nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Reportáž Lenky Klicperové: Damašek - krása pod palbou

Lenka Klicperová11. prosince 2017 • 08:00
Reportáž Lenky Klicperové: Damašek - krása pod palbou
foto: Lenka Klicperová

Na úzké křivolaké uličky dohlíží staleté domy, které sem tam obepíná vrásčitý kmen vinné révy. Na letitou dlažbu dopadají stíny lidí míhajících se na ulici. Vypadá to jako v historickém centru nějakého francouzského městečka v Provence. Až na drobný rozdíl – v ulicích neuvidíte jediného turistu a na půvabné domy občas dopadne raketa nebo minometný granát. Centrum Damašku leží totiž jen kilometr od frontové linie.

Ubytovaly jsme se s kolegyní Markétou Kutilovou nejdříve v nehezkém, ale levném hotýlku al-Iwan ve východní části města. Nemohly jsme si vybrat lépe vzhledem k tomu, že nám úřady nedaly povolení k návštěvě frontových linií. Náš hotel byl od fronty jen kousek. Každé ráno začalo budíčkem – dělostřeleckou palbou, někdy tak hlučnou a tak blízkou, že se chvěla okna. Dým po dopadu minometného granátu byl vidět hned z okna, granát dopadl za protější dům. Tak vypadá dnešní Damašek.

Jsou místa, kde byste nepoznali, že je válka. Až do té doby, než zničehonic z východní Ghouty, ovládané rebely, přiletí raketa. A někdy se bohužel trefí tak, že kromě zničených domů zmaří i lidské životy. Jako ta, co dopadla v době našeho pobytu na dvě dívky, které se vracely autem z univerzity. Grace a Dina studovaly ekonomii, byly to sestřenice. Projížděly právě po ulici Abú Roumani, nedaleko sídlí také česká ambasáda. Ocitly se prostě ve špatnou dobu na špatném místě, raketa zasáhla jejich auto a obě byly na místě mrtvé.

Wahída: Žena, která vaří v kotli hlavy teroristů z Islámského státu
Lenka Klicperová 14. října 2016 • 15:50

Wahída: Žena, která vaří v kotli hlavy teroristů z Islámského státu

Rakety na Damašek dopadají často a často zabíjejí. Mají dolet až sedm kilometrů. „Když se něco takového stane v Evropě a islamisté zaútočí na civilisty a někdo zemře, jsou toho plné noviny. Tady se to děje běžně. Tato čtvrť je jinak považována za bezpečnou, ale co je dnes v Damašku bezpečné? „Nic,“ rozčiluje se na pohřbu jeden z příbuzných obou dívek.

Všichni se bojí

V Damašku dnes žije odhadem sedm milionů lidí. Stáhli se sem i vnitřní uprchlíci z oblastí, kde se bojuje, nebo z oblastí, které ovládají rebelové, popřípadě Islámský stát. Město se změnilo, svírá ho drahota, i když na první pohled vlastně nic vidět není. Ceny základních potravin stouply několikanásobně, drahá je také voda. Elektřina většinou jde jen tři hodiny, pak tři hodiny pauza. Někdy nejde celou noc, což nám značně komplikuje dobíjení baterií v kamerách a foťácích.

Klesly také platy – třeba vojákům třikrát až čtyřikrát, což je vzhledem k válce velký problém. Ale i civilní zaměstnance tísní chudoba. „Já vydělám tak 150 dolarů měsíčně a potřeboval bych na normální život alespoň dvojnásobek,“ říká v restauraci na schůzce mladý muž, který se uvolil, že se s námi setká bez dohledu pracovníků ministerstva informací. Jeho oči neustále těkají po okolí a je jasné, že má strach. Z toho, kdo nás uvidí a kdo by mohl případně tajné policii al-Mukhabarat reportovat, že se setkal jen tak se zahraničními novináři. Jinak jsou nám všude v patách dva zaměstnanci ministerstva informací a běda, kdybychom chtěly jít s Markétou někam samy nebo se chtěly setkat s někým, koho nám neodsouhlasí.

