Přechod bajkalského ostrova Olchon aneb Podzimní trek centrem severního šamanismu | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Léto v Rakousku

Přechod bajkalského ostrova Olchon aneb Podzimní trek centrem severního šamanismu

Markéta Hanáková18. února 2019 • 07:50
Přechod bajkalského ostrova Olchon aneb Podzimní trek centrem severního šamanismu
foto: Markéta Hanáková

Na Sibiř pomalu, ale jistě přichází zima. Je polovina října, teploty v noci padají pod nulu, hory kolem Bajkalu se zahalily do bílého pláště a turistická sezona je u konce. Přesně na tento okamžik čekáme. Nastal totiž vhodný čas k přechodu největšího bajkalského ostrova Olchon, který je sídlem děsivých duchů Bajkalu.

Krámky s turistickými cetkami mají většinou zavřeno, ubytovací zařízení ve vesnici Chužir už až na výjimky neubytovávají. Zkrátka na Olchonu zdechl pes, a my se tak můžeme nikým nerušeni toulat po tomto krásném ostrově. O Olchonu se mluví jako o centru severního šamanismu a dodnes tu probíhají šamanské rituály. Během našeho putování narážíme často na symboly související s mystickými praktikami a vůbec celý ostrov působí magicky. Nevím, jestli je to přítomností šamanů, duchů, nebo neskutečnou přírodní krásou.

Pentle a písečné pláže

Mikrobus jedoucí z Irkutsku nás zaveze do Chužiru, největší a také jediné vesnice na ostrově. Řidič nás vysadí před samoobsluhou, kde si dokoupíme jídlo na pětidenní trek, a vydáme se na mys Burchan, asi nejposvátnější místo ostrova. Zdejší mramorová skála Šamanka je sídlem duchů a slouží k vykonávání šamanských rituálů. Ve skále je jeskyně, v níž je umístěn kamenný stůl a na něm se odehrávají šamanské praktiky. Dříve měly na Šamanku ženy zakázaný vstup. A nejen to. Musely se dokonce držet od tohoto místa dva kilometry daleko. Údajně proto, že jsou hříšné a svou přítomností by znečistily posvátnost tohoto místa... Dnes je vstup na Šamanku přísně zakázán všem. Mimo jiné i z důvodu bezpečnosti.

Kromě této svatyně zdobí mys Burchan třináct sloupů. Na ně šamani, ale i buddhisté uvazují pentle, kterým se říká obo. Pentle jsou vázány také kolem stromů a značí místo, kde se bohové uctívají. Nasajeme tuto magickou atmosféru a pokračujeme po písečné pláži Sarajského zálivu. Nejdeme daleko, brzy bude tma, tak si kousek od mysu postavíme stany a zalehneme do teploučkých spacáků. V noci mrzne a ráno nás budí čínští turisté, jichž tu v Chužiru navzdory ukončené sezoně přece jen pár je. Vyfotí si nás a se zdviženým palcem a slovy „very good“ nám zpestří ráno.

Ráj pro vodáky, rybáře i lovce. To je panenská příroda v povodí ruské řeky Oněgy

Veselé ráno pokračuje. Bajkal je sice největší zásobárnou pitné vody na světě, pro nás je ale zpočátku spíše velkým oříškem. Vlny jsou tu mnohem větší, než jaké známe třeba z Chorvatska, a v kombinaci s písečným dnem se voda do PET láhve nabírá hodně špatně.

Otázky celého lidstva

Ráno pokračujeme na severovýchod, kde se budeme pohybovat následující čtyři dny. Původně jsme si pohrávali s myšlenkou přechodu celého ostrova, ale podle informací znalců není jihozápadní část tak hezká a zajímavá. Na ostrově není žádné turistické značení či chodníky. K dispozici máme jen GPS a mapu v měřítku 1 : 100 000, kterou jsme stáhli z internetu. Tohle vybavení nám k orientaci bohatě stačí. Kopírujeme více či méně pobřeží. Zpočátku pochodujeme po písečné pláži. V jemném písku se nejde úplně lehce, takže když nás to přestane bavit, vystoupáme do borovicového lesa a příjemnou lesní cestou míříme k osadě Charanci. Kousek od osady se totiž nachází další mystické místo. Dokonce jedno z nejdůležitějších. Na mýtině zvané Světový strom se scházejí šamani z celého světa, aby zde prováděli obřady zvané kamlanie, při nichž se řeší nejnaléhavější otázky celého lidstva.

