nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Fotografie je také služba, říká český fotodokumentarista Karel Cudlín

Zuzana Šprinclová13. února 2019 • 07:50
Fotografie je také služba, říká český fotodokumentarista Karel Cudlín
foto: archiv K. Cudlína

Karel Cudlín je legenda dokumentární fotky. Zdokumentoval například odchod sovětských vojáků z našeho území, mizející svět na východ od našich hranic, dění v zemích bývalého Sovětského svazu, soustavně se věnuje Izraeli. Osmnáctkrát zvítězil na Czech Press Photu a loni poprvé zasedl do poroty a vybíral nejlepší snímky uplynulého roku.

Objevilo se mezi fotografiemi téma, které vás překvapilo?

Překvapení ale pro mě bylo, kolik se tam objevilo černobílých fotografií, i reportážních, možná někdy i zbytečně. Je to módní trend. Mám černobílou fotku rád a vlastně s ní pracuji, ale někdy je i na škodu, nefunguje, nepomáhá. Technika dnes umožňuje dobře pracovat s barvou i tvůrčím způsobem.Překvapila mě taky kompaktnost poroty, každý měl samozřejmě vlastní názor, ale nakonec jsme se na zásadních věcech shodli.

Ze soutěže Czech Press Photo jste osmnáctkrát odcházel jako vítěz. Jak se fotografie v průběhu doby proměnila?

Úplně na začátku šlo o čistě profesionální soutěž. Dnes už se v ní běžně objevují i fotografie od amatérů. Fotografií je mnohem víc a hranice profesionality se proměnila, existuje třeba občanská žurnalistika, fotky z cest nebo konfliktů často přicházejí od lidí, kteří nejsou přímo novinářští fotografové, fotka je neživí, pracují třeba v humanitárních organizacích nebo cílevědomě na jednom tématu a výsledky jsou úžasné.

Svou roli jistě sehrály i dostupné a stále kvalitnější technologie. Ostatně loni vyhrál Czech Press Photo snímek pořízený z mobilu. Poznáte v novinách takovou fotku?

Až na výjimky ne. Záleží, jak je velká, když se ale dobře upraví, není to poznat. Na své aktuální výstavě z Izraele mám fotky ne sice z mobilu, ale z fotoaparátů různé kvality a vlastně to na první dobrou není úplně poznat. Dostupnost fotografie je dnes neuvěřitelná, denně vznikají miliony i technicky dobrých fotek, možnosti postprodukčních úprav jsou daleko větší než dřív. Lehce vytvořit snímek ale ještě neznamená, že je dobrý nebo špatný. I jednoduchým aparátem můžete udělat úžasnou věc, a tak to bylo vždycky.

Když se něco naučím, začnu se nudit, říká právník a dobrodruh Alexander Boldizar

A vy fotíte na mobil?

Ano, třeba svého psa, ale neužívám ho tvůrčím způsobem. Svým úplně prvním mobilem jsem fotil, ale spíš jsem zkoušel něco nového. Byla to spíš legrace, měl tenkrát šílené zpoždění: než zaostřil, exponoval, a ještě to bylo neostré.

Co byste poradil fotografům, kteří mají ambici přihlásit svou fotku do soutěže Czech Press Photo?

Fotit, fotit a dobře vybírat. Fotka by měla být zajímavá, mít myšlenku, soubor pak nějaký koncept, snímky by měly na sebe navazovat, doplňovat se, vytvářet celek. Při editaci je někdy i dobré se poradit, protože člověk může být zahleděný do fotografie, k níž se vážou osobní zážitky, jenže na obrázku vlastně nejsou vidět. Jsou tam jen pro fotografa, v jeho hlavě, ale ne na fotce.

V současné době máte výstavu fotografií Izraele, který fotíte přes dvě desetiletí. Co vidíte v hledáčku dnes a co před dvaceti lety?

