bráchu sledovat. To je úplně nepochopitelné. V tomhle světle je můj tehdejší rekord spíš vtipný, ale tenkrát to světový rekord byl. I když mnohem podstatnější pro mě byl kopec a záběry, které jsem z něj přivezl.

Na drsnou K2 si troufnou jen ti nejlepší. Dokumentoval jsi cestu české horolezkyně Kláry Kolouchové a lezl po boku světových horolezců. Jaké to pro tebe bylo?

Naprosto výjimečné. Vysoké hory jsou má celoživotní touha, chytly mě jako malého kluka a už mě nepustily. V Pákistánu jsem šel s výpravou „jen“ do prvního výškového tábora do 6334 m n. m., což už je zóna, kde se vyžaduje vybavení a trochu lezení. Výš jsem nemohl, protože jsem neměl permit a ani boty, už mi umrzaly palce. Měl jsem sice kvalitní pohorky, ale boty na lezení to nebyly.

Co tvá fyzička vedle trénovaných borců? A výšková nemoc, přišla?

Blbě mi bylo asi tři dny a byly to hrůzné tři dny. Zbytek cesty proběhl v pohodě. Na konci jsem už fungoval skvěle, tělo si zvyklo. Fyzicky jsem byl připravený, i když jsem na to měl před odjezdem málo času, šest měsíců a kousek. Hodně intenzivně jsem běhal, třeba půlmaratony s dcerou v kočárku. Momentálně se chystám do Nepálu na Ama Dablam, připravuji se o dost tvrději.

Co znamená tvrději?

Chodím běhat, to je teď jedna z mých priorit, a taky se učím spát sedm hodin denně. Musím se umět vykašlat na práci a jít spát. Mám na sobě permanentní měření tepu, takže můžu každý den kontrolovat, jestli jsem to dodržel. Rovnou se teď podívám, protože se mi zdá, že jsem to o víkendu úplně nezvládl: dnes jsem spal sedm a půl hodiny a průměr za posledních sedm dnů mám sedm hodin a tři minuty, takže dokonce o tři minuty víc.

Máš problémy se spaním na cestách?

Když někde jsem, dávám do práce maximum a dost často vůbec nespím. Čtvrtý den pak začíná být krizový. Často se mi stává, že tělo na cestách přetížím. Když jsem třeba byl s Petrem Horkým točit v ekvádorském pralese vznikající film Civilizace, kvůli vyčerpání jsem skončil na Bulovce. Cestou z Atlanty do Paříže jsem měl strašnou zimnici a let Paříž–Praha si skoro nepamatuji. Přijel jsem úplně zničený, viděl jsem dvojmo a jel hned na Bulovku, jestli nemám malárii nebo nějakou nemoc. Sestřička mě posadila k automatu na kávu, kde jsem čekal osm hodin na výsledky testů a během té doby jsem si odpočinul a dal se tak do kupy, že jsem přijel domů úplně uzdravený. Malárie se nepotvrdila, bylo to vyčerpání.

Co tě tak žene?

Když už někde jsem, chci to využít na maximum a domů přivézt nejlepší výsledek. Udržet na uzdě se mi podařilo jen v Pákistánu na K2. Byla tam třeba krásná Mléčná dráha, a kdybych byl v Čechách, vypnu telefon a jdu jenom fotit. Jenže tam jsem byl hotový, ten den jsem ušel 80 km. Pamatuji si, že jsem říkal hvězdám: Jste krásné, ale s..u na vás.

Často zmiňuješ svou lásku k přírodě. V Ekvádoru jsi natáčel a fotil v pralese. To musel být pro tebe ráj.

Amazonský prales je pro biologa jedno z nejhezčích prostředí na světě. Viděl jsem úžasná zvířata, o půlce vůbec ani nevím, co jsou zač. Kolem běhala spousta nahatých lidí, se kterými byla legrace, jeden druhému jsme nerozuměli. Všechno bylo exotické, i jídlo. My jsme třeba vyzkoušeli pekariho, kterého jsme si ulovili a snědli. Od té doby už návštěva zoo není co dřív, když vidím pekari ve výběhu a vím, jak dobře chutná.

