Start! Všichni zběsile pádí, dokonce i vzhůru po dunách. Ale za chvíli už většina lidí poklidně jde v houfu.

Start! Všichni zběsile pádí, dokonce i vzhůru po dunách. Ale za chvíli už většina lidí poklidně jde v houfu. Zdroj: Profimedia.cz

Marathon des Sables
Kolem unavených závodníků projížděli pořadatelé na velbloudech.
Marathon des Sables
Marathon des Sables
Marathon des Sables
7
Fotogalerie

Hlavně přežít: Jak jsem běžela Marathon des Sables, nejtěžší běžecký etapový závod na světě

Odhodlávala jsem se k němu dlouho: neumím pořádně cizí řeči, moje orientace není valná a skoro nevidím ve tmě. Spolehnout se můžu leda na fyzičku a snad i mozek. Je to velký risk, ale není nač čekat. Buď teď, nebo nikdy.

Rozhodnutí tedy padlo, a tak začíná tuhá příprava. Od ledna do poloviny března jsem naběhala 750 kilometrů (většinou s batohem vážícím 6–9 kg) a dalších 550 kilometrů jsem najela na běžkách. Mnoho času jsem strávila sháněním toho nejlehčího jídla a vybavení s vědomím, že doslova každý gram je důležitý. Nakonec sbalený batoh váží 10 kilo. S touto zátěží musím celý závod uběhnout. Osudné datum se blíží a s celou svou výbavou se vydávám na pařížské letiště Orly, kde je trochu chaotický sraz všech účastníků závodu. V Maroku nás ke startovní čáře přiblíží autobusy.

Utopeni v poušti

V marocké poušti prší, všude se rozlévají doslova řeky a jezera. Organizátoři utopili po střechu terénní auto. Je jasné, že z ubytování v závodnickém táboře – bivaku – nic nebude. Končíme v hotelu, což je po náročném cestování marockými autobusy až sem na start docela úleva. Nikdo nic neví, všichni chodí odnikud nikam. Trčím sama v pokoji a je mi strašná zima. První etapa je zrušena kvůli povodním, bude až ta druhá.

Zatím se uskutečnila kontrola vybavení a zdravotního stavu, která zabrala celý den. Znamenalo to vystát nekonečnou frontu s nejistým výsledkem. Bojí se všichni – když něco nemáš, pravděpodobně skončíš dříve, než jsi začal. Já jsem ji absolvovala úspěšně, musela jsem ovšem chatrnou angličtinou vyjmenovat obsah své lékárny. Sehrála jsem příznaky několika chorob s tím, že moje lékárna je umí vyléčit. Ale prošla jsem a mám číslo 152. Vzhůru na start!

První etapa – pohoda

Další den se na Saharu vrací slunce a do tváří organizátorů úsměvy. Vše špatné je zapomenuto a 812 lidí ze 40 zemí světa stojí na startu. Jsem tady a poběžím. Stojím v davu odvážlivců, kde každý vypadá na železného muže. Uklidňuji se tím, že mám s nimi alespoň stejný batoh. První metry si dodnes pamatuji. Vysněná chvíle. Budu se za pár kilometrů proklínat, nebo si to užiji? Všichni zběsile pádí, dokonce i vzhůru po dunách. Po několika kilometrech většina lidí jde, já si užívám svého pomalého běhu.

Jsem v polovině dnešní etapy a je mi úžasně. Předbíhám spoustu pochodujících lidí. Jsem na první kontrole a dostávám láhev vody (každý má tu svoji popsanou, aby se vědělo, kdo odhazuje láhve v poušti). Na dvacátém kilometru po překonání hřebene se otvírá nekonečné údolí – cesta až za obzor. Takových údolí budeme muset překonat ještě pěknou řádku. Závěrečných pět kilometrů je přes duny, což je hodně vyčerpávající – nahoru jako hlubokým sněhem, hned prudce dolů rozdupaným hlubokým pískem, pak rovinka a znovu. Jsem v pohodě, nic mě nebolí, zdolávám kilometr za kilometrem a už vidím bivak. První pohled je úžasný – 110 stanů pro běžce a obří plocha pro zázemí, celkem kilometr čtvereční.

Za chvíli už jsem v bráně, fasuji vodu a jdu bydlet. Stan je zvláštní přístřešek: áčko bez přední a zadní stěny. Je tu už Bulhar a Polák, oba výborní běžci. Později přichází Rus a tři Nizozemci a za hluboké tmy ještě Osman z Malajsie. Je mu 66 let a má vybavení „Made in China“. Vaříme mu a všemožně se o něj staráme. Po západu slunce nastane strašná zima. Ve všem, co mám (moje teplé oblečení i se spacákem se vejde do kila), lezu do spacáku a do rána zimou nespím.