Celý svět se proměňuje, stejně tak i Izrael, a záleží, z jakého aspektu se na to člověk dívá. Jedna věc je obrovský nárůst obyvatelstva, což je dáno jak novými lidmi, kteří do Izraele neustále přicházejí, tak poměrně velkou natalitou. Krajina se proměňuje, přibylo moderního světa: aut, silnic, technologických parků. Země se vnitřně zvětšila. Pak je pohled politicko-společenský. V porevolučně euforických 90. letech mně a myslím, že i více lidem, přišlo, že se tamní konflikt vyřeší poměrně jednoduše a rychle, že je to otázka třeba deseti let. Jenže se ukázalo se, že řešení je velmi složité a dnes v podstatě v nedohlednu.

Cestovatel Vladimír Plešinger: Je potřeba si umět říct, že ono to nějak dopadne…

Do Svaté země jezdíte téměř každý rok. Víte dopředu, na co se budete zaměřovat, co budete fotit?

Vždycky, a neplatí to jen o Izraeli, se snažím návštěvu spojit s nějakou akcí, svátkem. Třeba s výročím nezávislosti, Chanukou nebo s Purimem, což je veselý židovský svátek, lidi se oblékají do masek a jde o jediný den, kdy se mají opít. Když se něco děje, atmosféra se úplně promění, místa se stávají něčím jiným. Potom cestuji po zemi a vždycky něco samo vyplyne, někdo mi poradí, kde se co děje.

Daří se vám do fotek dostat přirozené výrazy. Jak přistupujete k focení tak uzavřené společnosti, jakou jsou ortodoxní Židé?

Nikdy jsem s focením chasidů neměl problém, mám s nimi jen dobré zkušenosti. Fotografie je o komunikaci a záleží, jak se na lidi tváříte, jak s nimi komunikujete, a oni vycítí, jak k nim přistupujete, reagují na vás. Nesmíte dělat to, co se nesmí. Nemůžete fotit na šábes, když je to zakázané. Navíc se i tamní ortodoxní společnost proměňuje. Asi dvakrát nebo třikrát jsem byl fotit v Meronu. Když jsem tam vytáhl fotoaparát v roce 1998, spousta lidí se zakrývala, reagovala odmítavě, bylo jim to nepříjemné. Když jsem tam byl před třemi lety, půlka chasidů vytáhla mobil a nahrávala se.

A co děláte, když vidíte, že by mohl vzniknout hezký snímek, ale fotit se nesmí?

Někdy fotím a někdy ne. A není to jen otázka ortodoxní komunity, ale čehokoli. Třeba když někdo líbá Aničku a je vám to blbé, protože si připadáte jako voyeur a bojíte se, že narušíte intimitu daného okamžiku. V krajně emocionálních okamžicích záleží, jak se překonám, v jakém jsem módu, ale často to prostě nevyfotím. Pak je ovšem otázka profesionální, kdy fotku prostě udělat musíte. Když jsem dělal v novinách nebo časopise, fotky třeba od soudů nebo z pohřbů jsem dělal málo, musel jsem se překonat a bylo mi to vždycky nepříjemné. Hranice je v těchto případech velmi křehká a záleží na každé jednotlivé situaci.

Flamenco, to je stesk i radost, říká česká učitelka tance Jana Drdácká
Zuzana Šprinclová 11. září 2018 • 11:26

Flamenco, to je stesk i radost, říká česká učitelka tance Jana Drdácká

Co vás na počátku do Izraele přivedlo?

Vždycky jsem tam chtěl jet, poprvé jsem se tam dostal asi v roce 1995, strávil jsem v zemi fotografováním deset dnů a přišla mi úžasná, krásná a zajímavá. Měl jsem pocit, a dodnes mám, že bych v Izraeli klidně mohl i žít, a tak jsem tam začal aspoň pravidelně jezdit.

Dokáže vás po tolika návštěvách Izrael ještě překvapit?

