nahoru

Přestaňte jen snít: Terapie bicyklem aneb Tři roky na kole jako duchovní cesta

Matěj Balga17. května 2018 • 07:20
Přestaňte jen snít: Terapie bicyklem aneb Tři roky na kole jako duchovní cesta
foto: Matěj Balga

Tak, a poslední oceán je za mnou – probleskne mi hlavou, zatímco na letištním parkovišti v senegalském Dakaru vybaluju věci z krabic a dávám dohromady kolo. Po téměř třech letech, co šlapu kolem světa, už je to zpátky do Evropy jenom něco přes tři tisíce kilometrů. Jedu domů.

Přeletět do Afriky a přiznat tím, že se začínám vracet, nebylo jednoduché rozhodnutí. Když jsem totiž začátkem podzimu 2014 odjížděl, nebylo to ani tak proto, že bych už nedokázal odolat volání dálek. Chtěl jsem se jenom sebrat, jet někam hodně daleko a mít čas na přemýšlení, na duchovní pouť v mé vlastní hlavě, zatímco se kolem mě budou posunovat kulisy světa.

Bylo to v době, kdy jsem vážně onemocněl a opustila mě dívka, kterou jsem si jednoho dne chtěl vzít. Když jsem pak v bazaru uviděl nádherné kolo za pouhé čtyři tisíce korun, bez přemýšlení jsem ho koupil a dál už šlo všechno ráz na ráz. Přerušil jsem studium, pozastavil živnost, odstěhoval se z Prahy, vyhodil nebo daroval většinu svých věcí, odhlásil se ze zdravotního pojištění a o pár dní později vyrazil na cestu do Číny. A navzdory všemu, co jí předcházelo, jsem věděl, že právě začíná cesta, o níž jsem vždycky snil, ale nikdy jsem tak úplně nevěřil, že se jí jednou dočkám. V kapse jsem měl tehdy jenom sto čtyřicet eur a jedenapadesát dolarů, ale na tom už nezáleželo. Musel jsem jet.

Záhadná zemská propadliště zvaná „obruk“ jsou přírodními skvosty turecké Anatólie

„Jsou tři stavy mysli, které mě zajímají,“ řekla Amanda a otočila ještěrčí klikou skříňky na zdi. „Jsou to – první: amnézie; druhý: euforie; třetí: extáze.“ Sáhla dovnitř a vytáhla malou zelenou lahvičku s leknínovým pylem. „V amnézii člověk neví, kým je, a zoufale se to snaží zjistit. V euforii neví, kým je, a nestará se o to. V extázi ví přesně, kým je – a stejně je mu to jedno.“

Tom Robbins: kniha Další dálniční atrakce

Amnézie

Trápila mě Crohnova choroba, kterou jsem si v létě zkoušel samoléčit patnáctidenním půstem, pouze o vodě. Po týdnu jsem začal tak trochu blouznit a kousat v noci do polštáře, protože se mi téměř pokaždé zdálo o špagetách, rajčatové omáčce a plodech moře. Jakmile jsem tedy v říjnu vyrazil, vida v tom znamení, jak dát moje střeva znovu do pořádku, rozjel jsem se přes Alpy na jih Itálie. V Altamuře, v regionu Apulie, jsem pak za byt, stravu a nějaké drobné pomáhal měsíc na sklizni oliv a těžko říct, jestli to byla tvrdá práce, nebo právě to úžasné jídlo, ale když jsem v půlce prosince Itálii opouštěl a plul do Albánie, na nemoc jsem si už ani nevzpomněl.

Objevte krásy starobylého Íránu. Země s velkým kulturním bohatstvím se otevírá turistům

Přišla první zima. Doufal jsem, že než přijdou kruté mrazy, budu už v Íránu, a do Vánoc jsem opravdu stihl přejet celý Balkán až k Dardanelám. Jenže pak se počasí začalo rychle zhoršovat. Dvě stě padesát kilometrů před Ankarou se v noci nad mým tábořištěm přehnala silná sněhová bouře. Když jsem další den ráno vyhrabal kolo zpod sněhu, řetěz byl tak zmrzlý, že se ani nepohnul. Nešlo jet dál, proto jsem do Ankary dostopoval a po pěti týdnech, kdy jsem pracoval jako kuchař/uklízeč, jsem si našetřil na jízdenku Trans-Asya Ekspresem přímo do Teheránu.

