Berlínské muzeum, model lodi, na nichž dávní Polynésané prozkoumali rozlehlé plochy Tichého oceánu.

Berlínské muzeum, model lodi, na nichž dávní Polynésané prozkoumali rozlehlé plochy Tichého oceánu. Zdroj: Pavel Pavel

Největší ahu, tedy kamenná plošina, na ostrově je v zátoce Tongariki.
Úbočí sopky Rano Raraku
Velikonoční ostrov
Závod na plastových katamaránech na každoročním festivalu Velikonočního ostrova.
Mapa ostrova v jídelně hotelu Manavai. Dnes  mají turisté na Velikonočním ostrově veškerý servis.
9
Fotogalerie

Staří Polynésané: Mistři mořeplavby a dobyvatelé jižních moří

Čech Pavel Pavel před 35 lety předvedl světu, jak se pohybovaly obří sochy na Velikonočním ostrově. Maličké území uprostřed oceánu oslaví v roce 2022 tři sta let od svého objevení Evropany. Ostrov už ale byl dříve osídlen. Jak dokázali dávní Polynésané prozkoumat a osídlit rozlehlou vodní plochu Tichého oceánu?

Velikonoční ostrov světově proslavily jeho obří tajemné sochy moai a záhady, které je obklopují. Ovšem třísté výročí otevře i otázku, jak se tam jeho původní obyvatelé vůbec dostali. Jižní Amerika je vzdálena přes 3500 kilometrů. K nejbližšímu polynéskému ostrovu jich je „pouhých“ patnáct set. Jde o ostrov Pitcairn proslulý příběhem vzbouřenců z lodi Bounty. Z něj na Tahiti či na Markézy to je ještě dalších téměř patnáct set kilometrů.

Jak ty obrovské, nekonečné vodní plochy dokázali dávní Polynésané překonat? A jaké navigační umění ovládali? Vždyť oni nejenže ostrov objevili, ale jejich lodivodi jej opakovaně dokázali navštívit.

Útěk před nepřítelem

Při hledání odpovědí na tyto otázky se musíme vrátit v čase o několik tisíc let. Prapředkové dnešních Polynésanů obývali oblasti podél východního pobřeží Asie. Postupně je však z jejich domoviny začaly vytlačovat hordy nájezdníků. Svobodu a šanci na přežití poskytl ústup do bezpečí vzdálenějších ostrovů. Po čase však i útočníci ovládli umění příbřežní mořeplavby a nastal tlak na další stěhování dál na východ, do hloubi polynéských ostrovů. To přirozeně vyžadovalo neustálé vylepšování plavidel a mořeplaveckých dovedností. Předkové dnešních Polynésanů tak dokázali opanovat i oblasti, kam už je nepřítel nepronásledoval.

Ten proces probíhal pomalu. Dnes je rychlost osidlování odhadována na necelý kilometr ročně. Staletí a tisíciletí však zvolna ubíhala. Zdá se neuvěřitelné, že dávní Polynésané znali i zpracování a využití kovu. Paradoxně však o tento výdobytek pokroku zase časem přišli. Ostrovy dál v hloubi oceánu bohužel neoplývaly potřebnými nerosty. A tak o znalosti zpracování kovů přinášejí svědectví jen nalezené pozdější kamenné nástroje, které původní tvary těch bronzových ještě mnoho generací nostalgicky, ale celkem nelogicky zachovávaly.

Plovoucí dvůr

Bohužel ani daleko v oceánu si vysídlenci klidu dlouho neužili. Nárůst populace a půtky mezi klany je nutily k hledání dalších ostrovů a posunu dál na východ. Jejich životní náplní se stala organizovaná expanze.

Díky této strategii tak postupně osídlili celou Polynésii, největší území na světě. Umožnila jim to časem prověřená taktika. Do tajemných, neznámých dálek nejprve vypravili pečlivě vybrané a vycvičené plavce na průzkum. Jejich úkolem bylo zmapování určené oblasti oceánu. Když měli štěstí a přivezli zprávy o nově objevených územích, přišel čas řadových kolonistů. Nákladní katamarány zaplnily zásoby potravin na dlouhou plavbu. K nim přibyla i nezbytná píce pro hospodářská zvířata, která si noví osadníci museli vézt s sebou. Nesměli zapomenout na všechny nezbytné nástroje a potřeby pro první měsíce a roky v novém působišti. Náklad doplnily zásoby provazů, lan a dřeva na případné opravy během plavby – a expedice mohla vyrazit.

