Řeka Fuy - vodák vstupuje do takzvané vodopádové sekce.

Řeka Fuy - vodák vstupuje do takzvané vodopádové sekce. Zdroj: Jan Lásko

Autorka článku bojuje v úseku vodopádové sekce na řece Fuy.
Řeka Claro v národním parku Sedm čajových šálků. Tento mimořádný úkaz byl zničen při nedávném zemětřesení v Chile.
Řeka Claro v národním parku Sedm čajových šálků. Tento mimořádný úkaz byl zničen při nedávném zemětřesení v Chile.
Řeka Baker v Patagonii vytéká z jezera General Carreara.
Do srdce Patagonie, kolem jezera General Carrera, jsme jeli několik hodin.
5
Fotogalerie

Vydejte se s kajakem do Patagonie. Divoké vody Chile vám rozproudí krev

Když Bůh stvořil Zemi, zbyla mu spousta řek, hor, pouští a ledovců, které už neměl kam dát. A tak je strčil do pytle a bezradně se rozhlížel, kam by je ještě mohl přidat. Nakonec jedno místo našel – a tak vzniklo Chile... Téhle legendě nemusíte věřit, ale je pravda, že Chile je zemí mnoha kontrastů. Například se tu nachází jak nejsušší, tak nejvlhčí místo Jižní Ameriky. Pro naši vodáckou výpravu je důležité to druhé, které leží dole na jihu.

Namačkáni jako sardinky v přeplněném autě máváme hlavnímu městu Santiagu přes špinavé okno na rozloučenou. Průvodce Palino nám slibuje kousek za městem překrásnou říčku Claro v národní rezervaci Radal Siete Tazas. V překladu to znamená Sedm čajových šálků a je to vlastně sedm vodopádů, které končí v malé laguně. Ze slibovaného „kousku za městem“ je nakonec den cesty. Nejdřív sto kilometrů po dálnici, kde se kolem auta motají běžci, cyklisti nebo třeba koňské spřežení a pobíhající slepice, a pak ještě dalších sedmdesát po prašné silnici. Konečně po delší době vyskakujeme z auta a míříme ke starému ztrouchnivělému mostu přes řeku Claro. Tady spustíme kajaky poprvé na vodu.

Nastupujeme o něco výš, než by se mělo, což se nám záhy vymstí. Po prvních skocích a peřejích musíme končit, protože řeku blokuje mohutný strom. Uvízli jsme ale v padesátimetrovém kolmém kaňonu, a tak musíme zpátky šplhat. Dva tedy lezou nahoru, dva zůstávají dole a navazují kajaky na lana. Mám strach, jak to zvládnu. Spoléhám na lano, které mi hodí kluci. Čekám však příliš dlouho – a nic. Jdu na to bez lana. Je to jiné než doma na lezecké stěně. Tady lezu bez jištění a mám na sobě špricku, vestu a vodácké boty. A aby toho nebylo málo, čeho se chytnu v marné snaze se přidržet, to mi zůstane v ruce. Kameny za mnou padají ostošest. Nejhorší je prvních 25 metrů, pak už to jde. Nakonec to zvládáme všichni bez zranění, ale nahoře jsme úplně vyčerpaní.

Něco „pro ženské“

Postupujeme dál na jih, tentokrát do oblasti Pucón. Sjíždíme tu jednu říčku za druhou. Zamilovali jsme si hlavně Palguin, která je sice docela krátká, zato však velice hezká a taky dost náročná. Místní kajakář Rodrigo nám ji doporučil jako „něco pro ženské“, je tam prý „jen osmimetrový“ vodopád. Ve skutečnosti to byla série vodopádů za sebou! Nadchla mě taky řeka Fuy. Průvodce tvrdil, že je na začátku mírná a pak následuje těžší úsek, kterého jsem se já trochu obávala, ale kluci se na něj naopak těšili.

Jenomže začátek až tak jednoduchý nebyl, peřeje měly ve skutečnosti o stupeň obtížnosti víc. A těžší část pak začínala devítimetrovým vodopádem… Věděla jsem, že už nemůžu cuknout a musím skočit. Sebrala jsem všechnu odvahu a sesumírovala si v hlavě, co udělám. Neskáču přece poprvé! Mírně se rozjet, zabrat na hraně – a je to. Za chvilinku přistávám dole. Nahoře to byl strach a adrenalin, tady dole zase radost a euforie.

