nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Hledání vzácné rostliny na Madagaskaru: Lepší vůl než auto aneb Dlouhá cesta do Namoroky a zpět

Pavel Hošek24. července 2018 • 07:30
Hledání vzácné rostliny na Madagaskaru: Lepší vůl než auto aneb Dlouhá cesta do Namoroky a zpět
foto: Pavel Hošek

Přírodovědec a cestovatel Pavel Hošek se vydal na ostrov baobabů s jasným cílem - vidět a vyfotografovat vzácný sukulent. Štěstí mu přálo a vytouženou rostlinu skutečně spatřil. Co vše ale kvůli tomu musel podstoupit, se dozvíte v jeho exkluzivní reportáži.

Rozložitý trajekt zastavil jen tak u pláže a stovky cestujících, osobní i nákladní vozy, motorky i autobusy, všechno se to vyhrnulo do vln. Než jsem sáhl po zavazadlech, přičinlivý nosič už kvapil s mým batohem na hlavě k jednomu z čekajících mikrobusků. Muže jsem dohonil až na břehu a v duchu mu blahořečil - jen v duchu, příliš zjevné nadšení by v něm mohlo vyvolat dojem, že spropitné bude obzvláště vysoké. Chlapíkova pohotovost způsobila, že jsem byl dnes prvním pasažérem chátrajícího vozítka, a to mne opravňovalo vybrat si nejlepší a nejpohodlnější místo. Rychle jsem položil láhev vody na sedadlo za řidičem. Zkušený madagaskarský harcovník ví, že ještě lepší křesílko vedle řidiče obsadí mechanik, a proto se tam necpe, neboť by nakonec skončil někde na střeše mezi zavazadly.

Netrvalo dlouho a našlo se potřebných pětadvacet lidí, kteří se rozvalili v dvanáctimístném mikrobusu a vyjeli. Brzy jsem pochopil, že ani ten nejzkušenější cestovatel nezvolí vždy nejlépe. Jako jediný jsem si sice mohl za jízdy natáhnout nohy, ale zároveň kdesi pod nimi ústil výfuk motoru. Krátce po startu se ze mne stal narkoman a na chlad od nohou jsem si také nemohl stěžovat. Během cesty, dlouhé dvě stě kilometrů a trvající čtrnáct hodin, se nepřihodilo nic mimořádného. Těch pár závad na vozidle nestálo za řeč a také oběd, návštěva šamana a kolektivní hon s praky v rukou na divoké perličky patří celkem k běžným doplňkovým aktivitám dálkové přepravy na Madagaskaru.

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Posvátné pahorky merinské aneb Výlet na hrad

Do cílové stanice - městečka Soalala - jsme doputovali pozdě za tmy. Řidič s mechanikem mi ještě pomohli sjednat nocování v místním hotýlku. Byl jsem jim za to velmi vděčný, neboť se špatně orientuji potmě ve městě, kam dosud nebyl zaveden elektrický proud a jehož obyvatelé mají všichni tmavou pleť.

Zalezl jsem rychle do komůrky s komfortními čtyřmi čtverečními metry a na betonovou podlahu roztáhl karimatku. S batohem pod hlavou jsem brzy usnul s blaženým uspokojením, že mám celé apartmá pro sebe. Jen před pár dny mi jakýsi Holanďan vyprávěl, jak sdílel podobný útulný pokojík ještě s šesti Malgaši, což se ukázalo jako velmi praktické, když bylo v noci potřeba vykopat v podlaze strouhu, aby dobře odtékala voda z nenadálé průtrže mračen.

Vazahovo výsadní postavení

Ráno jsem po krátkém vyptávání našel kancelář agentury ANGAP. Zaplatil jsem vstup do národního parku Namoroka, vyjednal si průvodce a k mé nesmírné radosti se vyřešila i otázka nejpalčivější - doprava. Do vesničky Vilanandro, která je parku nejblíže, pojede prý ještě dnes auto. V něco takového jsem vůbec nedoufal. Předpokládal jsem, že zbylých pětapadesát kilometrů půjdu pěšky nebo se povezu na kárce tažené voly. Kdybych tušil, jak to dopadne, rozhodně bych dal přednost kterémukoli z obou způsobů.

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Binární kód madagaskarských šamanů

Z auta se vyklubal obří vojenský náklaďák pamatující zřejmě ještě francouzské koloniální časy. Dlouhé hodiny jsem sledoval, jak se jeho korba plní barely s olejem, naftou a benzinem, basami s pivem a limonádami jásavých barev, pytli s rýží a cementem, proskleným příborníkem a matracemi, krabicemi sušenek a čerstvě ohoblovanými prkny, svazky kukuřice a koši s drůbeží. Pak mne to ale znudilo a šel jsem do okolních mangrovů fotit lezce - takové ty malé rybičky, které umí utéct z vody na strom.

V pozdním odpoledni kdosi zavelel k odjezdu a já šel překontrolovat, jestli na tom všem harampádí trůní i můj skromný batoh. Byl tam, úplně nahoře, a na něm a kolem něj sedělo asi třicet lidí - pár chlapíků, kteří pomáhali nakládat, maminky s nemluvňaty, jeden stařeček se stařenkou a několik mladých děvčat. Když jsem se chystal vyhoupnout opičím skokem mezi ně, zjistil jsem, že jako vazahovi - bělochovi - mi drží čestné místo v řidičově kabině. To mne pak mrzelo celou cestu. V kabině totiž kromě nás dvou (řidiče a mne) sedělo ještě dalších pět lidí a na kapotě před oknem také asi čtyři, takže nebylo vůbec vidět ven. Na druhou stranu ti z korby byli po průjezdu lesem pěkně otrhaní.

Vyjeli jsme. Cesta ubíhala pomaloučku. Z velkých dřevěných reproduktorů pohozených kdesi pod palubní deskou se linuly hlasité zvuky, o nichž se jen těžko dalo říct, zda je to ještě hudba, nebo už jen prostý hluk. Ptali se mě, kterouže malgašskou hvězdu pop-music mám nejraději, že mi ji dopřejí. Když jsem ale nesměle špitl, že třeba Rossy, zabrblali jen něco jako: „No jó... To se pozná běloch,“ a pustili jiný hluk.

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Obyvatelé ostrůvků Mananary

Mladíci vpředu co chvíli seskakovali z kapoty motoru a ukazovali řidiči, kudy projet obtížnější úseky. Vždy, když šlo do tuhého, řidič zastavil a chvíli dumal, zda má zapnout náhon na čtyři, nebo raději hned na šest kol. Nakonec se zářivě rozesmál, zakvedlal dvěma pákami a pokynul, abych přidržel tu třetí, která, mrška, pořád vyskakovala.

Před jedním brodem dumal podezřele dlouho a pak začal něco kutit na zemi mezi nářadím, dřívím na oheň, reprobednami, starými kabáty, nohama spolucestujících, dráty a pedály. Jeho široký úsměv se znovu rozzářil a on vytáhl holínky. Zpytavě jsem ještě jednou pohlédl k potoku. Nechtělo se mi věřit, že by ta úzká stružka mohla mít takovou hloubku, aby voda natekla až do kabiny. Pak jsem si všiml, že řidič byl až dosud bos. Aha, gumáky tu nejsou ochranou proti vodě, ale proti teplu z motoru a rozpalujících se pedálů.

Porucha na trase

S šoférem v holinách jsme ujeli ještě asi pět kilometrů, až do jedné docela nenápadné zatáčky, která ovšem byla celá pod vodou. Dno nebylo v kalné kaluži vidět. Řidič se na mne podíval a naposledy se usmál svým nádherně širokým úsměvem s velkým množstvím obrovitých zubů. Přidal plyn, otočil volantem a - někde dole cosi křuplo. Zůstali jsme stát. Mechanici a pomocníci hned svlékli trička a ponořili se pod auto. Po chvíli vyplavali a vynesli na světlo asi metr dlouhou kovovou věc. Prohlásili, že je zlomená, hodili si ji na ramena a i s řidičem odkráčeli zpět k městečku Soalala, které bylo nyní vzdáleno asi 20 km. O dnešní noci bylo rozhodnuto.

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Jak ubránit Mandu

Spolu s ostatními cestujícími jsem se vydal sklízet úrodu do nedalekého mangovníkového háje. Po setmění jsem si ustlal v korbě na krabicích sušenek v houfu dalších nocležníků. Poslouchal jsem nasupené brblání jedné temperamentnější Malgašky, koukal skrz listí mangovníku na hvězdy a docela sobecky přemýšlel, kolik asi může být komárů v tomhle kraji plném bažin a rýžovišť a jestli cucají krev radši z černé, nebo z bílé kůže. Než jsem usnul, blesklo mi hlavou, že to ti malí pisklouni potmě nejspíš stejně nepoznají.