Vybavit a vyslat takovou výpravu byla velice nákladná a časově náročná záležitost. Navíc v péči o blaho a ochranu před nepřízní bohů si vezla i kněze vybavené nezbytnými pravomocemi. V izolaci vzdálených ostrovů museli umět zajistit obstarání běžných náboženských úkonů jako uvítání narozených dětí, sezonní obřady i rituály pohřbů. Ovšem například korunovaci ariki – nového krále ostrova – či změny výkladu náboženských dogmat si i nadále ponechával koncil nejvyšších hodnostářů a kněží v mateřské domovině. Ten probíhal jednou ročně a řešil, co rok a život přinesl. Mohly to být důležité sňatky, soudy rozkmotřených náčelníků jednotlivých ostrovů či válečné konflikty.

Za tím účelem se sjížděly náležitě nazdobené a hojnými dary naložené lodě ze všech podřízených ostrovů. V nákladových prostorách rozměrných katamaránů přiváželi vazalští náčelníci dary a pochoutky pro rokující hodnostáře. Ležely tam ceněné plodiny, svázané mořské želvy, ale i živé lidské obětiny. Součástí ročních koncilů bylo totiž pojídání lidského masa úzkou skupinou těch nejzasvěcenějších. Vládnout království rozprostřenému na tak obrovské rozloze vyžadovalo využívání i poněkud tvrdších postupů.

Ne všichni náčelníci, zvláště z malých či vzdálenějších ostrovů, však byli schopni vypravovat lodě s dary. Za tím účelem daleké a nejisté končiny spravoval alternativní plovoucí královský dvůr. Flotila rychlých válečných lodí vybírala daně a kontrolovala život na vzdálených ostrovech. Jeho hodnostáři byli vybaveni téměř všemi pravomocemi koncilu. Jen museli svou práci a náboženskou osvětu vykonávat v nepohodlných a náročných podmínkách věčného křižování oceánem.

Jak najít ostrov

Nás suchozemce zákonitě napadne prostá otázka. Jak se dávní Polynésané dokázali orientovat na nekonečných mořských pláních? Jak zvládli vyhledávat stále nové a vzdálenější ostrovy? Co jim umožnilo se vždy bezpečně vrátit? A jak vedli své katamarány opětovně a neomylně k těm již známým, ale nepředstavitelně vzdáleným ostrovům?

Zkusme osvětlit tuto záhadu pěkně popořadě. Z paluby lodě je vidět ostrov na deset až dvacet kilometrů. Záleží na jeho velikosti a na počasí. Za obzorem skrytý ostrov navíc prozrazují oblaka. Nad rozehřátou pevninou vznikají odlišné druhy mraků než nad mořskou hladinou. Takový mrak je pozorovatelný na desítky kilometrů a bezpečně dovede lodivoda k cíli. A potom tu jsou mořské proudy. Našinec si obratem vybaví názvy jako Golfský nebo Humboldtův. V oceánu jich je ale neskonale víc. Vznikají vlivem působení větru, slapových gravitačních sil Země a Měsíce či energií z mísení teplých a studených vodních mas. Podobný účinek mají i různé úrovně slanosti mořské vody.

Jak však mohli rychlé změny teploty postřehnout staří Polynésané, když neměli teploměry? Z lodních deníků prvních Evropanů vypadl zajímavý postřeh. Najatý domorodý lodivod znal cestu na 70 ostrovů, které sám nikdy nenavštívil. A nejcitlivějším orgánem, který pocítí opravdu i nepatrnou změnu teploty vody, je mužský šourek.

Jak je vidět, ovládali staří Polynésané řadu fíglů. Pořád ale zůstává nezodpovězená původní otázka: Jak dokázali jednou nalezený ostrov vyhledat i podruhé? A ještě jedna, neméně důležitá: Jak pokaždé našli cestu zpět domů? Jedinečnou mapou ukazující směr jim bylo slunce a noční obloha. Určit světové strany nebyl problém. Díky výšce jednoho či druhého pólu nad obzorem uměli odhadnout zeměpisnou šířku. Pro její obstojné změření postačila natažená paže lodivoda a vložení prstu, článku či celé dlaně do mezery mezi horizont a pól.