Komm, Isfahán, Jazd, Tabás… Dva měsíce jsem se toulal Íránem v krajině příběhů Tisíce a jedné noci po stopách zašlé slávy karavan a čekal, než na severu začnou v Pamíru tát vysokohorské průsmyky. Koncem března jsem se v Mašhadu napojil na Hedvábnou stezku, na pětidenní tranzitní vízum jsem prosvištěl Karakumskou pouští v Turkmenistánu a přes Bucharu, Samarkand a Taškent jsem projel do Ferganského údolí, kde v kyrgyzské Oši začínala Pamir Highway. Tam na mě znovu čekala zima, o které jsem si bláhově myslel, že už se s ní nepotkám.

Musím jet dál

„Tonmurun takhle živý neprojedeš,“ povzbuzovali mě řidiči kamionů, uvěznění už třináct dní ve sněžné vánici pod čtyřtisícovým průsmykem. Nevyhnutelnost jisté smrti zdůrazňovali zběsilým šmikáním prstu pod krkem. „Nemáš šanci!“ hulákali za mnou do dáli, ale já to musel zkusit, protože podle víza jsem měl na vstup do Číny už jen pár dní, obleva byla v nedohlednu, a navíc jsem věděl, že když to zvládnu, hned na druhé straně hor se ohřeju ve výhni pouště Taklamakan. Rychlostí dva a půl kilometru za hodinu jsem během dvou dnů s vypětím všech sil protlačil kolo do Irkeštamského sedla a přede mnou ležela celá obrovská nedobytá říše středu.

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969

Od začátku jsem si představoval, jak si během cesty všechno srovnám v hlavě, najdu smysl života a osvítí mě nějaké hlubší poznání. Ale když jsem přijel na konec Hedvábné stezky v Si-anu (Xian), necítil jsem vůbec nic. Nebyl jsem o nic dál, než když jsem odjížděl, a tak když jsem si v Che-feji (Hefei), městě poblíž Šanghaje, kde jsem se nechal zaměstnat jako barman, konečně vydělal na letenku zpátky, místo v letadle do Prahy jsem seděl vysoko nad Pacifikem a mířil na Aljašku. Jediné, co jsem za deset měsíců na cestě objevil, bylo totiž jen to, že musím jet dál.

Euforie

Když na silnici z Anchorage do Fairbanks odbočíš pět kilometrů za hornickou osadou Healy doleva, budeš sledovat Stampede Road až k Osmimílovému jezeru a pak budeš pokračovat dalších padesát kilometrů skrz aljašskou tajgu po navazující lovecké stezce, najdeš starý zelený autobus Fairbanks City Transit System číslo 142. V září 2015 jsem ho tam alespoň já tak našel. Hledal jsem ho proto, že v něm v roce 1992 zemřel mladý dobrodruh Christopher McCandless, jehož odkaz mne v osmnácti mimo jiné přiměl vydat se na cesty. Po cestě tam jsem se téměř utopil při brodění řeky Teklanika, a když jsem ten den večer v autobuse usínal, cesta mi přece jen poskytla jedno velké odhalení: ať jsem byl předtím sebevíc smutný, byl jsem na tom přece jen líp než McCandless, od jehož osudu mě dělilo jen pár ledových sekund pod vodou. A tak jsem si to namířil po západním pobřeží do mexického Cancúnu, odkud byly nejlevnější letenky do Evropy, s tím, že je možná čas se začít vracet, dokud jsem ještě pořád naživu.

Na buddhistické oslavě v tibetském městě Kchang-tingu aneb Všechno nejlepší, Šákjamuni!