Druhý den dopoledne se vrátili mechanici s řidičem a svařenou součástku během hodinky namontovali zpět na původní místo. Zbývajících pětatřicet kilometrů už bylo otázkou slabých sedmi hodin jízdy. Vilanandro se ukázalo jako docela velká vesnice roztahaná široko po kraji. Panoval tu i čilý dopravní ruch, i když náš náklaďák byl jediným autem široko daleko. Po lateritových cestách se tu kodrcaly desítky takzvaných sarety - vozíků tažených kravkami. Bylo zřejmé, že jízda v sarety nemine ani mne.

Jízda do bouře

Ačkoli vápencové valouny a skalky „poházené“ všude po vesnici dávaly tušit blízkost krasového tělesa Namoroky, do cíle zbývalo ještě dobrých dvacet kilometrů. Několikadenní putování už trochu brnkalo na moje nervy cestovatele přece jen limitovaného datem zpáteční letenky, a trval jsem proto na tom, že musím dojet do cíle ještě dnes večer. Když můj průvodce Guy viděl, že jsem neoblomný, sehnal potah i vozku a vyjeli jsme do zapadajícího slunce... Bohužel se brzy ukázalo, že černé mraky na obzoru tu nejsou jen pro okrasu a taky že nemám být tak bělošsky zbrklý.

Drsná náruč Dinchiye: Jak česko-slovenští vodáci krotili divokou etiopskou řeku

Spustila se bouře a už za pár vteřin jsem seděl na vozíčku jako pověstná zmoklá slepice. Sledoval jsem ostražitě hroudy bláta odletující dobytčatům od kopyt a míjejících (alespoň většinou) mou hlavu. Horší ale bylo, že se úplně setmělo. Ve stále houstnoucím lese se brzy přestal orientovat průvodce, pak vozka a nakonec i zmoklá hovádka. Když ještě zapadlo jedno kolo do rigolu, a než se kdo nadál, volci otočili vozem třikrát dokola, oba malgaští mladíci začali reptat a že prý přespíme zde a ráno se uvidí. Jsem poměrně mírný člověk, ale představa, že se vzdám po takovém martyriu těsně před cílem, mne naplnila neobvyklou mentální silou a přiměl jsem všechny cestu dokončit.

Nebylo to právě nejmoudřejší řešení. Za deště a po dešti není pro sarety dobrý čas. Do kopce jsem pomáhal volům tlačit a z kopce jsem se modlil za život svůj i nebohých hovad. Nakonec ale vozka nečekaně pravil, že jsme na místě, a začal vypřahat. Prošli jsme pár desítek metrů malým lesíkem a stanuli mezi skalními věžemi. V době dešťů tu bývá voda, a tak masivní skály stojí na úzkých, dohladka omletých nožkách.

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Nejmenší z malých
Milan Daněk 16. srpna 2017 • 13:52

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Nejmenší z malých

Pod jedním z převisů bylo ohniště. Guy mne zavedl do jeskyně, aby mi ukázal, kde nabrat vodu. Připomínalo to tábořiště lovců z doby kamenné. Atmosféru kazil jen hliníkový rendlík, v němž se už začínala vařit rýže. Vylepšil ji naopak jakýsi lovec, který se dostavil pozdě v noci jen s hadříkem kolem pasu a oštěpem v ruce. Doprovázela ho smečka psů, z jejichž chování bylo patrné, že jsou zvyklí si potravu lovit sami a že kořist zhruba mých rozměrů pro ně nepředstavuje žádný velký problém. Usínal jsem s představou, co všechno mi zítra Namoroka ukáže...

Konečně cíl!

Druhý den jsem nedočkavě vykoukl ze stanu už před šestou ráno. Také moji malgaští kamarádi už začínali vařit rýži. Setrvali při tom víc než hodinu, a tak jsme skalní labyrint tábořiště opustili až okolo sedmé. Neušli jsme snad ani kilometr a v podrostu se ozval hlučný dusot. Tady přece žádná velká zvířata nežijí! „Pánem tvorstva“ je tu krokodýl, ale ten po lese moc neběhá. A hned za ním jsou na velikostním žebříčku nohatí a lehoučcí lemuři. „Lambo!“ šeptal rozrušeně Guy. Opravdu. Úplně jsem zapomněl. Na Madagaskaru žijí africká divoká prasata, která se dostala na ostrov záhadným způsobem během posledních dvou tisíc let.

Pokračovali jsme ještě asi hodinku v cestě. Les stále častěji přerušovaly mýtiny - ploché sníženiny, které v čase dešťů zaplavuje voda. Teď, když je ještě sucho, jsou zarostlé asi metr vysokou, hustě otrněnou mimózou. Ke skalnímu úpatí jsem se tak prodral notně zdevastovaný na těle i oděvu. Guy ukázal za sebe, jako že jsme na místě, ať se ráčím kochat. Očekával, že udělám pár snímků, zasněně pohlédnu k vrcholkům a půjdeme zpátky. To by ovšem nesmělo být mým cílem Pachypodium ambongense!

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Ta naše písnička Bambutijská

Věděl jsem, že musím nahoru. Jak jsem se blížil k vrcholkům, stále častěji jsem balancoval na špičkách ostrých škrapů. Na vrcholu mě ale čekala vysněná odměna - Pachypodium ambongense právě kvetlo. V takových okamžicích se každý přírodovědec chová jako blázen. Horečně jsem pobíhal po špičkách nožů a nevěděl, co dřív. Než jsem našel vhodnou polohu k fotografování pachypodií, připlazil se malý hádek. Zatímco jsem si prohlížel unkariny a aloe, korunami stromů těsně pode mnou tiše proplula tlupa lemurů. Než jsem je dohnal, spatřil jsem nádherně kvetoucí orchideje...

Na světě už je to tak zařízeno, že na místa, kde bychom chtěli setrvat, máme jen málo času. Trmácíme se někam dny a týdny, abychom tam pobyli pár hodin. A tak to má být. V životě musí být něco vzácného a prchavého...

Cesta zpátky

Prožil jsem v Namoroce ještě několik dnů. Díky káře, kterou volci tak odevzdaně tahali, jsem navštívil ještě několik míst v rozlehlém parku. Na závěr jsem si dopřál den odpočinku. Na jednom místě tu vyvěrá ze země voda - průzračná a modrá. Na hladině splývaly žlutavé vodní kvítky, mezi nimi proplouvaly černé slípky, břehy lemovaly staré mangovníky, pod jejichž větvemi občas prolétl modrý ledňáček...

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Pavel Šebesta - český otec Pygmejů

Nazítří nás kravky bezpečně dopravily zpět do Vilanandra. Tady jsem si musel sehnat dopravu zpět do Soalaly. Guy už třetí den tvrdil, že vše je zařízeno a domluveno. Ať jen prý počkám do večera. Přijde jeden z vesničanů a bude mít sarety. Před soumrakem se vesničan opravdu přišoural, bohužel bez dobytčat a bez vozíku. S klidným pohledem prohlásil, že volci jsou někde v lese a že je půjde hledat hned zítra. Nijak mne to nevzrušilo. Jsem přece na Madagaskaru a tady je takový postup standardní. Guy, který ale věděl, že čas mého odletu domů se blíží, se chopil slova velmi razantně. Začal na nebožáka křičet: „Vazaha misy programa! Hevitrao angaha izy no hiandry ombinao?“ (Běloch má program! Myslíš, že bude čekat na tvoje krávy?) A přidal i několik mně nesrozumitelných slov v místním dialektu. Z jistých náznaků - jako je třeba zaťatá pěst - si troufám usuzovat, že to byla slůvka jadrná. Během hodinky Guy domluvil jiný povoz. Po mnoha měsících strávených na Madagaskaru to byl asi první rozzlobený Malgaš, kterého jsem viděl. Jak by také ne. Prchlivost a netrpělivost je tu vnímána asi stejně jako u nás potrhlost. A to všechno Guy dělal jen kvůli mně! Vážím si toho dodnes.

Před setměním jsme se vydali na cestu. Volci mého nového dopravce byli o poznání větší, poslušnější a odpočatější než ti, s nimiž jsem se rozloučil ráno. Poklusávali bez většího pobízení. Alespoň prvních pár hodin. Pak se jim to rozleželo v hlavě (nebo spíš v nohách) a začali se loudat. Vozka na ně pokřikoval víc a víc a co chvíli je popíchl zašpičatělým klacíkem.

Vole, na sever!