Pohybovali jste se blízko nekontaktovaných kmenů. Cítil jsi jejich přítomnost?

Věděl jsem, že nejsou daleko, několik set metrů, nebo spíš kilometrů. Bylo nás tam víc a průvodci byli místní indiáni, kteří asi vědí, co mají dělat, tak jsem se nebál. Kdybych tam byl ale sám, bál bych se moc.

Co říkáš na nedávnou zprávu z Indie, kde měl jeden z nekontaktovaných kmenů zabít misionáře, jenž se za nimi vydal?

Byl to idiot, nemohlo to dopadnout jinak. Měli bychom se držet stranou, neničit jejich život. V Ekvádoru jsme byli u kmene, který se rozdělil. Část zůstala nekontaktovaná v pralese, část začala se světem komunikovat. A ti, co zůstali skrytí v pralese, dodnes běžně vraždí své kontaktované příbuzné. Jeden z indiánů, jenž nás hostil, tak přišel o syna.

Jak skupina, která se rozhodla komunikovat se světem, kontakt s civilizací zvládá?

Setkání s nimi bylo pro mě kulturní šok, protože stále žijí velmi tradičním způsobem, podobně jako před pár sty lety jejich předci. Zároveň jsou ale v jistém civilizačním přerodu: například dokážou se pohybovat nahatí po pralese, ale když přijdou do tábora, převlečou se do trička a šortek Adidas, vyndají vybitý mobilní telefon v místě bez signálu, nagelují si účes... Nejvtipnější je, že jejich vesnice dostala třeba dotaci na pouliční osvětlení. A tak jejich jedinou ulici, což je prošlapaná cestička v pralese, lemují sloupy s osvětlením. To ale skoro nikdy nepouštějí, musel by kvůli tomu běžet agregát a oni to světlo nepotřebují. Taky jim tam postavili betonové basketbalové hřiště. Ale že by místní chodili bosí, chlapci v penisových šňůrkách a dívky s listem banánovníku v klíně hrát basket, není samozřejmě reálné.

Jezdíš po světě, natáčíš, fotíš, stíháš v tom všem nasazení ještě i vědu?

Pořád je pro mě nejpodstatnější práce na přírodovědecké fakultě, kde jsem popularizátorem vědy, na katedře ekologie učím, vedu studenty a zároveň trochu dělám i vědu. Se studenty dělám také projekt na metaspolečenstva, což jsou v našem případě ekologické vztahy mezi populacemi bezobratlých malých vodních ploch, prostorová distribuce organismů, proč jsou někteří tady a někteří tam. Hrozně mě to chytlo, ale nestíhám se vědě věnovat na plný úvazek.

A kde stojí na tvém žebříčku touha po cestování, adrenalinu?

Cestování mě spíš většinou štve. Mám z cest velký respekt, uvědomuji si čím dál tím víc rizika, ať už bezpečnostní, nebo zdravotní. A taky mám vždycky trochu stres, abych se dostal na místo a zpět domů, aby dorazila v pořádku technika. Většinou je to nejhorší do odjezdu, jakmile vyrazím, přepnu do jiného režimu a strach už nemám. Na cestě se už bát nesmím.


Petr Jan Juračka (33)

Narodil se s vážnou oční vadou a hrozilo mu oslepnutí. Nemoc se podařilo zvládnout a dnes se bystře dívá na svět jako vědec a uznávaný fotograf. Získal například zlatou medaili za sérii fotografií motýlích křídel v kategorii Micro na International Photography Awards USA. Jeho snímek z Bajkalu si na obálku knihy Aleph vybral Paul Coelho. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy pracuje jako hydrobiolog, natáčí a fotografuje na svých cestách po světě, pro televizi Nova točí pořad Petrovy divočiny. Loni vydal knihu Ze života fotografa.