Na letenku jsem si plánoval vydělat v San Francisku. Jedna známá tam měla volný pokoj, kde bych mohl zadarmo zůstat až do Nového roku, než si najdu něco svého. Jenomže nic nejde nikdy podle plánu. Na pacifickém pobřeží se mi znovu vrátila moje nemoc a kolo se postupně rozpadlo tak, že jsem téměř nedojel. Všechno by se to dalo zvládnout, kdyby si to ona známá s pokojem nerozmyslela a já neskončil na ulici. Následovaly tři psychicky nejnáročnější týdny celé cesty, spaní pod mostem, dlouhé, beznadějné noci a hlad. Občasným umýváním nádobí a prací v knihovně přes internet jsem si za ty tři týdny našetřil alespoň na opravu kola, abych mohl z města odjet, ale pak naštěstí přišlo vysvobození v podobě nabídky práce v Kanadě, a tak jsem si místo oprav koupil lístek na Greyhound do Vancouveru a všechno se konečně začalo obracet k lepšímu.

Dokončit cestu

Ve Vancouveru jsem zůstal celou zimu a vydělal tolik peněz, že jsem kolo nejen opravil, ale navíc ještě vyšperkoval vším, po čem jsem toužil, a vyměnil jsem taky všechno ostatní vybavení. Život byl pohádkově jednoduchý a najednou nebylo proč se vracet. Koupil jsem malý nafukovací člun, a protože do USA už jsem znovu nemohl, vydal jsem se do Střední Ameriky.

Oslavy mezi „mosty větru a deště“ aneb Na návštěvě ve zvláštní vesnici čínských Tungů

Začal jsem v Cancúnu a postupně projel až do Panamy, kde v Dariénské zátce (El Tapón de Darién) silnice končí. Do Jižní Ameriky se pak musí pokračovat lodí nebo letadlem, ale právě proto jsem si v Kanadě koupil člun, s nímž jsem chtěl podél pobřeží proplout souostrovím San Blas z Panamy až do Kolumbie. Čtyři dny před dosažením kolumbijské hranice jsem se však za bouřky v silném vlnobití převrátil a krom člunu, kola, které na něm bylo přivázané, a pár kusů oblečení jsem přišel téměř o všechno. Neschopen převrácený člun otočit jsem se nechal unášet proudem až na jeden ze stovek opuštěných ostrovů, odkud mě po třech dnech zachránili domorodci z kmene Kuna, s jejichž pomocí jsem se nakonec do Kolumbie přece jen dostal.

S rozvrzaným, rezavým kolem jsem se dobelhal až do Medellínu, kde jsem se štěstím okamžitě sehnal práci recepčního v jednom z hostelů a zařekl se, že hned jak budu mít dost peněz na letenku do Evropy, poletím. Za šest týdnů jsem si ji opravdu rezervoval, ale dva dny před odletem jsem se rozhodl, že to ještě nevzdám. Rozhodl jsem se koupit všechno vybavení znovu a cestu kolem světa dokončit.

Extáze

V Medellínu jsem nakonec zůstal půl roku. Měl jsem tam spoustu přátel a přítelkyň a snad bych mohl zůstat napořád, ale věděl jsem, že by ve mně pořád hlodaly myšlenky na nedokončenou cestu. Konec půlročního povolení k pobytu jsem tak bral spíše jako výmluvu k tomu, abych odjel, než že bych opravdu odjet musel. Přejel jsem potom do ekvádorské Cuenky, kde jsem plánoval strávit své třetí Vánoce a připravit se na moje největší a finální dobrodružství: propádlovat na člunu Amazonií od Pacifiku až k Atlantiku.

Ruská Amerika na Aljašce: Co se dochovalo z doby, kdy mrazivý americký stát patřil Rusku?

Po stopách španělského conquistadora Franciska de Orellany jsem jedenáctého února 2017 vyplul z ekvádorského města Coca po řece Napo vstříc Peru. Po tisíci kilometrů pádlování na Napu jsem přistál v Iquitosu, odkud jsem pak pokračoval po Amazonce až do Brazílie, na brazilské hranici mi ale říční policie nepovolila pokračovat v plavbě, a tak jsem si na zbytek Amazonky musel koupit lodní lístek.

Od chvíle, kdy jsem v Coce odrazil od břehu, až po přistání v Belému v amazonské deltě celkem uplynulo více než čtvrt roku. Týdny a týdny jsem v amazonském pralese ten konec řeky vzýval, jenže když jsem tam pak dorazil, zjistil jsem, že nemám vůbec žádný plán. Pár dní jsem tam za byt a stravu natíral okna a dveře a přemýšlel, kam dál, ale už jsem se nedokázal pro nic nadchnout. Uvědomil jsem si, že už vlastně nic víc nehledám, protože nutnost se vzdalovat se mezitím přetavila v touhu se vracet. Což je nakonec vlastně podstatou všech duchovních cest.

