Viktoriiny vodopády

Viktoriiny vodopády Zdroj: František Štaud

Viktoriiny vodopády
Návštěvníka Viktoriiných vodopádů uchvátí více než stometrová hloubka.
Viktoriiny vodopády
Návštěvníka Viktoriiných vodopádů uchvátí více než stometrová hloubka.
Zambie, přírodní klenot jižní Afriky: Voda, která stoupá vzhůru
6
Fotogalerie

Zambie, klenot jižní Afriky: Voda, která stoupá vzhůru aneb Neskutečná krása Viktoriiných vodopádů

„Rachot stoupající ze dna skalní propasti je ohlušující a chvílemi, když jej vítr poněkud oslabí, je slyšet syčící vodní páry, na nichž slunce kouzlí při svém východu a západu nejkrásnější barvy duhy.“ *František Běhounek: Na sever od Zambezi.

Zambie je vnitrozemní stát a nejbližší mořské pobřeží je vzdáleno asi tisíc kilometrů. Voda tedy určitě není to, co si člověk okamžitě vybaví při pohledu na mapu Zambie. Přesto je snad každá cesta do této země spojena se vzpomínkami na vodní hladinu – uklidňující tok mohutné Zambezi při západu slunce, sloni plavící se napříč řekou Kafue, desetitisíce hlav hrochů a krokodýlů vykukujících z divoké Luangwy. Ikonou země jsou ale nepřehlédnutelné Viktoriiny vodopády napájené řekou Zambezi.

Od dob, kdy je jako první Evropan spatřil David Livingstone a o dvacet let později popsal a zmapoval náš krajan Emil Holub, již Viktoriiny vodopády ztratily podstatnou část svého genia loci; autentickou tvář Zambie by tu dnes asi nikdo nehledal. Domorodí obyvatelé již dávno upustili od tradičního způsobu života, jak jej na svých rytinách zachytil holický rodák, a začali se živit turistickým ruchem, prodejem vyřezávaných sošek či půjčováním deštníků. I dnes však mají Viktoriiny vodopády návštěvníkům co nabídnout a jsou samozřejmou a nutnou zastávkou v itineráři každého cestovatele po Zambii.

Africké vzestupy a pády

Vodopády jsou dnes nejsnáze přístupné ze zambijského města Livingstone nebo zimbabwského Victoria Falls. Tato města na opačných stranách Zambezi jsou zářným příkladem ilustrujícím transformaci Zambie a Zimbabwe posledních let. Livingstone, založené v roce 1904 společností British South Africa Company, hrálo dlouhá léta jenom druhé housle mnohem vyvinutějšímu Victoria Falls a do 80. let minulého století jen tak živořilo. Zatímco Zimbabwe během posledních desetiletí degradovalo z nejstabilnější africké země pro chaos despotické ruky Roberta Mugabeho, Zambie se posunula od zaostalé země plné pytláků k luxusní turistické destinaci.

Nově vybudované zambijské hotely hned na kraji vodopádů, Royal Livingstone a Zambezi Sun, jsou v současnosti považovány za vůbec nejlepší v Africe. I nedaleký most, Victoria Falls Bridge, rozpínající se mezi oběma zeměmi nad řekou Zambezi, je svědkem náhlých změn a kontrastů. Ze zambijské strany sem přicházejí adrenalinoví turisté, aby si za sto dolarů skočili do stometrové hloubky; ze zimbabwské strany sem chlapci chodí prodávat turistům domácí měnu jako suvenýr. Inflace je v jejich zemi tak obrovská, že na nákup zboží se bankovky téměř nehodí. Za čtyři americké dolary kupuji ruličku zimbabwských v celkové hodnotě několika set miliard. V duchu přepočítávám nuly na bankovkách, užívám si pocit zbohatlíka a sleduji krásné katarakty Zambezi pode mnou.

Dvě tváře Zambezi

Kromě více či méně tradičních výhledů na Viktoriiny vodopády z vyšlapané pěšiny podél soutěsky Batoka mohou návštěvníci využít k prozkoumání přírodního úkazu i několik důvtipnějších možností. Pro pohled „očima andělů“ si mohou pronajmout ultralehké letadlo nebo helikoptéru a pro vychutnání syrové vodní síly se projdou po hraně vodopádů až na ostrov uprostřed Zambezi. Na malém letišti před západem slunce nasedám do helikoptéry. K vodopádům se blížíme přímo podél toku mohutné Zambezi, třpytící se v zapadajícím slunci.

