nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Překonat strach mi přináší euforii, říká cestovatelka Markéta „Peggy“ Marvanová

Zuzana Šprinclová8. května 2018 • 08:20
Překonat strach mi přináší euforii, říká cestovatelka Markéta „Peggy“ Marvanová
foto: autorka a archiv M. Marvanové

Překonává překážky v nejdrsnějších podmínkách, posouvá hranice svých možností, vítězí sama nad sebou i nad svými soupeři. Markéta Marvanová má ráda extrémy: na kole ujela 4418 km ze severu na jih Ameriky, s přítelem Adamem Záviškou se vydala do Laponska na trasu, kterou se před nimi nikomu nepodařilo zdolat. Ušli 1049 km za 27 dnů a 13 hodin.

Trasu Lapland Extreme Challenge celou neprošel ani organizátor. Jaký to byl v cíli pocit?

Obrovské uspokojení a velká úleva, že je to za námi, protože to bylo hrozně těžké. V cíli čekal organizátor a dva fanoušci a byl to moc hezký moment. Není totiž běžné, že vás po takových závodech v cíli někdo čeká. U konce vždycky cítím také úzkost, že najednou přede mnou nic není, jen ticho po bouři.

Kolik odvážlivců stálo na startovní čáře?

Letos se nás sešlo pět. Byl to s přítelem náš druhý pokus, první nevyšel. Zúročili jsme ale naše zkušenosti a dokázali to co nikdo předtím.

Jak závod v pusté laponské krajině za polárním kruhem probíhá?

Bylo to psychicky a fyzicky velmi náročné. S sebou jsme měli každý 35 kg, což byla hranice minima. Půl roku předem jsme doma všechno vážili a snažili se správně zkombinovat, to byla strašná práce. Ostatní v závodě měli sáně naložené i na 70 kg. Šli jsme pustou krajinou, na civilizaci, kde jsme si mohli dokoupit jídlo, jsme narazili zhruba v polovině trasy, to už jsme byli hodně unavení a hladoví, tak jsme hned vzali samoobsluhu útokem a nadšeně dojídali vše, co nám chybělo. Denně jsme se hýbali 16 hodin, a to tak, aby nám byla pořád trochu zima, nezpotili se a nenavlhlo nám oblečení. Večer jsme vždycky asi tři hodiny tavili vodu ze sněhu na druhý den a ulehli ve spacáku většinou jen na udusaném sněhu. Ráno jsme po snídani vyráželi kolem sedmé hodiny.

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby
Zuzana Šprinclová 3. dubna 2018 • 11:31

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby

Jak se vám vylézalo ze spacáku?

To bylo úplně nejtěžší z celého dne. Spacák je ráno jediné místo, kde je vám příjemně teplo. Prvních deset dnů bylo minus 35 stupňů a vůbec jsme neměli možnost se někde ohřát. Pak bylo minus 20, což je příjemná teplota na pohyb, je hezky sucho a dobře se dýchá. Posledních deset dnů, když jsme se vraceli ze severu na jih, teploty začínaly být i nad nulou, a měli jsme proto mokré věci, to pak bylo těžké se pohybovat.

Neměli jste omrzliny?

Klasické omrzliny ne, ale na stehnech z boku jsme měli oznobeniny. Udělaly se nám v noci, když bylo minus 35 a spali jsme na sněhu. Měli jsme sice karimatku s dobrým tepelným odporem, ale měli jsme mít dvě. Oznobeniny nejsou nic vážného, moc to nebolí, ale strašně, nesnesitelně svědí. Svědění jsme pak měli na seznamu zakázaných slov.

Co ještě bylo na seznamu zakázaných slov?

Pesimistická slova, třeba chci vzdávat nebo je to hrozné.

Jaké nástrahy na vás cestou ještě čekaly?

V Laponsku nebyla daná trasa, což většinou na podobných závodech bývá. Museli jsme projít 40 bodů a cestu si volit sami. Nebyly tam žádné záchytné body. Nebezpečí byla spousta, mohli jsme třeba spadnout do řeky. Všechno pak musí být strašný fofr. Je tam taková zima, že mokrou ponožku po dvou minutách nesundáte z nohy. A to je konec.

Bílá hůlka mi otevírá dveře do světa, říká cestovalka Zuzana Habáňová

A co potom?