Určitě, jak se říká: je to taky země zázraků a stát se může cokoli: třeba se i nějakým zázrakem vyřeší tamní složitá situace. Přestože tam jezdím už dlouho, spoustu věcí neznám. Prozaicky nefotograficky mě třeba asi před měsícem cestou od moře na sever překvapilo, co zase přibylo cest a aut. Když jsme jeli stejnou trasu před deseti lety, nebyl skoro provoz, silnice byly malé a dnes jsou tam dopravní zácpy.

Na čem momentálně pracujete?

Založili jsme nedávno Fotografický spolek 400 ASA. Je nás sedm členů: já, Jan Dobrovský, Antonín Kratochvíl, Alžběta Jungrová, Jan Mihaliček, Tomki Němec a Martin Wágner. Chceme podpořit dokumentární nebo reportážní fotografii, kultivovat ji ve veřejném prostoru, dělat společné výstavy, vydávat knihy, máme v plánu otevřít v Trafačce na Smíchově galerii. Příští rok na jaře bychom měli mít společnou výstavu v Národní galerii, takže se všechno musí připravit.S Honzou Dobrovským a Martinem Wágnerem bychom chtěli také udělat něco menšího na téma mizející svět, mizející způsob života na Ukrajině. Tyto dvě věci jsou teď pro mě nejdůležitější.

Cestování do vesmíru pomůže naší planetě, říká Jan Lukačevič
Zuzana Šprinclová 16. srpna 2018 • 12:40

Cestování do vesmíru pomůže naší planetě, říká Jan Lukačevič

Máte v hlavě nějaké fotografické téma, které byste jednou rád zpracoval?

Už dlouho mluvím o tom, že bych chtěl víc fotit Počernice, kde bydlím. Jak žijeme, kudy denně chodíme, jak se mění tamní okolí, začleňování původní vesnice do Prahy. Je to zajímavé, protože Počernice jsou konec města, hodně se rozvíjí, jsou tam třeba skladiště, a přitom se stavějí nové baráky. Klíč, jak téma pojednat, už hledám osm let.

Čím to je, že se vám to nedaří uchopit?

Doma má člověk spoustu drobných úkolů, zatímco když někam vyjdete fotit, tak se někdy možná můžete víc koncentrovat. Pak taky člověku mohou věci kolem připadat všední. Tak to ale bylo vždycky: v 80. letech mi přišly třeba banální a nezajímavé fronty u obchodů, fronty na knihy, a za dvacet let jsem si uvědomil, že to byl velmi zajímavý fenomén. Podobných věcí spousta unikla. Mrzí mě třeba, že jsem nikdy pořádně nevyfotil nějaký bufet, kde se setkávali lidé ze všech sociálních prostředí. Fotografové by možná mohli být trochu pokornější k okolí a vnímat věci s tím, že se mění, že možná zmizí, dokumentovat je, a ne mít pocit, že chtějí dělat jen velké umění. Fotografie je taky trochu služba.


Karel Cudlín (58)

Narodil se v Praze na Žižkově. Fotit začal na gymnáziu. Po absolvování katedry Umělecké fotografie na FAMU začal spolupracovat s vydavatelstvími a nakladatelstvími, televizemi a filmovými produkcemi v ČR a v zahraničí. Byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta republiky Václava Havla. Fotil například pro Lidové noviny, ČTA, Revolver Revue nebo časopis Respekt. Věnuje se hlavně dokumentární fotografii, ve které zachycuje každodenní život, mizející svět, proměny krajiny a společnosti. Je osmnáctinásobným držitelem ocenění Czech Press Photo i mnoha mezinárodních cen.

Fotograf a publicista Karl Ammann: Na záchranu divokých zvířat už je pozdě
Markéta Kutilová 26. července 2018 • 14:07

Fotograf a publicista Karl Ammann: Na záchranu divokých zvířat už je pozdě

Zakladatel sítě kaváren Mamacoffee Daniel Kolský: Pití kávy je v Etiopii obřad

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země