Počátkem října není „hřmící kouř“ tak mohutný jako v období dešťů, díky čemuž se s helikoptérou dostáváme nízko nad hladinu řeky a blízko k soutěsce. Z výšky vypadají vodopády jako nezhojená jizva, jako by se Země pode mnou měla roztrhnout. Slabý bazalt ustupuje neúprosné síle vody a vytvářejí se nové a nové trhliny. Za pár set let budou vodopády vypadat zase zcela jinak.

Mimo období dešťů lze poměrně bezpečně, téměř suchou nohou přejít po horním okraji vodopádů až k ostrovu Kaseruka, kde David Livingstone jako první Evropan přistál ve vydlabané kánoi sto padesát let přede mnou. Pozoruhodné je, že řeka Zambezi je až po samý okraj vodopádů zcela poklidný, široký tok s mnoha ostrůvky. Jakmile se však vrhne do padesát metrů široké a sto metrů hluboké průrvy, zcela změní svůj charakter. Voda se nevázaně řítí dolů, celých padesát podlaží, nejdříve vcelku, aby se po chvíli rozpadala na kusy, kousky a kapky a ztratila se pod dvojitou duhou.

V tu chvíli se mění ve sprej, otočí směr cesty a začíná stoupat vzhůru; vypadá to, jako by dna nikdy nedosáhla. Kontrast mezi klidnou, uspávající hladinou Zambezi na jedné straně a zběsilou, apokalyptickou podívanou na vodopády na straně druhé je neuvěřitelný jako pohled na dva jiné vesmíry. Jako by tu končil svět a za hranou, přes kterou se řeka bezhlavě valí, začínalo peklo.

Síly pod závojem

Vodopády jsou obecně zvláštní útvar. Geologové je řadí mezi vůbec nejdestruktivnější živly přírody. Pouhopouhá kapalina tu nezvratně ničí pevné skály, vyřezává do nich jizvy a kaňony tak vytrvale a tak pomalu, že si žádné změny za jeden lidský život nevšimneme. A přesto, jejich ničivá síla je schována pod nádherným bílým závojem. I Viktoriiny vodopády v historii již několikrát změnily podobu a další změna se chystá. Zambezi se tu ze skal řítí rychlostí více než pět set milionů litrů za minutu. Přepočteno na vodné a stočné v Česku to dělá přes dvě miliardy korun za hodinu, ale žádná matematika nedokáže vystihnout atmosféru přírodního „aquadivadla“, kde představení nepřerušuje žádná opona.

V období dešťů, tedy zhruba od listopadu do dubna, je množství vody tak obrovské, že v okruhu několika kilometrů neustále jakoby prší a přiblížit se k vodopádům na dohled není možno. Deštníky nepomáhají, neboť voda se řítí ze všech směrů, i zespoda. Z řeky se naráz stává oblak – hustý, vertikální kumulus, stoupající do výše pěti set metrů a viditelný na vzdálenost třiceti kilometrů. Stejně daleko je i slyšet jeho bouřlivý řev a syčivý šepot. Původní názvy vodopádů, ať už „hřmící kouř“ nebo „voda stoupající vzhůru“, se v tyto dny jeví mnohem příznačněji než familiární „Vicfalls“. „Nejúžasnější pohled, jaký se mi kdy v Africe naskytl,“ prohlásil o Viktoriiných vodopádech David Livingstone.


První Evropan u „Viktorek“

David Livingstone byl ve své době misionářem, vizionářem, filantropem, objevitelem a celebritou v jedné osobě. Něco jako mix Davida Attenborougha, Billyho Grahama a Boba Geldofa. A netřeba asi dodávat, že byl mnohem úspěšnější coby objevitel než misionář. Livingstone slyšel o Viktoriiných vodopádech mnohem dříve, než je na vlastní oči spatřil; několikrát se jej totiž domorodci ptali, jestli v jeho zemi také mají Mosioa-Tunya – tedy „kouř, který hřmí“ – nebo Amanza Thunquayo čili „vodu, která stoupá vzhůru jako kouř“. Livingstone takovým otázkám nemohl rozumět do té doby, než k „hřmícímu kouři“ 17. listopadu roku 1855 doputoval. Skotský cestovatel shledal tuto „podívanou tak nádhernou, že i andělé se ve svém letu musejí omámeně dívat“, a pojmenoval vodopády na počest anglické královny Viktorie.