Podmínkou účasti na závodu je mít satelitní vysílač, který co 10 minut odesílá informaci o poloze na webové stránky a organizátor má možnost vidět, kudy a jak se pohybujeme, a případně zareagovat. Na trase sice byla místa, jež nebyla pokryta signálem, ale nebylo jich zase tak moc.

Kolik vás cestou sleduje lidí, fanoušků?

Přesně nevím, ale budou to odhadem dva tisíce. Právě fanoušci a kamarádi, kteří naší cestou žili, mě po návratu ohromně nabili. Spousta lidí mi říká, že když mají krizi, vzpomenou si, co jsem absolvovala já, a dodá jim to energii. 

Jak jste zvládali krize?

Já mívám krizi kolem třetí hodiny, mám strašné nutkání si lehnout, nejsem schopná jít rychle, a Adam zase kolem desáté hodiny večer. V takovou chvíli musí silnější pomoct druhému a to je psychicky náročné. Pokud by třeba odmítal zpomalit, mohli bychom se pohádat, mohlo by se stát i něco hodně nebezpečného. Věděli jsme, že k tomu nemůže dojít, že musíme zůstat spolu, protože spoustu věcí sdílíme a bez nich bychom nebyli schopni přežít. Naše největší výhra je, že jsme oba tolerantní. I když jsou chvíle krize velmi náročné, je to pro mě ve dvou jednodušší, tolik se nebojím. Kdo šel někdy sám do lesa, ví, že je to úplně něco jiného než jít ve dvou.

Šaman z kolumbijských hor: Chceme v Česku prodávat čokoládu a sdílet duchovní tradice

A co vás cestou nabíjí? Co vám při nepříjemnostech zvedne náladu?

Cestou zažívám tisíce úžasných pozitivních pocitů, není to jen hrozné. V Laponsku mně pomohl konkrétně jeden moment. Jedenáctý den jsme se dostali do míst, kde už po delší dobu nebyla žádná cesta, a příroda tak dostala zvláštní rozměr. Procházeli jsme údolím, kolem nás byly zalesněné kopce. Nikdy jsem to tak nevnímala, ale cesta, jakákoli, vám dává na jednu stranu bezpečí, na druhou jste vázáni jejím směrem. A já jsem najednou cítila obrovskou svobodu. Bylo to úžasné a říkala jsem si, že takový moment stojí za přípravy, obrovské náklady, překonávání, strach, hlad a vyčerpání, ze kterého někdy mívám i halucinace.

Když se vrátíte z tak náročné cesty domů, jste to pořád vy?

Můj první závod 1000 mil přes Česko-Slovensko mě úplně změnil. Vrátila jsem se jako jiný člověk. Dnes už ten rozdíl není tak velký. Zážitek z Laponska je také silný, ale už vím, co přijde.

Jak vás cesty změnily?

Uvědomila jsem si, že to, co dělám, má smysl, že mě to duševně rozvíjí. Těžko se mi to popisuje. Po návratu jsem vždycky jako v ráji, cítím silné sebeuspokojení a zároveň obrovskou pokoru vůči přírodě. Poznala jsem, jak malý jsem mraveneček a jak obrovský je svět kolem mě. Dnes už vím, že chci poznat opravdovou přírodu, tak jak ji kdosi stvořil. Mám pocit, že původních, nedotčených míst je strašně málo. Chci si je užít, chci je poznat, dokud tady ještě jsou, chci se v nich umět pohybovat, přežívat, což zatím neumím ani zdaleka. Cíl je ještě daleko.

Dvojnásobný mistr světa v lezení Adam Ondra: Z Dawn Wall se mi nechtělo dolů
Zuzana Šprinclová 18. července 2017 • 14:49

Dvojnásobný mistr světa v lezení Adam Ondra: Z Dawn Wall se mi nechtělo dolů

A kdy jste takovou touhu v sobě objevila?

Vždycky jsem vyhledávala společnost, a když jsem skončila se sportovní gymnastikou, začala jsem hledat komunitu ve škole a našla ji skrze alkohol. Jeden rok mého života na přelomu 14 a 15 let byl hodně crazy. Brzy mi došlo, že to nejsem já, že nemám ze svého života radost, že jsem sportovkyně, a začala jsem jezdit na kole. Vyhovuje mi noční pohyb, a tak jsem jezdila od 11. večer do tří ráno, pak spala, šla do školy, spala, něco dělala a v noci vyrazila na kolo. Můj úplně první cíl byl zvládnout hodinu šlapat na spinningovém kole, pak ujet cyklistický závod na 60 km, pak první 24hodinovku.

Dnes už máte za sebou kromě Lapland Extreme Challenge takové extrémy, jako 1000 mil přes Česko-Slovensko nebo v Americe The Great Divide Tour, kdy jste ujela na kole 4418 km. Který byl nejnáročnější?

Asi Divide Race v Americe, kde se jelo ze severu na jih kontinentu. Letos jsem se na trať vrátila i s přítelem a nevěřila, že jsem to před dvěma lety zvládla, že jsem byla tak silná, přenesla se přes strach. Tenkrát jsem poprvé byla tak daleko od domova, v přírodě, kterou jsem neznala a neuměla se v ní pohybovat. Navíc jsem moc neuměla anglicky. Často nebyla přede mnou ani za mnou na trase 100 km žádná civilizace. Stalo se mi, že jsem nikoho nepotkala týden. Jela jsem přes kopec vysoký 3600 m, pak 180 km pouští a 280 km jsem byla bez jídla, protože jsem dojela před obchod, kde měli v neděli i v pondělí zavřeno a já věděla, že musím jet dál.

Jak zareagovalo vaše tělo?

Zažívala jsem hodně intenzivní pocity, z vyčerpání jsem měla halucinace. Cestou jsem zhubla 15 kg.

Cestovatelka a šéfkuchařka Kamila Rundusová alias Kamu: Jídlo je moje úchylka

Když tak dlouho jedete sama, co se vám honí hlavou?

To je různé. Většinou mám strach, že padne tma. To se nejvíc bojím všech zvuků, zvířat, že mne přepadne nějaký chlap. Nejhorší jsou představy. Třeba v Americe jsem se strašně bála, že potkám medvěda, což se také stalo. Ale dopadlo to dobře. Za světla si užívám okolní přírodu, úžasné okamžiky ze skutečné zoo. Pak třeba prožívám euforii. Přijde mi, že čím víc si protrpím, tím větší pocity štěstí mám. Pak jsou momenty, třeba jen pár sekund, kdy se od všeho oprostím a úplně vypnu a mám pocit, že jsem se dostala do stavu blaha, jsem volná a svobodná, nemyslím na nic, nejsem nic. To je hodně zajímavé, ale nepopsatelné.

Jak se vyrovnáváte cestou se strachy?

Kdyby to šlo, tak před nimi uteču, ale to nejde. Jediné, co můžu dělat, je jít dál. Tak jdu, i když mám takový strach, že potlačuji slzy, v krku mám knedlík a nemůžu ani dýchat.

Jaký podle vás musí být člověk, aby to zvládl?

Hlavně musí mít cíl, být cílevědomý. Já se bez cíle nejsem schopna pohybovat.

Historik Adam Chroust a 280 kufrů cestovatele Miloslava Stingla
Zuzana Šprinclová 6. listopadu 2017 • 11:06

Historik Adam Chroust a 280 kufrů cestovatele Miloslava Stingla

A jaký cíl máte teď před sebou?

Teď začínám s přednáškami, chci, aby lidi pochopili, co dělám. Chci je motivovat, aby si věřili, měli cíl, dělali to, co je baví. Příští rok se začnu připravovat na další velký závod: pojedu dva kratší závody Itálií a Německem a pak bych ráda do Ameriky. Tentokrát už nepojedu ze severu na jih, ale z východu na západ trasu dlouho osm tisíc kilometrů.


Markéta Marvanová (22)

Narodila se v Praze, jezdit na kole začala na gymnáziu, své první extrémní závody jela před čtyřmi lety a od té doby se řadí mezi nejlepší. Účastnila se například 1000 mil Česko-Slovenskem, Tour Divide, Highland Trail 550, Rovaniemi 150, Lapland Extreme Challenge. Z poslední cesty v Laponsku píše knihu. Studuje Univerzitu Palackého v Olomouci, obor Trenérství a sport. Má přezdívku Peggy.

Veselé cestování s Jardou Jindrou: Kolik jazyků umíš…
Jaroslav Jindra 3. dubna 2018 • 11:29

Veselé cestování s Jardou Jindrou: Kolik jazyků umíš…

Na cestě s úsměvem: Objevte Fucking, pikantní dědictví hraběte Focca
Jaroslav Jindra 6. listopadu 2017 • 11:04

Na cestě s úsměvem: Objevte Fucking, pikantní dědictví hraběte Focca

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země