Duchovní cesta totiž v důsledku není čekáním na to, až tě něco božského osvítí. Je to v první řadě boj s tebou samým, s překážkami tvé mysli, je to boření bariér, které si před sebe sám stavíš svými musím a nemůžu, je to schopnost nalézt odhodlání pokračovat, přestože už nemůžeš. Je to vzývání limitů trpělivosti a ignorace tvých slabin, toho otravného hlasu v tvé hlavě, jenž ti v každém kopci, kde potíš duši, našeptává, abys sesedl a vzdal. Každá duchovní cesta nakonec začíná i končí v tobě, je to vždycky elipsa, která ti nakonec ukáže to stejné, s čím jsi začínal, v novém světle, tvořícím nové jitro a nový svět tvé mysli. Byl čas konfrontovat můj starý svět s mým novým já. Byl jsem připraven.

Spása čeká na severu. To si myslí většina obyvatel středoamerického Salvadoru

Takže sprintuju po brazilském pobřeží do Fortalezy, kde koupím poslední letenku, tentokrát na západ Afriky, abych stihl přijet do Evropy, ještě než přijde čtvrtá zima. Vidím, jak se elipsa uzavírá, a smysl všeho putování se blíží k naplnění. Nic víc jsem nežádal.


Tip autora: Jak procestovat svět?

  • Nejtěžší je vyjet. Na nic nečekej — ten perfektní okamžik nikdy nenastane, nikdy nebudeš mít tolik peněz, kolik bys chtěl, a nikdy se nepřipravíš úplně na všechno. Prostě jeď a na cestě všechno vyřešíš snáz než doma.
  • Spaní. Není nic svobodnějšího než si lehnout tam, kde ti na bedra padne noc. Vrcholy kopců, lesní mýtinky, pobřeží oceánu… a pokud nejedeš do zimy, nejlepší volba je místo stanu hamaka!
  • Jídlo. Spousta lidí jezdí bez něj, ale já bych bez kvalitního benzinového vařiče nikam nejel. Obzvlášť na Západě ti vaření ušetří spoustu peněz a je to můj oblíbený večerní rituál. Ideální dieta? Tuňák a těstoviny!
  • Práce & peníze. Digitální nomádství se dnes skloňuje všude možně, ale pracovat rukama má v sobě přece jen víc romantiky — umývání nádobí, natírání pokojů nebo dveří, pomoc na poli nebo na stavbě… Mně se osvědčilo přijet do velkého města, opít se a ptát všude kolem. Do týdne jsem většinou něco našel.
  • Důvěra. Neříkám, že máš být naivní, ale lidé všude na světě jsou obecně dobří a vždycky se najde někdo, kdo ti pomůže i z té nejsvízelnější situace, kdo si s tebou popovídá, když jsi sám, nebo komu můžeš naopak zlepšit den ty. Tohle je na cestě snad to nejdůležitější — na penězích nezáleží, to důvěra je tím univerzálním platidlem.

O autorovi: Matěj Balga

Narozen roku 1990 v Hodoníně. Cyklistický nomád a notorický hledač dobrodružství, příležitostný konstruktér přehnaně dlouhých souvětí (byla mu redakcí nemilosrdně upravena – pozn. red.) a aspirující filozof v roce 2014 nasedl na kolo, rozjel se na východ a už se nezastavil. V době psaní článku projíždí Mauritánií směrem na sever. Jeho putování světem můžete sledovat pod icycleast na Facebooku a Instagramu nebo na icycleast.cz.

Bolivijské údolí Vallegrande aneb Kde končí stopy ikonického Che Guevary?

Do Guatemaly za vzácným kardamomem a voňavými kávovými zrnky
Kamila Šimková-Broulová 27. března 2018 • 11:08

Do Guatemaly za vzácným kardamomem a voňavými kávovými zrnky

Matěj Balga




Starší články Lidé a Země