Tetování jako způsob zdobení těla už dávno nevnímáme negativně coby označení příslušníků drogových gangů nebo zločinců. Nevíme však, kde se tato umělecká forma zkrášlování objevila poprvé. S tetováním se totiž lidé nejdříve setkávali pravděpodobně v souvislosti s objevováním nových území a kontaktem s původními obyvateli, pro které bylo důležitou součástí jejich kulturní identity.
Tetování je doložené už ve starověku. Například Řekové zobrazovali na keramických nádobách tetované thrácké sousedy a Piktové, původní obyvatelé dnešního severního Skotska, měli podle záznamů římských historiků na těle viditelné různé obrazce. Nejstarší dochované tetování našli badatelé na těle ledového muže Ötziho, 5300 let starého mumifikovaného těla zamrzlého v ledu, objeveného v Ötztalských Alpách v roce 1991. V roce 2019 vědci identifikovali 2000 let staré tetovací jehly z archeologických nalezišť Pueblo v jihovýchodním Utahu. Na kaktusových trnech byly stále patrné zbytky tetovacího inkoustu.
Termín „tetování“ pochází ze spojení markézských a samojských slov tatau a tatu, která popisují tyto praktiky a znamenají „označit“. Ve středověku se pak stalo snadným způsobem, jak odlišit evropské kolonizátory a původní obyvatele dobývaných území. Co tedy zdobení inkoustem znamenalo například pro Maory, Inuity či Maye, kteří byli jeho průkopníky?
Maoři
Maorové byli mistři řezbářství a vytvářeli fantastické, zdobné řezby, které zdobily jejich stavby, válečné nástroje, totemy a šperky. Postupem času se z nich stali umělci tzv. obličejového tetování moko, kteří využívali své řezbářské dovednosti k vyřezávání kůže. Kromě celoobličejového moka měli maorští muži také puhoro, složité tetování sahající od poloviny trupu ke kolenům, které mělo na hýždích charakteristický vzor spirály. Vyřezávání těchto spirálových vzorů zabralo téměř rok bolestivého a nebezpečného zásahu.
Na kůži se přidávaly přírodní pigmenty, aby se vzory zvýraznily. Po příchodu Evropanů se jako pigment hojně používal střelný prach a dovezená železná dláta umožnila řezbářům vytvářet detailnější, ale méně tradiční moko. V 50. letech 19. století však moko misionáři označovali za „ďáblovo umění“. Během maorských válek v 60. letech 19. století se tato praxe nakrátko obnovila jako projev vzdoru proti britské kolonizaci. V následujících desetiletích umění moko pro muže nadále ustupovalo z módy. Stále více žen se jím však začalo krášlit, obvykle pod ústy na bradě – na znamení přechodu do dospělosti, na památku zvláštní příležitosti a pro zkrášlení. Dláta, která k tetování Maoři používali, byla nahrazena jehlami, čímž se tento proces stal méně nebezpečným.
Maorové spolu s dalšími polynéskými národy věří, že se prostřednictvím tetování projevuje duchovní nebo životní síla člověka. Nedávné znovuzrození tradičního maorského umění tetování je známkou toho, že Maorové neztratili vazby na svou dávnou minulost, přestože na Novém Zélandu v posledních dvou stoletích dominuje kultura evropská.
Inuité
Tradiční inuitské tetování je znakem kulturní příslušnosti a není určeno k použití nebo přivlastnění osobami mimo jejich kulturu. Zajímavý je ovšem fakt, že inuitské tetování vytvářely ženy pro ženy. Bylo obřadním přechodovým rituálem, který označoval důležité události v životě ženy, například proměnu dívky v ženu nebo narození dítěte. V 19. a 20. století přišli na Aljašku křesťanští misionáři a zakázali mnoho kulturních zvyků, včetně domorodých jazyků, tanců a tetování. Celé generace lidí zažily hluboké trauma vyplývající ze ztráty kultury a způsobu života v době kolonizace. Oživení tradičních tetovacích praktik je silným hnutím a vyjádřením kulturní identity a sesterství. Tradiční tetování se může lišit umístěním a stylem. Mezi běžné ornamenty patří zejména tavluġun (tetování na bradě), iri (tetování v koutku očí), siqñiq (tetování na čele, což také znamená „slunce“) a sassuma aana (tetování na prstech představující bohyni či matku moří).
Mayové
Mayové místo jehel používali k tetování často rákos. Kromě bolesti, kterou tato praktika způsobovala, představoval rákos zvýšené riziko infekce, a tak byl tento styl životu nebezpečný.
Pro Maye bylo tetování něčím víc než jen estetickým zásahem, bylo pro ně vyjádřením víry. Úpravu těla měli velmi rádi, a čím stáli na společenském žebříčku výš, tím byla honosnější. Ti bohatší si zdobili zuby drahými kameny, oblíbené byly také různé piercingy.
Mayové aplikovali extrémnější formu tetování, známou jako skarifikace, která spočívala v odstraňování svrchních vrstev kůže ve složitém vzoru, čímž vznikla jizva, kterou tatéři buď nechali čistou, nebo do ní přidali inkoust, který jí dodal barvu. Tento proces byl natolik důležitý, že Mayové uctívali dokonce boha tetování a skarifikace – Acata. Přestože se přesný původ jeho jména, a dokonce i to, jak přesně vypadal, ztratil, mnozí se domnívají, že jeho jméno znamená „rákos“, což je odkaz na umění tetovat kůži rákosem.
Ačkoli bychom si mohli říci, že tetování bylo povoleno pouze nejbohatším a nejsilnějším mužům, Mayové byli v tomto směru rovnostáři. Tetováni byli jak muži, tak ženy, i když obvykle až po svatbě a na různých částech těla, což je další důkaz toho, jak hluboce bylo tetování v mayské kultuře zakořeněné.