Tyto ženy a dívky vzaly do ruky zbraň, aby bojovaly proti Islámskému státu. Tisíce…

Diktatura na režimním území panuje tvrdá. „Všichni se bojí, je to tu doslova prošpikováno tajnými, nemůžete věřit skoro nikomu. Nevíte, kdo vás udá. I já věřím jen hrstce přátel,“ šeptá nad sklenicí vody Kásim, který pracuje jako prodavač v pokladně kina. Jméno jsme mu z bezpečnostních důvodů změnily. Nechce už v čele země vidět žádného vůdce, ale chceme mít demokraticky zvolenou vládu. I po šesti letech války stále věří v ideály revoluce a v to, že jednou bude Sýrie svobodná a demokratická. „Ale bude to těžké, nejsou tu žádné opoziční skupiny, které by k demokracii směřovaly. Nevěřím ani exilovým představitelům – kolik let už v Sýrii nebyli? Nevědí nic o tom, jak to tady vypadá,“ dodává a stále se pokradmu rozhlíží. „I tahle restaurace může být plná špehů.“

Špehování a zákazů si užijeme i my dosyta. Alespoň že se můžeme svobodně bavit s civilisty ve městě – jak v Damašku, tak i v Aleppu, Homsu nebo Dar’á.

Z Islámského státu na stavbu

V Damašku je i po šesti letech války určité procento bohatých lidí, kteří si mohou dovolit chodit do restaurací a platit nákladný život. Noční bary jsou stále živé a stále plné. Pak jsou tu ale také ti, kteří žijí v nesmírně nuzných podmínkách, vnitřní uprchlíci. Někteří bydlí u příbuzných, pro další pak vláda nechala postavit uprchlické tábory.

Co zbylo z Palmýry? Válka v Sýrii ničí vše – lidské životy i světové kulturní dědictví

Někteří řeší svou situaci jinak. Rodina Abú Abdala se nastěhovala do jedné z rozestavěných budov na damašském předměstí. Hlava rodiny Abú Abdal žil v jedné vesnici poblíž Rakká. Dostal se do majetkového sporu se svým bratrem a soud Islámského státu, který oblast ovládá, jej poslal do vězení. Když ho posléze propustili, na nic nečekal a s celou rodinou uprchl. Nemohli si s sebou vzít nic než pár osobních věcí. Nyní živoří v temné kobce, okna – zatím jen otvory v rozestavěném zdivu – zakrývají deky. V zimě tady muselo být krušno a ani teď, na jaře, tu není žádné teplo. „Žijeme z milosrdenství majitele stavby, který nás tu nechává zadarmo. Já si občas najdu nějakou práci jako dělník,“ popisuje nelehkou situaci Abdal.

Luxus za pakatel

Jaký rozdíl, když se vrátíme do starého centra Damašku s jeho pitoreskními uličkami, kostely, mešitami, bary, obchůdky i živými krytými bazary… Válka nám umožňuje nevídaný luxus – můžeme se přestěhovat do jednoho z nejkrásnějších hotelů, které jsem kdy viděla. V Damašku není po turistech ani stopy, a tak ceny hotelů ve starém centru, které je považováno za jednu z nejnebezpečnějších oblastí města, rapidně klesly. Jsou čtyřnásobně nižší než před válkou a hotel je skoro prázdný. Nádherně dekorovaný starý „damascino“ dům, tedy lépe řečeno několik starobylých domů umně propojených systémem nádvoří s kašnami zurčícími křišťálovou vodou, je jako zázrak. Zejména když sem přijedete z damašského předměstí plného nevzhledných budov a sužovaného každodenním ostřelováním. Všude je plno zeleně, personál a číšníci se jen úslužně uklánějí a snaží se splnit jakékoli přání hostů, kterých je pomálu. Dokonce tu je funkční Wi-Fi, což skutečně oceňujeme po předchozích marných snahách připojit se v Aleppu i v Damašku k síti.

Do jordánské Akaby, legendární Petry a do údolí Vádí Ramm aneb Mezi mořem, skálami a …

Jen občas přes půvaby starého města, které na vás všude útočí, zachytíte stopu války – v dálce zaznějí děla nebo zvuk dopadu rakety či minometného granátu. „Není to dlouho, co nám dopadla raketa hned vedle domu, zabilo to mého souseda,“ říká Joseph Bašura, nadšený patriot ze starého Damašku. Nikdy by se prý z centra města nepohnul ani o píď. „Teď už chápete proč,“ usmívá se po dvou dnech, kdy s námi pracuje jako tlumočník. Chápeme. Válka je krutá a strašná, ale rozumím lidem, kteří přesto nechtějí opustit místa, jež milují. Damašek si zamiluje každý, kdo tu stráví aspoň dva dny.

