Teprve tady si uvědomuji tu skutečnost. V Bangladéši není kámen. V hlavě si promítám uplynulých čtrnáct dnů. Skutečně, ať jsem byl, kde jsem byl, všude jsem viděl jen samé bahno, jíl, písek, ale nikde ani malý kamínek. A to je důvod, proč bengálští umělci excelovali v takzvaném terakotovém umění. Naučili se tvořit a budovat z bahna a jílu. Chrám Kántanagar je toho nejvýznamnější a nejzachovalejší ukázkou.
Nevede k němu žádná silnice: Nenajdete ho ani podle žádných ukazatelů. Leží ukryt na pravém břehu řeky Dhépa, uprostřed políček s rýží, banánovníky a chilli papričkami, v severním Bangladéši v provincii Rádžšáhí. Kdo ho chce vidět, musí si ho najít. Popis cesty se tak trochu podobá hledání pokladu: „Patnáct kilometrů severně od města Dinádžpúr vystoupit z autobusu, prašnou cestou mezi chýšemi vesnice Kántanagar dojít až k řece, zaplatit převozníkovi pět taka, na druhém břehu pokračovat rovně do kopce, zahnout doleva, polní cestou mezi políčky asi deset minut chůze, přeskočit potok - a jste u něj.“
Ačkoliv jsme v typicky muslimské zemi, jednou z nejvýznamnějších památek země je hinduistický chrám Kántanagar, nazývaný také Kantadži. Necelých tři sta let odolává vlivům klimatickým i kulturně náboženským. Tak tomu ale nemusí být navždy. Budoucnost chrámu je nejistá. Vzhledem k extrémním vlivům počasí (časté deště a množství soli obsažené v okolní půdě) již malá část terakotové výzdoby vzala zasvé. Vláda do ochrany památky momentálně nehodlá příliš investovat. Mnozí historici se obávají jejího zániku. Nesvědčí jí ani napjaté vztahy mezi muslimy a hinduisty, které v minulosti několikrát eskalovaly v otevřené násilí a ničení památek hinduistů, kteří jsou samozřejmě v menšině. Není to tak dávno - v roce 1989 Bangladéš zaplavila vlna náboženského násilí, při níž bylo vyrabováno a podpáleno několik hinduistických chrámů.
Devět věží
Chrám dal postavit v roce 1722 mahárádža Prannáth, vládce z Dinádžpúru, poté co se mu během cesty z Dillí ve snu zjevil bůh Krišna. O třicet let později ho v roce 1752 dokončil jeho adoptivní syn Ramnáth. Velmi jednoduchý půdorys o rozměrech zhruba 15 x 15 metrů dává tušit, že stavba není na první pohled ohromující jako třeba jiné hinduistické chrámy či paláce v sousední Indii. Na výšku měří také zhruba 15 metrů a má celkem tři pyramidovité stupně. Jedná se o chrám typu „nava-ratna“ neboli „devět drahokamů“ (pojem z hindské astrologie vycházející z principu devíti planet, které ovlivňují život na Zemi), což bylo symbolizováno devíti ornamentálními věžemi, z nichž vždy čtyři korunovaly první dva stupně chrámu a devátá největší byla uprostřed na vrcholu třetího stupně.
Minulý čas je na místě, protože všechny věže vzaly zasvé při ničivém zemětřesení v roce 1897. Obnoveny už pak nikdy nebyly. Stavba je arkádami otevřena na všechny strany tak, aby poutníci viděli dovnitř svatyně ze všech čtyř směrů. Nejcennější na celém chrámu je však právě jeho terakotová výzdoba. Jak už bylo zmíněno v úvodu, nedostatek kamene a jiných nerostných surovin donutil zdejší umělce a řemeslníky přizpůsobit svou tvorbu dostupnému materiálu. Tím je v deltě Gangy a Brahmaputry zejména jíl a hlína, základní suroviny pro výrobu terakotových cihel. Ty jsou formovány pomocí forem nebo ručně a vysoušeny na slunci nebo vypalovány v pecích.
Jejich historie sahá až do roku 300 př. n. l. Terakotové umění se po celá staletí využívalo hlavně k výzdobě zdí chrámů a paláců. Motivům se meze nekladly. Ručně byly formovány florální ornamenty, různá božstva hindského a buddhistického panteonu, scény z Rámájany či Mahábháraty i scény z běžného života. Toto umění ve středověku převzala i islámská kultura, která se v té době začala šířit na území Bangladéše. Jejich výzdoba se však omezuje pouze na florální, abstraktní a ornamentální vzory, které zdobily nejednu mešitu vystavěnou z červených cihel. Živé bytosti zobrazovány nebyly.
Tichý chrám
Toto všechno je mi známo, když znaven poledním horkým sluncem usedám ve stínu vysokých stromů před zdmi ukrývajícími chrám Kántanagar. Ačkoliv sem mnoho turistů nezabloudí, několik místních podnikavců se zde snaží ve dvou otrhaných stáncích uživit prodejem čaje, sladkých sušenek, obrázků hinduistických božstev a laciných dětských hraček. Vzduch se ani nehne a při pohledu na okolní dění si říkám, že úplně stejně to zde mohlo vypadat před stovkami let. Za zády mi mečí kozy, banda vesnických dětí skotačí kolem dvou telat, která jim byla zřejmě svěřena na hlídání, a před vchodem ke chrámu polehává rikša. Vstupuji do chrámového dvora. Žádné vstupné, jedinými živými bytostmi je pár velkých toulavých psů a jedno zbloudivší telátko.
Desítky umělců, kteří se podíleli na výzdobě chrámu, si vskutku daly záležet. Chrám je pokryt zhruba 22 000 terakotovým dlaždicemi, na nichž je vymodelováno 250 000 jednotlivých obrázků, přičemž žádná z nich se neopakuje. Každý kus je originál. Nejčastějšími motivy jsou výjevy z Rámájany a ze života Krišny. Nemalá část motivů je ale inspirována také výjevy z běžného života. Slouží tak současně jako velice ceněná kronika tehdejší doby. Dovnitř ke svatyni Krišny bohužel není možné vstoupit. Otvírá se však minimálně jednou do roka, a to během listopadové hinduistické slavnosti, kdy se sem sjíždí stovky hinduistických poutníků z celé Bangladéše.
S prodlužujícími se stíny se loučím s prodavačem čaje a vydávám se na cestu zpátky. Chtě nechtě musím přemýšlet o tom, zda třeba i za deset let bude ve vesnici Kántanagar stále panovat tak poklidná a uvolněná atmosféra. A zda mistrovství terakotových umělců zůstane zachováno. Pevně doufám, že ano. Věřím, že rozum zvítězí nad emocemi a úcta k historii nad agresivní vodou a solí.