Lahodný poklad z nitra tajgy: Sběr piniových oříšků je dřina i dobrodružství zároveň

Osada Charanci patří na ostrově k těm větším. Nachází se tu dokonce přistávací plocha pro malá letadla. K naší radosti je tu také menší obchod, který je otevřený. Nakoupíme důležité pochoutky – nanuky, pivo a vodku. Hned zaujmeme jednoho z místních, jenž se s námi chce velmi družit. Je nám jasné proč. Zatímco na nás magicky působí vědomí, že na ostrově sídlí duchové, na něj magicky působí vodka. Nemůže pohled od ní odtrhnout. Když se však nemáme k tomu, abychom ji otevřeli a nabídli mu, drze si řekne sám. „Když mi dáte velký stakan vodky, budete mít štěstí,“ dožaduje se tento rádobyšaman neodbytně ohnivé vody.

Dál vede cesta po nekonečných travnatých pláních stále s výhledem na vody Bajkalu. Až nás pláně omrzí, sestoupíme zase na pobřeží a zanecháváme za sebou otisky stop v písku, které záhy vody Bajkalu navždy smažou. Spolu s námi putuje i bouře nad Bajkalem a pomalu se přibližuje k nám. Na Olchonu prý prší tři dny v roce. Ani takhle bouře Olchon nezasáhne a zuří jen nad vodami Bajkalu a pevnině naproti.

Nic pro pohodlné cestovatele: Trmácení deštivou Sibiří plnou bláta a komárů

Na noc se rozhodneme zůstat v Ulan-chušinském zálivu. Stany si postavíme na písku nedaleko Bajkalu ve stínu borovic. Odpoledne trávíme nošením dříví na oheň, u něhož svorně sedíme až do tmy. Po západu slunce okamžitě začíná mrznout a vůbec se nám od ohně nechce. Ti, co mají dobrý spacák, si užijí krásnou teplou noc.

Gulag a divocí koně

Třetí den střídají borovicové lesy kouzelné pláže. Jediný rozdíl oproti včerejšímu dni je v počasí. Silný a studený vítr nám trek trochu znepříjemňuje. Brzy docházíme do zálivu Ňurgaská ryba. Písečné duny se tu rozprostírají asi na třech kilometrech čtverečních. Místní molo připomíná smutnou historii. Společně s továrnou na zpracování ryb zde bylo vybudováno ve 30. letech minulého století v době, kdy tady fungoval tábor nucených prací – gulag. Odsouzenci zde byli nuceni v ledových vodách Bajkalu lovit a zpracovávat ryby. Ještě dnes je možné tady spatřit pozůstatky domů, ve kterých žili. Druhou připomínkou gulagu je dřevěný kříž omotaný ostnatým drátem s nápisem: Toto místo bylo svědkem utrpení obětí represí poloviny 20. století.

Ruská Amerika na Aljašce: Co se dochovalo z doby, kdy mrazivý americký stát patřil Rusku?

Zimu tady pociťujeme řádně. Nechceme si ani představit, jak tvrdé podmínky tady panují v zimě. Ledový vítr nás bičuje do tváří, tak se snažíme co nejdříve zmizet někam do závětří. Borovicový les opět mizí a my pokračujeme stepí dál. K přenocování volíme louku obklopenou lesem, jenž nás chrání před silným větrem. Večer trávíme stejně jako předchozí den. Zahříváme se u ohně a povídáme si. Kromě nás jsou tu i divocí koně.

Na severu

Bajkal už tady lemují jen vysoké útesy. Stále kopírujeme pobřeží a pomalu se blížíme k nejsevernějšímu místu ostrova – mysu Choboj. Nedaleko odsud se nachází nejširší místo Bajkalu. Jeho šířka je 79,5 km. Cestou se ještě zastavujeme u mysu Sagan Chušun, což v překladu znamená Bílý mys. Tento asi jeden kilometr dlouhý pás je tvořený bílým mramorem. Do cíle dnešního dne nám zbývá pět kilometrů. V okamžiku, kdy stojíme na menším pahorku na konci ostrova s nádherným rozhledem, je nám nějak smutno. Z Chužiru jsme ušli zhruba 40 kilometrů a za pár desítek metrů ostrov končí. Dál na sever už jít nejde. Všude kolem je jen samá voda. Rozhodneme se na mysu zůstat na noc, ale ještě předtím si ho řádně prohlédneme. Část mysu připomíná zub šelmy, a proto ho také Burjati takto pojmenovali.