Jak jsem mohl odpozorovat, kočírování sarety je podstatně náročnější záležitost než řízení automobilu. Trpí zejména hlasivky. Kupříkladu naše asi čtrnáctihodinová cesta představovala zhruba dvanáctihodinové vyřvávání. Vozka se obrací na zvířata zvláštním hrdelním hlasem, asi aby rozlišila pobídku od běžné konverzace pasažérů. Používá vlastně jen dva povely - aty a mahitsy. Obojí znamená něco jako rovně, přímo, kupředu. Zejména druhé z obou slov řidič vyráží zvláštním způsobem.

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Konečně lovci
Milan Daněk 16. srpna 2017 • 14:15

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Konečně lovci

Zajímal jsem se o to, zda existuje i malgašská obdoba čehý a hot, ale jak jsem předpokládal, není tomu tak. Tradiční malgašská kultura pojmy vpravo a vlevo skoro nezná. K vyjádření směru používá světové strany - sever, jih, západ a východ. A jakže se sdělí volovi, aby zahnul na sever? Nijak, není to třeba. Když chce vozka, aby vůz zahnul doprava, popožene levého volka nebo přibrzdí pravého. K pohánění mu ovšem neslouží jen platonický pokřik. Je-li to nutné, pomůže si švihnutím klacíkem nebo popíchnutím jeho zašpičatělým koncem. Pokud je zvíře umanuté, zakroutí mu ocas, a pokud je obzvláště zatvrzelé, prostě jej do ocasu kousne.

Okolo jedné ráno jsme sjeli z otevřené savany do zalesněného údolí. Překryly nás větve stromů a rozhostila se dokonalá tma. Tak jako při noční cestě do Namoroky, správný směr ztratil nejprve vozka a brzy po něm i tažný dobytek. Dostal jsem povel k vyjmutí baterky. Další asi hodinový úsek jsem seděl za zadkem pravého tahouna s čelovkou na hlavě a přes rohy svítil dopředu na cestu plnou vody a bláta. Pěkně nám to ubíhalo až do okamžiku, kdy jsme vjeli do vesnice. Vozka zastavil, vypřáhl a prohlásil, že jde spát. Opravdu použil malgašské sloveso matory, které, pokud vím, nemá žádné erotické konotace jako české spát. Zabušil na jednu z chýšek a vklouzl do pootevřených dveří. Zůstal jsem stát na cestě a poslouchal, jak se slétají šťastní komáři.

Středoafrický Čad: Země plná byrokracie a korupce, kde si za peníze koupíte témeř vše

Podle zvuků ze stavení se dalo soudit spíš na milenku než na osvěžující spánek. V duchu jsem obdivoval tu trpělivou ženu - nechat se vzbudit ve tři ráno upoceným chlapem od krav a začít se věnovat fyzicky náročnější aktivitě, to vyžaduje pevný charakter. Natáhl jsem se do měkkého písku cesty a asi půlhodinku poslouchal čilé kutění za rákosovou zdí. Pak se rozprostřelo ticho přerušované jen funěním pasoucích se volů.

Speciál pro bělocha

Asi ve čtyři ráno, ještě za úplné tmy, zaskřehotal kohout a v domečku ženský hlas pravil muži, že už by měl jet. Chlap se opravdu vypotácel ven, zapřáhl voly a pokračovali jsme nejprve mlhou nad bažinatou cestou a později svítajícím ránem. Ještě než zora úplně ustoupila slunci, zastavil povoz u otýpky slámy. Čekal jsem zase nějaké zdržení v podobě pasoucího se dobytka, ale kdepak. Řidič stále myslel na pohodlí svého pasažéra. Nanosil slámu na vozík a pěkně ji tam udusal. Z dopravního prostředku hodného středověkých flagelantů se rázem stal královský kočár. V duchu jsem vozkovi blahořečil a zároveň spílal za to, že ten nápad nedostal trochu dřív. Mohl jsem si ušetřit deset hodin nadskakování na pryčně.

Do stále početnějších vesniček u blížící se Soalaly jsem už vjížděl hezky vleže a usměvavě kynul kolemjdoucím a kolemjedoucím. S blízkostí města provoz houstl. Brzy se rej sarety začal podobat nefalšované dopravní zácpě evropského velkoměsta. Lidé na sebe halasně pokřikovali a ze stále častější francouzštiny bylo zřejmé, že civilizace je nablízku. Předjíždějící mladíci se smáli na mého řidiče: „Attention! Spécial pour vazaha!“ (Pozor! Speciál pro bělocha!) A dál už to bylo celkem fádní. Volci nás dotáhli až k řece Andranomavo, dal jsem si tu u přívozu buchtu a kafe a nechal se na rozloučenou nakopnout od jednoho ze zvířat - asi mi chtělo naznačit, že nebýt mě, mohlo strávit minulou noc mnohem příjemnějším způsobem.