Hlavní je přežít

Druhý den ráno vařím kafe a kaši a přemýšlím, jak po probdělé noci budu fungovat. Přišly e-maily, mám jich z našeho stanu nejvíc. Přání tolika známých i neznámých lidí mě dostala. Nabitá energií odcházím odhodlaně do boje. Stojím na startu a je mi zase zima – nejen mně, klepou se všichni, Silně fouká, je zataženo. Hltáme první kilometry a postupně roztáváme, vylézá slunce. Ani jsem si nevšimla, až večer v kempu se mi slunce připomene oteklými a spálenými pruhy kůže na nohách.

Dnes je to těžší a postupně začíná být jasné, že soupeři nejsou to hlavní – hlavní je dokončit a přežít. Zatím se mi to daří, a dokonce stále mám koho předbíhat. Do stanu dobíhám opět třetí. Dnes musím dohnat ten spánek. Zimu řeším zabalením do koberce, který je na zemi ve stanu. Je to neuvěřitelně špinavý kus kokosáku plný písku, který si každým přikrytím nasypu na sebe. Ale trochu to hřeje, tak i spím. Netuším ovšem, co mě čeká další den…

Peklo na zemi

Než jsme se ráno vzpamatovali, přišla parta beduínů a doslova nám odnesla stan nad hlavami. Za chvíli to potká celý tábor. Je to úžasná podívaná. V mžiku celý kemp vypadá jako tábor utečenců. Další překvapení nás srazí do kolen: místo plánované 70kilometrové etapy nám organizátoři připravili lahůdku – 91 kilometrů! Z toho půlku půjdeme v noci… Ve 24 leté historii závodu je to nejdelší a nejtěžší etapa.

Na startu je jak před funusem, každý si to představuje v nejčernějších barvách. Slunce pálí jako ďas. Kromě čela závodu dnes nikdo nezávodí. Nepadají ani obvyklé legrácky, je ticho jako na hřbitově. Na dvacátém kilometru mě strašně bolí záda a vůbec mi to nejde. Nepřipouštím si, že mám před sebou ještě 70 kilometrů. Sápu se dál a začíná to být lepší. Užívám si ale jen pár hodin. Slunce se kloní k západu a mně dochází, že červené značky nebudou ve tmě vidět.

Propadám panice, že zabloudím. Běžci se rozutekli, za chvíli bude černočerná tma a ke kontrole je ještě daleko. Vytahuju z batohu čelovku a tápu směrem, kudy tuším trasu. Za chvíli už mi vstříc probleskují světla kontroly – pro tuto chvíli jsem tedy zachráněná, ale co bude pak? Je mi strašná zima a nic nevidím, mám hlad a strach a jsem zase sama. Teď závidím týmům, kdy jde třeba pět lidí spolu, jeden vpředu řeší orientaci, udává tempo a zbytek se veze – jen jdou a na nic nemyslí a časem se vystřídají.

Na další kontrole jsou desítky světel, ale jinak je všude tma. Vůbec nevím, kudy mám jít z kontroly dál. Nakonec nacházím směrovou svítící tyčku a vybíhám. Zase jsem sama v poušti, je absolutní tma, navíc jsem v dunách. Jsou velmi prudké – nahoru se leze po čtyřech, dolů organizovaný pád. Za hodinu jsem udělala s bídou tři kilometry.

Sápeme se neuvěřitelně prudkým svahem a kloužeme po kamenech a písku. Nic nevidím, padám chvíli dopředu, chvíli dozadu, lezu po čtyřech. Když se konečně přehoupneme přes vrchol, zeje pod námi propast. Zmocní se mě panika. Na chvíli si sedám, jím a uklidňuju se. Pak se pomalu spouštím a po sérii pádů jsem nakonec dole. Nikde nikdo. Cesta je ale rovnější, tak jsou vidět světla. Už dávno měla být další kontrola, ale nikde nic. Tady se láme chleba, je to nadoraz, na krev. Jsem u světelné tyče a pode mnou je opět propast.

Nevěřím, že je to tudy, ale nevidím jinou cestu. Musím na někoho počkat a musím se ho držet. Ze tmy se noří Ital Carlo, známe se z Tunisu. Beze slova mi podá ruku a zvedá mě ze země. Má toho taky dost. Pajdáme spolu a dojdeme ke kontrole. Musím si odpočinout. Vařím čínskou polévku, na kterou se těším třicet kilometrů. Kolem mě je obraz zkázy. Spousta lidí padla do písku do spacáku a spí s rozsvícenými čelovkami. Někteří si ošetřují krvavé nohy. Někdo se jen tak plouží. Na chvíli zalézám do svého tenoučkého spacáku, ale je mi strašná zima.