Hlodat okurky a čekat na Nusru

Centrum Damašku je ale jen pro majetné. Uprchlíci z ostatních částí Sýrie, kde je ještě nebezpečněji než tady, se většinou stěhují do levnějších částí města, jako je třeba čtvrť Jaramana. Sem jedeme na velmi zajímavou schůzku. Vcházíme do malého obchůdku na obyčejné, trochu špinavé ulici. Za masivním stolem sedí postarší Armén. Muž, který nám zprostředkovává schůzku s bývalými členy organizace an-Nusrá, což je syrská větev al-Káidy a jedna z hlavních a největších rebelských skupin bojujících proti režimu Bašára Asada. Je to bizarní prostředí. Na stěnách visí z dlouhých držáků večerní šaty nejrůznějších barev a střihů. Většina z nich je nechutně špinavých a potrhaných. Všude haldy látek, skoro tu není k hnutí. Čekáme.

Náš překladatel konverzuje s Arménem, který nám co chvíli něco nabídne – tu čaj, tu okurku. Sedíme, hlodáme okurky a čekáme – jak je to na Blízkém východě zvykem. Po čtyřech hodinách se konečně objeví a můžeme natočit rozhovory s muži, kteří mají za sebou minulost džihádistů a spoustu bojových zkušeností. Muži si přejí zachovat anonymitu, točíme je zezadu, nesmíme fotit jinak než zezadu. „Byl jsem obyčejný student, když přišli rebelové. Nejprve Svobodná syrská armáda (SSA), pak an-Nusrá, pak Islámský stát. Začali do nás hustit, že musíme bránit své území. Pak nám nabídli i peníze. Říkali, že Asad nám chce všechno ukrást a zničit,“ říká mladík, kterému bylo osmnáct let, když vstoupil mezi rebely. Tvrdí, že od rebelů utekl kvůli přílišné islamizaci.

Autem do Tádžikistánu: Expedice k jezeru Kulikalon do samého srdce Fanských hor

Když se dostal poprvé do ostrého boje, bál se. Pak si ale zvykl. „Bral jsem to už potom jako fotbalový zápas,“ vypráví. Asi rok a půl poté se objevili lidé z Nusry, mezi nimi mnoho cizinců. „Někteří lidé ze Svobodné syrské armády se k nim přidali. Nusrá lépe platí a mají lepší zásobování. SSA nám dávala nejdřív 30 000 liber (asi 130 dolarů), Nusrá ale dávala i 250 dolarů,“ vypráví mladík. Nusrá prý pořádala pravidelná kázání, nebo spíš školení, kde všechny bojovníky poučovala například o tom, že ženy jsou podřadná stvoření a nesmějí do mešity, že syrská armáda chce zlikvidovat všechny muslimy. Kázání vedl princ z východní Ghouty (nedaleko Damašku), místní nejvyšší velitel. Když se někdo přihlásil, že se odpálí jako sebevražedný útočník, měl to privilegium, že mohl s princem mluvit.

Polepšený džihádista

Druhým z mužů je třiatřicetiletý statný chlap, který jako důvod, proč se přidal k rebelům a později k džihádistům, udává snahu ochránit rodinu. Aby se jim džihádisté nesnažili ublížit proto, že s nimi dobrovolně nebojoval. „Měl jsem svou M16, byl jsem už předtím na vojně, takže výcvik jsem měl,“ říká. Působí jako pravý polepšený džihádista. Nyní pracuje v reklamní branži a o rebelech tvrdí, že jsou to lháři a nemají žádnou koncepci pro budoucnost země. Těžko říct, jak je to doopravdy a co se všechno přihodilo od doby, kdy opustil frontu an-Nusrá. Děkujeme za otevřenost a rozhovor, muži jen krátce pokývnou hlavou a mizí v ulicích ošklivého předměstí. Zase jiná tvář Damašku, přičemž tváří má nekonečně mnoho. Tisíc nocí by se dalo strávit vyprávěním příběhů tohoto těžce zkoušeného města a jeho obyvatel.

Poslední bašta Ujgurů. To je starobylé město Kašgar na západním okraji pouště Taklamakan

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků
Peter Hupka 31. října 2017 • 13:55

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků

Lenka Klicperová




Starší články Lidé a Země