Nevěsta za dvacet krav a jeden kalašnikov. Vítejte mezi divokými Surmy na západě Etiopie

Pak jsem nasedl na malou dlabanou pirogu, počkal, až kormidelník vykasá plachtu sešitou z pytlů od rýže, a vydal se přes záliv do města. Čekaly mne ještě dva dny cestování do lesa v Ampijoroa. Ale to už je jiný příběh.


Ostře chráněná Namoroka

První chráněná území na Madagaskaru vznikla na africkou zemi nebývale brzy. Osm rezervací bylo vyhlášeno již 31. prosince 1927. Namoroka byla mezi nimi a stejně jako všechny ostatní i ona získala nejpřísnější status. To mimo jiné znamenalo, že do ní nesměl nikdo vkročit, leda by měl k tomu zvláštní povolení od madagaskarského ministerstva životního prostředí. Proto také byli rostliny a živočichové endemičtí pro Namoroku donedávna vyhledávanými raritami. Jednou z největších bylo Pachypodium ambongense, nepříliš velká sukulentní rostlinka rostoucí na vrcholcích namorockých skal. Toužil jsem ji spatřit v přirozeném prostředí již od okamžiku své první návštěvy Madagaskaru. Naštěstí se ze striktní rezervace stal roku 2002 národní park a brány unikátního pohoří se otevřely dokořán všem zvídavým zájemcům.

Vzhledem k odlehlosti kraje však takových nadšenců zatím není mnoho. Když jsem se ředitele ANGAP v Soalale ptal, kolik sem asi přijíždí ročně turistů, rozhodně jsem neočekával zcela přesné číslo. On však začal počítat na prstech a odříkávat jména. Zastavil se u sedmého prstu. Já, který jsem přijel v listopadu, jsem byl letošním osmým hostem. Pokud jsem to správně odhadl, personál národního parku zatím početně převažuje nad návštěvníky. A to je dobře: chráněná území slouží přírodě a turisté by vždycky měli zůstat až na druhém místě. Namoroka patří mezi několik madagaskarských vápencových pohoří, která déšť během věků vymodeloval do velmi bizarní podoby. Skalní stěny a věže jsou pokryty fantasticky tvarovanými škrapy, takže povrch skal vypadá jako lože hodně šíleného fakíra. Nebezpečně ostré útvary se malgašsky jmenují tsingy (malgašsky vrchol, špička, hrot). Kromě nich se Namoroka vyznačuje řadou dalších krasových jevů. Jsou tu jeskyně, propadání, ponorné říčky a jiné geologicko-jeskyňářské libůstky.

Při první podzemní výpravě jistě každého překvapí početné silné „kabely“ vinoucí se po zdech, po zemi i stropě chodeb a dómů. Vyběhnou ze skály, pár metrů procházejí jeskyní a zase zmizí v nějaké štěrbině. Jinde čouhají přímo ze stalaktitu, svisle protínají chodbu a zanořují se do „podlahy“. Některé spoje mají úctyhodný deseticentimetrový průměr. Mrkneme-li na kabely zblízka, spatříme kořeny rostlin pokryté kůrou. Mnohé stromy se usadily vysoko na nehostinných skalách a vláhu hledají hluboko v podzemí. I sebemenší skulinkou zapouštějí podzemní výběžky svých žíznivých těl desítky a stovky metrů daleko. Kromě velkých stromů, které jediné si mohou dovolit takové rozmařilé sací zařízení, obývají rozpálené tsingy i rostlinky mnohem subtilnější - různé aloe, kalanchoe, pryšce a jiné sukulenty. Mezi nimi kraluje mé vytoužené Pachypodium ambongense. Protože nemohou mít tak dlouhé kořeny, řeší nedostatek vláhy hromaděním zásob vody v pletivech.

Na cestě s úsměvem: Nechtěné kouzlo wolofštiny každého Čecha pobaví
Adrenalinové hrátky André Hartmana aneb Jak chytit žraloka za nos
Richard Jaroněk 30. října 2017 • 11:47

Adrenalinové hrátky André Hartmana aneb Jak chytit žraloka za nos

Pavel Hošek




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země