Zdánlivě obtížnější to měli s určením poledníku, tedy zeměpisné délky. Neměli evropský chronometr, a tak ji těžko mohli zjistit rutinním změřením rozdílné doby poledne doma a v místě měření. Měli však čas a zkušenosti. Na každém vzdáleném nově objeveném ostrově pobyli nějakou dobu. Potřebovali ji na zotavení posádky, vyspravení opotřebovaných a poškozených částí lodí a ke shromáždění dostatečných zásob pro další plavbu či rovnou návrat domů. Za tu zdánlivě promeškanou dobu dokázal zkušený lodivod nasbírat dostatek údajů z noční oblohy, aby sem příště bezpečně trefil. Namísto přesného evropského chronometru si vystačil s hlídáním doby, kdy vyšly první večerní hvězdy. Při příští plavbě tak pouze porovnával to, co vidí nad sebou, s tím, co viděl při prvním pobytu. Interpolací pak dokázal dokonce odhadovat chybějící vzdálenost k cíli.

Vyšší úrovní pak bylo umět předat cenné znalosti jinému lodivodovi. V řadě tichomořských muzeí dnes vidíme staré námořní mapy svázané z proutků a doplněné lasturami. Zkušený lodivod je dokázal kdykoli zpaměti svázat a zasvětit mladšího kolegu. Je pozoruhodné, že tyto mapy musely kromě polohy hvězd sdělovat i přesné roční období, kdy platily.

Pohyb oceánu

Zdánlivě klidný a rovný oceán je ve skutečnosti obrovský kotel vodních mas vířících v neustálém pohybu. To, co se například v Jihočínském moři projevuje jako drobné nekončící vlnění, je generováno podmořskými smrštěmi odpovídajícími 200metrovým vlnám s dvoukilometrovým rozestupem. Vše ale probíhá v mnohakilometrové hloubce. Původcem jsou právě ony slapové síly. Ty mají na svědomí i každodenní příliv a odliv.

Když mořský proud na své cestě narazí na ostrov, dojde k dobře patrnému zalomení vln a změně jejich tvaru. Mořské proudy a vlny dokonce prozradí změnu reliéfu mořského dna ještě dlouho předtím, než na ostrov narazí. Někdy takové drobné změny lidské oko nepostřehne. Kdo je však vidí a je na nich životně závislý, je mořské ptactvo. Mohutné proudění vod vynáší vzhůru živiny. Na těch hodují ryby a ty jsou potravou opeřenců. Staré námořnické pravidlo říká, že na ptáky loď narazí už tři dny předtím, než spatří ostrov.

Takže i naprosto izolovaný a ve vodní pustině ztracený Velikonoční ostrov dokázali dávní Polynésané objevit a osídlit. Šlo o nejzazší, nejvýchodnější ostrov, který kolonizovali. Aniž to zprvu tušili, dosáhli vlastně krajní hranice dnešní Polynésie. K údivu Nizozemců k němu dopluli skoro 900 let před nimi. A dokonce jej uměli opakovaně navštěvovat po několik generací. Ovšem tak úplně snadné a jednoduché to asi nebylo. Ostatně už domorodý název ostrova Te pito o te Henua – Pupek světa – hovoří sám za sebe.

Konec expanze Polynésanů

Ostrov zřejmě měl sloužit jako skvělá základna k dalšímu průzkumu Pacifiku. To bohužel nenastalo. Je zeměpisným paradoxem, že dalších 3500 kilometrů na sever ani na jih už žádný další obyvatelný ostrov neexistuje. Jen na východ leží celá Jižní Amerika. To by ovšem byla fantastická kořist. Bohužel taková vzdálenost už asi byla pro kolonizační záměry vládců Pacifiku neefektivní. Nebo možná již byla pro jejich katamarány nepřekonatelná. Tím pozbyla pracně vytvořená kolonie plánovaného významu. Velikonoční ostrov se tak ve směru na východ stal skutečnou konečnou polynéské expanze. Hodnostáři koncilu vyhodnotili další cesty jako nepřínosné a pátrání po nových světech ukončili. Tím osadníky dovezené na ostrov vlastně odepsali.

Jednoho dne spojení s domovinou prostě ustalo. Na vině mohla být i nějaká přírodní katastrofa nebo nečekaně vzniklá politická nestabilita uvnitř říše. Jisté je jen to, že od určitého data byla zapadlá kolonie ponechána svému osudu. Nastalo období světově ojedinělé izolace malého národa na kousku země o rozměrech 20 krát 10 kilometrů. Absolutní odloučenost kupodivu nevedla k zániku a vymření ostrovní komunity. Právě naopak. Naprosto ojedinělé a jen těžko představitelné podmínky daly vzniknout jedné z nejfantastičtějších kultur světa. To už ale je úplně jiný příběh.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: