nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Heldsberg: Strážce švýcarské bezpečnosti aneb Mohutná pevnost, která odradila od útoku i Hitlera

Pavla Apostolaki22. ledna 2019 • 07:10
Heldsberg: Strážce švýcarské bezpečnosti aneb Mohutná pevnost, která odradila od útoku i Hitlera
foto: Pavla Apostolaki

Od napoleonských dob se nikdo neodvážil na Švýcarsko zaútočit. V zemi jsou rozsety bunkry, pevnosti či podzemní velitelství. Napočítáte jich tu přes tři sta tisíc. Jsou důmyslně maskovány jako chalupy, stodoly či horské chaty. Stejně jako pevnost Heldsberg, jejíž prohlídka vám vyrazí dech.

Údolí Rýna bylo odjakživa otevřenou branou pro vojenský vpád do Švýcarské konfederace. Zejména poté, co v březnu 1938 vyhlásil Adolf Hitler připojení Rakouska k nacistickému Německu. Proto vybudovala švýcarská armáda v této oblasti během dvou let pevnost Heldsberg. Jejím hlavním úkolem bylo zabránit přechodu nepřátelské armády přes Rýn mezi Bodamským jezerem a Montlingenem a zamezit vylodění německých lodí na druhé největší vodní ploše v Alpách. Čtyři děla a sedm kulometů s ráží 7,5 centimetru a s dostřelem dvanácti kilometrů kontrovalo jih Bodamského jezera. Zvenku kryly pěchotní sruby umělé skály, jež se odklopovaly těsně před zahájením palby. Před tanky bránily pevnost zátarasy, jehly, rozsocháče a také „toblerone“ – betonová opevnění, která svým trojúhelníkovým průřezem připomínala proslulou švýcarskou čokoládu.

Odradil Hitlera

Běh válečných událostí ukázal, že se prozíravost Švýcarům vyplatila. Němci totiž společně s Italy plánovali vojenský vpád do tohoto neutrálního státu (operace „Tannenbaum“). Během příprav si Hitlerovi důstojníci dělostřelecká opevnění u Bodamského jezera zdálky prohlédli a poté útok v těchto místech nedoporučili. Jedním z důvodů byla právě pevnost Heldsberg.

Opevněný obr na prahu Krkonoš. To je dělostřelecká tvrz Stachelberg
Pavla Apostolaki 3. prosince 2018 • 12:07

Opevněný obr na prahu Krkonoš. To je dělostřelecká tvrz Stachelberg

Po druhé světové válce zůstal Heldsberg k dispozici švýcarské armádě a teprve na začátku devadesátých let minulého století přešel „do civilu“. Do svého majetku jej získala obec St. Margrethen a otevřela jej v roce 1993 jako muzeum. Sdružení, jež o unikátní vojenskou památku pečuje, tvoří patnáct dobrovolníků. Pracují jako průvodci, mechanici, kuchaři nebo se starají o údržbu exponátů. A těch je na kilometrové prohlídkové trase opravdu požehnaně.

Zábava nejen pro chlapy

„Grüezi,“ zdraví mě pěkně po švýcarsku Guido Rupp a dlouhou chodbou mě vede do útrob Heldsbergu. Hned na přivítanou míjíme kulometné stanoviště, které mělo jako první zneškodnit nevítaného návštěvníka. Rafinované, nenápadné a účinné. Jako vše ve švýcarské armádě. Naše kroky duní dál po betonu a za pár chvil již vcházíme do společné umývárny. Z vodovodního potrubí vede minimálně dvacet kohoutků a nad každým umyvadlem stojí sklenička se zubním kartáčkem a pastou. Vůbec se mi nechce věřit, že posádka opustila pevnost již před dvaceti čtyřmi lety.

Polská pevnost Krzyztopor: Tajemný hrad kříže a sekery, kde mizejí lidé

Podobné je to i v kuchyni, která je plně vybavena nádobím, náčiním a varnými kotli. Dokonce ani přilehlá spíž nouzí netrpí. V regálech leží krabice s konzervami, sáčky s kávou, cukrem, solí, s bochníky sýrů i šišky salámů. I když se jedná o imitace, vše vypadá velmi věrohodně. Guido bere do ruky obrovskou naběračku a se šikovností sobě vlastní předvádí vojenské kuchařské umění. Ostatně sám pracuje v gastronomické firmě a v roli průvodce působí jen ve svém volném čase.

Nepřítel na mušce

Pokračujeme dál do hlubin budovy, až se dostáváme do společné ložnice mužstva. Dřevěné palandy jsou vybavené polštáři, dekami, na zemi leží pro každého nocležníka připravená plná polní. Oči mi běží místnosti a v duchu počítám, kolik zde spalo vojáků.