Zvedám se a jdu dál. Zase jsem sama a zase nevím kam. Spousta světýlek, ale nikdo na cestě. Navíc fouká, přichází písečná bouře, zvedá se písek, špatně se dýchá a není nic moc vidět. Ze tmy se ale zase noří Carlo! Před námi je sedmnáct kilometrů údolím (naštěstí není vidět) a svět se scvrkl na dobytí dalšího a dalšího postupového světla. Carlo to docela valí. Za žádnou cenu se nechci pustit, padám a zase ho dobíhám.

Nikdo tu na nikoho nečeká, nikdo nic neříká, nejsou síly, je to jako ve vysokých horách, každý sám za sebe. Jsme utahaní, zakopáváme o kameny a keře, oči máme unavené, ale musíme se dostat k poslednímu kontrolnímu bodu. Každým krokem se tam blížíme, každou minutou se blíží svítání, už vidím úzký proužek světla před sebou. Konečně je tu úsvit. Teď už je jisté, že to dáme. Za chvíli už spolu stojíme v cíli. Je osm hodin ráno. Tečou mi slzy štěstí – Carlo pro mě navždy zůstane rytířem z dávných časů, který sestoupil z nebes a dovedl mě tmavým peklem ke světlu a teplu.

Konečně poslední

Vstáváme do slunce a útrapy včerejška jsou pryč. Dnes je poslední etapa, zato maratonská. Na startu jsou všichni samé legrácky a úsměvy. Nemohu uvěřit, že jsem včera uběhla 90 kilometrů a dnes jsem znovu na trati. Než se rozkoukám, jsem v polovině! Výborně se bavím, je mi skvěle a občas fotím. Samozřejmě mi taková pohoda do cíle nevydrží, ale celkem slušně zvládám další a další kopce. Toužebně doufám, že za hranou na obzoru uvidím cíl. Najednou zpoza hrany vykoukne česká vlajka! Mává s ní můj muž Libor, který mě přijel na závěr podpořit. Jsem šťastná. Za hranou mě čekají poslední dva kilometry závodu. Cíl se blíží, naposledy vidím bránu z této strany.

Konečně jsem za cílovou čárou! Dostávám medaili, ale ještě mi nějak nedochází, že je konec. To až za chvíli, když otvíráme šampaňské a vychutnáváme si výjimečnou atmosféru. Mít u sebe v tuto chvíli někoho blízkého je úžasné umocnění zážitku. Jsem mu hluboce vděčná, bez něj bych tady nikdy nebyla. Teď už mě čekají jen samé radosti – jako třeba čisté triko, teplý spacák, večeře od organizátorů a koncert orchestru Pařížské opery přímo v kempu. Ráno bude ještě snídaně a po odjezdu z kempu taky sprcha v hotelu.

Není kam spěchat

Teprve doma člověku dojde, co všechno má za sebou. V extrémně náročném závodě jsem obsadila 511. místo ze 770 závodníků, kteří závod dokončili, a byla jsem 47. ze 103 žen. Závod byl sice o dvě etapy kratší, zato při zachování stejného celkového počtu 203 kilometrů. Skláním se před všemi, kteří mi pomáhali, cítím hlubokou vděčnost. Nelituji ani minuty z celkových 40 hodin a 57 minut, které jsem strávila na trati na největší poušti světa. Za oknem v pekáči suším mokrý saharský písek a přemýšlím, co bude dál. Kudy příště poběžím? Je spousta dalších krásných závodů na světě, můžu si v klidu vybírat. Ale já nemám kam spěchat, ten nejtěžší už mám.


Nejdrsnější závod světa

Marathon des Sables je etapový závod trvající obvykle pět dní o délce 200–230 km, který se se koná v saharské poušti. Délka etap je různá (30–90 km) a nejdelší etapa se běží i v noci. Na jednotlivé části etap jsou stanoveny časové limity, jejichž nesplnění znamená diskvalifikaci. Závod se koná na přelomu března a dubna, místo konání je vždy tajné a každoročně jiné. Pokaždé se ale běží Saharou – písečnou i kamenitou částí, často přes mnohakilometrové duny. Obtížnost závodu zvyšuje skutečnost, že kromě vody, provizorního stanu na přespání a lékařské péče organizátoři neposkytují závodníkům žádnou podporu. Povinné a další potřebné vybavení včetně jídla na celý závod si každý závodník nese po celou dobu s sebou. Na startu se každoročně sejde přes 800 vytrvalců z přibližně 30 zemí světa. Česká republika nemá pro organizaci závodu svého zástupce, není tedy jednoduché se na závod přihlásit. Startovné činí přibližně 2900 eur.

Na fotografie ze závodu se podívejte v naší fotogalerii: