Alexander Boldizar

Alexander Boldizar Zdroj: archiv A. Boldizara

Když se něco naučím, začnu se nudit, říká právník a dobrodruh Alexander Boldizar

Alexander Boldizar, Slovák žijící v kanadském Vancouveru, je statný muž, který v životě dělal, viděl a zažil mnoho věcí. Byl mimo jiné průvodcem paleontologů na Sahaře, ředitelem umělecké galerie na Bali, hostitelem v gejša baru v Japonsku, nosičem na Arktidě, studentem na Harvardu, právníkem, spisovatelem i přeborníkem v bojovém umění džiu-džitsu.

Máte nezvyklý životopis. Podle čeho si vybíráte, co zrovna budete dělat?

To je dost chaotické, jak život běžel. Když jsem byl mladý, říkal jsem si: „Co je nejlepší škola? Harvad. Tak půjdu na Harvard studovat práva.“ Chtěl jsem pak být profesorem práva, škola mě ale zklamala, čekal jsem tam více inspirativní, renesanční prostředí. Pak jsem plánoval, že budu tři roky pracovat jako právník, vydělám peníze, abych mohl psát. Právu jsem se nakonec věnoval jen rok a se ženou jsme různě cestovali a žili ve světě: v Tennesse, v Indii, v Nepálu, kde jsem zrovna byl v době revoluce a začal o tom psát do The Globe and Mail, později jsem v New Yorku navázal spolupráci s Wall Streetem a dnes si vydělávám psaním.

Jak se vám přihodilo, že jste se jako právník s diplomem z Harvardu stal ředitelem umělecké galerie na Bali?

Žena byla malířka, měli jsme kamarády umělce a na Bali jsem některým pomáhal překládat do angličtiny jejich portfolia. Majitelé galerie byli Italové a ti taky potřebovali pomoct nejprve s angličtinou a pak mi nabídli, abych jejich podnik vedl. A byla to dobrá galerie, zastoupená ve světě na prestižních uměleckých akcích. Nikdy jsem umění nestudoval, ale líbilo se mi dělat nové věci. Musel jsem se naučit spoustu věcí, zorientovat se. Miluji výzvy, když už něco umím, časem mě to nudí.

A rád překračujete hranice?

Ano. Člověk nikdy neví, kde jsou hranice, pokud je nepřejde. Líbí se mi vidět každou společnost zevnitř i z venku. Získám tak jinou perspektivu a mám možnost poznat nesmyslnost některých hranic, které běžně společnost zevnitř už nevidí.

Alexander BoldizarAlexander Boldizar|archiv A. Boldizara

Kde jste třeba narazil na nesmyslné hranice?

Například v Kanadě, pokud bych se šel do řeky za svým domem na svém pozemku vykoupat nahý, zavolají na mě policii, protože si budou myslet, že je to morální prohřešek, právní přestupek. Nikdo už nepřemýšlí, jestli to má smysl a koho tím vlastně obtěžuji. Dost nelogičností jsem viděl v Japonsku, kde jsem žil asi rok a taky si vydělával o prázdninách na studia. Třeba jednou cestou do práce jsem jedl banán a úplně každý se na mě díval. Ptal jsem se pak šéfové, jestli třeba nejsem divně oblečený nebo co se děje. A když přišla na to, že jsem cestou jedl banán, myslela si, že žertuji. Jak to, že nevím, že se za chůze nejí, že je to tabu! Další den jsem cestou jedl rybu, pak dokonce špagety na kole. Když jsem viděl nelogické hranice, chtěl jsem je porušovat, zpochybňovat, hrát si s nimi, trochu se jim smát. Když jsem ale začínal s cestováním, nebyl jsem takový, naopak jsem se přizpůsoboval. Například v Africe nebyl toaletní papír a používali levou ruku, tak jsem taky používal levou ruku. Jednou jsem si ale řekl: Jsem stále na cestách, pořád někde, je to celý můj život a nebudu se pořád přizpůsobovat.

Kdy jste s cestováním začal?

V patnácti za mnou jednou v létě přišla matka a řekla mi: Proč jsi tady? Proč jsi v Kanadě? Rodiče totiž utekli ze Slovenska, protože chtěli svobodu, chtěli cestovat a aby jejich děti měly tutéž šanci. A tak jsem v šestnácti jel na kole z Paříže do Athén. Cestou jsem potkal právničku, která pracovala pro společnost Boeing. Vždycky, když zhruba jednou za dva roky spadlo letadlo, tak se přestěhovala do země neštěstí, kde pracovala a pak jen půl roku cestovala. Přišlo mi to tenkrát jako nejlepší život a začal jsem také tak žít. Jenže časem jsem se strašně unavil. Cítil jsem se jako valící se balvan, že nikde nemám kořeny, že nejsem ani Slovák, ani Kanaďan, že nejsem nic, a začal to být problém.

Podařilo se ho vyřešit?

Už mě to netrápí. Narodil se syn a priority se s dětmi mění, usadil jsem se a pocit, že nemám nikde kořeny, zmizel.

Jaký vliv na vás měla emigrace ze Slovenska, odkud jste společně s rodiči utíkal za svobodou přes Jugoslávii do Rakouska a pak za oceán? Formovala vás nějak?

Asi mě to trochu naučilo flexibilitě. Možná bylo formující i to, že jsme v lágru v Rakousku žili s lidmi z celé východní Evropy a pak jsme dostali azyl v Kanadě a adaptovali se na úplně jinou kulturu. Byl jsem ale dítě, bylo mi osm a spíš jsem to celé vnímal jako dobrodružství. Těžké to bylo pro rodiče.

Nenechal jste si ujít revoluci v Praze, prý jste málem skončil ve vězení.

Byl jsem na Václaváku a zasedl si na mne jeden z hlídkujících policistů, což bylo nebezpečné. Byl jsem mladý a blbý a bylo to dobrodružství. Pil jsem celý den u Fleků, stál tam na stole a vykřikoval, ať jdou všichni do Kanady, že se tam žije lépe. Nepřemýšlel jsem o tom, že by to mohlo být nebezpečné. Ale předem jsem se trochu jistil, než jsem přijel do Prahy, zrušil jsem československé občanství a přijel jako cizinec, takže si se mnou nemohli dělat, co chtěli.

Ze všech prací, které jste zkusil, co vás nejvíce bavilo?

Psát beletrii, ale to nevydělává dost peněz.

Vaše prvotina Ošklivec byla přeložena do češtiny. Stvořil jste v ní kmen Slováků žijící na Sibiři, kterým pozemky ukradne americký právník a oni vyšlou svého zástupce studovat na Harvard, aby se uměli bránit. Nakolik se mezi řádky dá číst váš vlastní život?

Ošklivec se odehrává napůl na Harvardu a napůl v Africe. Autobiografických příběhů je v knize dost, některé jsou pozměněné, aby fungovaly v beletrii, jiné jsem ponechal přesně tak, jak se staly, a nikdo by mi je ani nevěřil, kdybych je vyprávěl. Třeba první scéna v Africe, když hlavní postavu Mužduka zastaví policie mezi Mali a Nigerem a policisté ho šikanují a tahají na žhavé slunce, aby se uškvařil.

I v Ošklivci jste podle recenzentů porušil zavedená pravidla, překročil jste hranice žánru.

Je to satirický román, který se zpočátku tváří jednoduše, ale ve skutečnosti je dost těžký a tím jsem porušil pravidla konstrukce románu. Ostatně proto jsem se stal právníkem, abych se na-učil, jak pravidla porušovat. (smích)

Dělal jste různá povolání, máte jedno z nejlepších možných vzdělání, vaše první kniha vyhrává ceny a jste mimo jiné i šampionem v bojovém umění džiu-džitsu. Máte to tak, že když něco děláte, jste v tom dobrý?

Rychle se učím nové věci, to je moje dovednost. A s knihou je to tak, že má dobré recenze a dostává ceny, jsou lidé, kteří ji mají velmi rádi, ale také tací, kterým nesedí vůbec.

A džiu-džitsu?

Různá bojová umění jsem dělal všude po světě, rád zápasím. S džiu-džitsu jsem se potkal ve Vancouveru. Zašel jsem do jejich klubu a moc se mi tam líbilo, porazil mě chlap mnohem lehčí a o hlavu menší. Tak jsem si říkal, že by bylo fajn se to naučit. Džiu-džitsu je jako hrát šachy s vlastním tělem. A já jsem vždycky měl rád šachy, hraju je od dětství. Navíc výborně odbourává stres a tělo, které sedí celý den za počítačem, zůstává v dobré kondici.

Co znamená, že rád zápasíte?

To jsou dvě úrovně: jedna filozofická, koncept bitky v právu. Opoziční nápady, které spolu soupeří a vzejde z toho ten lepší. Nemám rád, když někdo tvrdí, že zná recept na život, nemám rád odpovědi, které chodí shora. Mám rád odpovědi, které vzejdou z napětí. A pak je fyzická stránka zápasu. Jsem přesvědčen, že muži mají biologickou potřebu zápasu, poměřování, zakódovanou v genech, mají primární potřebu zápasit, porovnávat se. Jenže je společností potlačovaná, někdy i z dobrých důvodů, protože bojovat je špatné. Já si ale myslím, že potřebu zápasu bychom měli využít pozitivním způsobem, a ne potlačovat, protože to se pak stejně někde projeví. Třeba Amerika nemá jen problém, že je tam mezi lidmi hodně zbraní, ale nikdo děti neučí, co je vlastně násilí, kde jsou hranice, pro ně je to samé puška nebo hůl. Je potřeba je učit v boji zodpovědnosti, ovládat své emoce, rozeznat nuance v boji a násilí.

Co chcete v životě ještě dělat, co jste ještě nedělal?

Nevím, jsem teď šťastný.


Alexander Boldizar (47)

Původem z Košic, dnes žije v kanadském Vancouveru. S rodiči utekl v osmi letech přes Jugoslávii do Rakouska, kde v uprchlickém táboře žili půl roku, pak dostali azyl v Kanadě. Procestoval část světa, odpromoval na Právnické fakultě Harvardovy univerzity, pracoval jako právník ve společnosti Baker & McKenzie v San Franciscu a v Praze. Právnickou kariéru po roce opustil, cestoval po světě, žil v různých zemích, např. v Nepálu a v Indii, živil se psaním třeba pro The Globe and Mail, na Bali pracoval jako umělecký ředitel galerie, v New Yorku se stal poradcem Wall Streetu. Loni mu v češtině vyšel jeho první román Ošklivec. Rád hraje šachy, věnuje se bojovému umění džiu-džitsu, ve kterém vyhrál zlatou medaili na Panamerickém mistrovství a bronzovou na šampionátu World Masters. Z dětských návštěv Vysokých Tater mu zůstala láska k horám.

Alexander BoldizarAlexander Boldizar|archiv A. Boldizara