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus
Marek Kožušník 27. února 2018 • 10:55

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus

Mys Choboj je opředený legendami. Jedna z nich říká, že se Burjatka dožadovala u duchů stejného paláce, jako měl její manžel. Duchové ji ale se slovy: „Dokud bude na zemi vládnout zlo a závist, budeš kamenem,“ proměnili ve skálu. Kolem mysu bylo možné dříve vidět i tuleně něrpy, bajkalský endemit, jeden ze tří druhů tuleně žijícího ve sladké vodě. Dnes už je to kvůli zvýšenému turistickému ruchu spíše jen zázrak.

Dehydratace u jezera

Všude kolem nás jsou miliony kubíků pitné vody, ale my začínáme pomalu mít problém s dehydratací. Rozeklané útesy nám nedovolí sestoupit dolů k vodě. Nakonec nás smrt žízní nečeká. Kousek od místa, kde jsme si postavili stany, se v jednom místě útesy rozestoupily, takže se sice velmi prudkou, ale přece jen schůdnou cestou dalo dostat k vodě. Poslední den a před námi jsou poslední kilometry. Vracet se budeme po jižním břehu ostrova. Míjíme Skálu lásky a tam se prostě zastavit musíme. Ženy tu házejí do vody kamínky, a pokud uslyší jeho žblunknutí, brzy se objeví jejich ženich. Skála je ale hodně vysoká, tak nevím, jestli by šplouchnutí malého kamínku vůbec mohlo být slyšet. Zkoušet to raději nebudu. Co kdybych ho náhodou uslyšela a musela se pak vdát.

Křížem krážem po pohoří Altaje: Cesta plná milých překvapení
Michal Martinek 29. března 2017 • 11:23

Křížem krážem po pohoří Altaje: Cesta plná milých překvapení

Celý den putujeme po stepích jižního pobřeží a jediné zpestření jsou stáda divokých koní. Naším cílem je záliv Haga-Jama, v němž leží osada Uzury. Nachází se tu meteorologická stanice a při sčítání lidu v roce 2010 měla osada devět obyvatel. My jsme nepotkali ani jednoho. V lesíku si postavíme stany a doufáme, že ráno pro nás přijede Voloďa se svým vozem UAZ 452 a odveze nás zpět do Chužiru. Rusové drží slovo, takže po další mrazivé noci můžeme zdárně ukončit naše putování po tomto magickém ostrově.


Olchon a Bajkal

  • Největší ostrov jezera Bajkal má na délku 73,5 km, široký je 15 km, rozloha 730 km2 a žije na něm 1668 obyvatel. Jeho název pochází od burjatského slova ojchon, což znamená málo lesnatý. Na ostrově je celkem devět osad, největší je Chužir, kde žijí Burjati (etnická skupina Mongolů) a Rusové. Elektřina byla na ostrov zavedena v roce 2006 podvodním kabelem, aby stožáry nenarušovaly panoráma Bajkalu. Na ostrově lidé čerpají vodu ze studní, Bajkal má totiž vodu málo mineralizovanou, což způsobuje zdravotní problémy.
  • Olchon je součástí Přibajkalského národního parku a pro pohyb po ostrově je nutné povolení. Průvodce není třeba.
  • Povolení si lze za 100 rublů opatřit buď v sídle správy národního parku v Irkutsku (Bajkalská ulice 291B), nebo na jeho ostrovní pobočce přímo v Chužiru (Bajkalská ulice 50).
  • Park vznikl 13. února 1986 a jeho rozloha činí 417,3 hektaru. Od roku 1996 je Přibajkalský národní park součástí světového přírodního dědictví UNESCO.

Válenky: Tradiční ruská zimní obuv z plsti získává na popularitě doma i v zahraničí

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969

Markéta Hanáková




Články odjinud
Starší články Lidé a Země