Futaleufu, Futa, Fu

Na Vánoce plánujeme být u řeky Futaleufu. Jedeme tedy ještě dál na jih a zastavujeme se jen u 22metrového vodopádu Salto del Nilahue, který si kluci samozřejmě nemohli odpustit. Futa, Fu – takhle si zkracují domácí i kajakáři ze všech koutů světa název řeky Futaleufu. Stejně se jmenuje celé údolí a také malá sympatická vesnička. Na této řece trávíme necelé dva týdny. Jako první splavujeme spodní Futaleufu. Ta se mi líbila nejvíc. Pořád se na ní něco děje.

V jiných úsecích je vždy nějaký kus klidné vody, ale tady ne. Spodní část je dlouhá deset kilometrů a za den ji stihneme sjet i dvakrát. Každá peřej tu má své jméno. Mojí oblíbenkyní je Mundaca, jedna z nejtěžších. Je v ní obrovský válec, který jsem se pokoušela nejdřív objet, časem jsem ho už sjížděla středem. Měla jsem pocit, že jsem v pračce.

Horní část Futaleufu je nejtěžší. Když jsme přežili kaňon s všeříkajícím názvem Inferno, tedy „Peklo“, nechali jsme se v klamné naději ukolébat celkem klidným úsekem. O to víc nás pak překvapily další peřeje, z nichž dvě byly opravdu nejtěžší na celé řece. Jedna vůbec není splavná – ne proto, že by byla těžká, ale proto, že je tak nebezpečná. Řeka tu má zrádné členité dno, což se může stát kajakářům osudným.

Druhou je peřej Thron, kde se řeka najednou z ničeho nic zlomí a začne se neúprosně propadat o několik desítek výškových metrů. Cítila jsem se jako na toboganu. Letěla jsem ohromnou rychlostí dolů a prorážela velké vlny a vodní válce, až se přede mnou nakonec objevil Thron, což je obrovský kámen uprostřed řeky, který jako by přitahoval veškerou vodu. Ještě tedy poslední úhybný manévr a mám to za sebou. Uf, bylo to vážně ostré, ale taky to byla jedna z nejhezčích peřejí celé Futaleufu.

Nejtěžší na konec

Přemisťujeme se zase o kus dál. Río Baker nás vítá nádherným počasím a okolí vypadá podle mých představ: modrá jezera, zasněžené kopce, ledovce, pasoucí se koně a samozřejmě nadrozměrné řeky. Baker je sice poměrně krátká řeka, ale je mohutná a má obrovské množství vody. Vytéká totiž z jezera General Carrera, které je jedním z největších v Patagonii a osmé nejhlubší na světě. My máme pouze dva dny na splavení plánovaných dvou kaňonů ze tří.

Zaráží nás přítok Río Nef, který je tak velký jako samotný Baker. Río Nef je ledovcová řeka a teplé slunečné počasí asi moc nenapomáhá tomu, aby její hladina klesla. Rozhodujeme se, jestli vůbec sednout na vodu. Asi 2000 kubíků se najednou vlije do zhruba 70metrového kaňonu. Obrovská masa vody má neskutečnou sílu. Vodní válce a vlny zde mají čtyři až pět metrů!

Kluci po dlouhém rozhodování sedají na vodu. Vědí, že nesmějí udělat chybu, a maximálně se soustředí. Já se vydávám dolů kaňonem, abych vše nafotila a natočila. O záchraně z břehu se nedá mluvit. Mám o kluky strach, ale vím, že by zbytečně neriskovali. Sjíždějí hezky čistě. I když je stav vody vyšší než obvykle, podařilo se jim splavit alespoň jeden kaňon na řece, která patří k těm nejtěžším. Cestou zpět ještě jednou zastavujeme na řece Futaleufu, abychom se rozloučili s místem, kde jsme strávili Vánoce a přivítali nový rok. Vyvrcholením našeho pobytu byl týden na řece Baker. Její divoké vody byly stejně úchvatné jako tamní příroda a lidé, žijící daleko od civilizace.