„Posádka Heldsbergu měla dvě stě mužů, avšak v případě potřeby mohla zvýšit stav dvakrát tolik,“ usnadňuje mi počty Guido. A přesto se do ložnice všichni vešli. Jedna polovina vojáků spala a druhá byla ve službě. Což znamenalo práci ve strojovně, v kuchyni, telefonní centrále a také na hlídkách. „Pokud netrpíte klaustrofobií, můžeme se na jednu z nich podívat,“ navrhuje Guido. Vyrážíme tedy na palebná stanoviště. Chvíli šplháme úzkým otvorem po kovovém žebříku, proplétáme se úzkými malými tunely, až vylézáme ve střílně.

Svědek mnoha vojenských tajemství. To je braniborské městečko Wünsdorf

„Jsme přímo nad údolím Rýna. Když se podíváte průzorem, uvidíte hraniční přechod od Au do Lustenau,“ říká můj průvodce a při tom nasměrovává mušku děla na švýcarsko-rakouskou státní hranici. Hledím do dioptrických mířidel a celou krajinu mám lehce na dostřel. Guido mezitím nabíjí dělo prázdným nábojem a po výstřelu ukazuje, jak obsluha musela dávat pozor na vypadlé horké nábojnice. Ostatně i pro raněné byla pevnost dobře vybavena. Vyšetřovací místnost, operační sál a marodka poskytovaly okamžitou první pomoc. Důstojníci měli pro svůj pobyt v pevnosti vyhrazené zvláštní, pohodlné prostory s křesly, stolkem a pohovkou.

Poštmistr v bunkru

Vracíme se bludištěm chodeb zpátky a cestou míjíme kompletní sbírku všech lehkých zbraní švýcarské armády, strojovnu, army shop pro sběratele a nakonec i poštu. Místnost s jednou podací přepážkou tvořila jediné spojení mezi sloužícími vojáky a vnějším světem. Odtud posílali dopisy svým blízkým a také zde si vyzvedávali balíčky zaslané jejich rodinami.

„Co se týká vývoje telekomunikačních zařízení za posledních sto let, na Heldsbergu máme unikátní expozici,“ upozorňuje mě Guido ještě na telefonní ústřednu a přehlídku sdělovací techniky. „Tyto telefony, telegrafy, vysílačky a šifrovací přístroje se používaly nejen v armádě, nýbrž i v továrnách a v hotelích. Vidíte, jak vývoj během jednoho století pokročil. Dříve vojáci umísťovali objemné antény navigačních technologií do kufrů aut a dnes vám stačí jen mobilní telefon,“ směje se znalec vojenské historie.

Curych: Pořádkumilovné město plné skvělých gastronomických zážitků

V prostředí, kde teploměr „rozdýchává“ pouhých 13 °C, se pomalu blížíme k poslední místnosti — ke kantýně. Tady na památku dostávám čokoládu švýcarské armády a spolu s ní vstřebávám nevšední zážitek z pevnosti. Kolem mne visí na ramínkách šedé kabátce vojenských uniforem a já každou chvíli čekám, kdy se zpoza dveří vynoří obránci Heldsbergu. Tak autentická byla prohlídka armádní budovy, která by v případě válečného konfliktu mohla „z fleku“ nastoupit do první linie.


Hody mezi děly

V místní kantýně nebo venku před pevností vám průvodci rádi připraví typický národní pokrm – fondue. Na to sýrové používají Švýcaři mnoho druhů sýra. Obvykle míchají ementál, gruyère, vacherin, fribourgeois a appenzeller. Pokrm připravují ve speciálním hrnci z kameniny, v němž v bílém víně rozpustí sýr ochucený pepřem, česnekem a muškátovým oříškem, malým množstvím třešňové pálenky a vše dle potřeby zahustí bramborovým škrobem. Během hodování se pak kameninová nádoba s tímto pokrmem nachází uprostřed stolu nad malým lihovým hořákem. Strávníci pak do roztavené omáčky namáčejí kousky bílého chleba napíchnuté na dlouhých vidličkách a zapíjejí bílým vínem.


Bezpečná konfederace

Švýcarsko je na vojenský útok připraveno naprosto dokonale. Tunely jsou podminovány. Dálnice je možné využít jako přistávací a vzletové plochy pro letadla. Vojáci v záloze mají doma ruční střelnou zbraň. V zemi je tři sta tisíc bunkrů a tisíc pět set protileteckých krytů. Nalézají se pod každým větším domem, školou nebo nemocnicí a vejde se do nich celá populace Švýcarska.

Švýcarský Davos: Lyžování nejen pro byznysmeny, ale pro všechny milovníky zimních sportů
Hotel bez hotelu. To je netradiční švýcarský projekt Null Stern
Zuzana Šprinclová 9. srpna 2018 • 14:18

Hotel bez hotelu. To je netradiční švýcarský projekt Null Stern

Pavla Apostolaki




Starší články Lidé a Země