nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Kde pramení řeka Nil? Tisícileté tajemství afrického veletoku rozluštil až britský cestovatel John Hanning Speke

Michael Borovička5. ledna 2020 • 07:30
Kde pramení řeka Nil? Tisícileté tajemství afrického veletoku rozluštil až britský cestovatel John Hanning Speke
foto: Profimedia.cz

Pohled to byl velkolepý, ale přece ne docela to, co jsem očekával. Široká plocha jezera byla totiž zakryta horským výběžkem a vodopády, jsou asi 12 stop hluboké a 30 až 500 stop široké, byly přerušovány skalami. Ale přece to byl pohled, který upoutal na hodiny… Nyní výprava splnila svůj úkol. Viděl jsem, že starý Otec Nil pramení nepochybně z Viktoriina jezera, a toto jezero, jak jsem předpovídal, je velikým pramenem té svaté řeky.

Tato slova si do deníku zapsal 26. července 1862 rozrušený britský cestovatel viktoriánské éry John Hanning Speke, neboť se mu právě podařilo rozřešit doslova tisíciletou záhadu. Už staří Egypťané se totiž pokoušeli zjistit, odkud jejich životodárná řeka vlastně přitéká. Harkhuf, jenž žil a kolem roku 2300 př. n. l. a je pokládán za nejstaršího známého cestovatele v historii, se sice z cest proti proudu Nilu vrátil s levharty, slonovinou, dokonce i jedním „trpaslíkem“, byl to Pygmej, pro svého faraona, ale prameny veletoku nespatřil. Po něm přišli další, avšak záhada zůstala nerozřešena až do druhé poloviny 19. století.

Geografický objev britského cestovatele však provázely nechutné spory, jež ukončila až jeho smrt. Velkým konkurentem Spekeho byl totiž Richard Francis Burton (1821-1890), s nímž Speke podnikl první dvě africké cesty. Mezi původními přáteli už tehdy došlo ke konfliktům. Na třetí cestě, kdy Speke objevil prameny Nilu, jej však už provázel skotský důstojník a dávný přítel James Augustus Grant (1827-1892). Burton Spekeho obvinil, že neobešel ani neobeplul celé Viktoriino jezero, že zkrátka řeka, kterou spatřil, není vůbec Nil. Sám Speke mu však trochu nahrál svou nedbalostí - špatně změřil nadmořskou výšku Viktoriina jezera, umístil je příliš nízko, takže Nil by pak tekl do kopce. To byla voda na Burtonův mlýn. Britská společnost pro podporu vědy tedy v jihoanglických lázních Bath pořádá 15. září 1864 veřejnou konfrontaci obou soků, která má rozhodnout, kdo z nich má pravdu. Burton už s manželkou sedí v sále a těší se, jak Spekeho rozdrtí a smete svými argumenty, ten však nepřichází. Nemůže. Je už pár hodin mrtev…

J. H. Speke jako mladý důstojník britské armády v Indii tuto zemi procestoval, poznal zejména jižní svahy Himálaje, proslavil se však především jako africký cestovatel. Jeho prvním cílem na černém kontinentu bylo Somálsko. Cestu podnikl s Richardem F. Burtonem v letech 1854-1855. Tento podivný muž byl „enfant terrible“ mezi britskými cestovateli. Byl to chlap nepochybně násilnické povahy. Už jako dítě rozbíjel bez příčiny výlohy, později se naučil výborně šermovat, a napsal dokonce brožuru o použití bajonetu. V Indii se dokázal s obličejem natřeným ořechovou šťávou přestrojovat za domorodce, aby mezi ně pronikl a poznal jejich zvyky a náboženství, ale také proto, aby plnil zpravodajské úkoly. Byl to ale také svým způsobem génius, jenž během života ovládl prý čtyřiadvacet jazyků.

Při návratu z Hareru, zapovězeného svatého města somálských muslimů, byli Speke s Burtonem přepadeni, oba utrpěli vážná zranění. Nicméně je to neodradilo od další africké cesty. Uvítali pověření Královské zeměpisné společnosti, aby konečně nalezli jezero, o němž zprávy pravily, že z něj vytéká nejdelší řeka světa - Nil.

Nil je vyřešen

Výprava vyrazila z východoafrického ostrova Zanzibaru 16. června 1857 a jejím prvním cílem bylo velké vnitrozemské jezero domorodci nazývané Udžidži. Britské cestovatele doprovázel bývalý zanzibarský otrok Sidi Bombay, jenž se později proslavil jako průvodce dalších Evropanů. Přestože expedice byla skvěle materiálně zajištěna, měla od počátku potíže, které způsobovaly nejen husté pralesy, ale také útěky nosičů či nemoci. Speke téměř oslepl a měl vředy v uších, Burton byl zase zčásti ochrnutý a jazyk měl obsypaný vředy tak, že nemohl ani mluvit. Když spatřili obrovské jezero Udžidži, jež dnes nese název Tanganika, lesknoucí se v tropickém slunci, bylo to pro ně vykoupením. Z jeho severní části měla vytékat řeka Ruzizi, kterou Burton pokládal za součást nilského systému. Tři synové místního náčelníka však potvrdili, že se naopak do jezera vlévá. Pro Burtona to bylo nesmírné zklamání.

Oba cestovatele sužovaly nemoci, nechtěli se však vzdát. Vrátili se do vnitrozemského obchodního střediska Kaze, avšak samotný Speke, který se mezitím uzdravil, podnikl odtud cestu na sever. Zde objevil obrovské jezero, které pojmenoval po královně Viktorii. Nabyl přesvědčení, že je zdrojem Nilu, ale výtok z jezera tentokrát ještě nespatřil. Opět se setkal s Burtonem, ale ten jeho domněnku odmítl.

Cesta obou cestovatelů k pobřeží Indického oceánu byla krušná, zejména pro stále nemocného Burtona. V Adenu se jejich cesty opět rozešly. Speke spěchal domů, zatímco Burton se potřeboval ještě zotavit. Podle jeho tvrzení se s nemocným přítelem rozloučil slovy, že před Královskou zeměpisnou společnost předstoupí až oba společně. Když se však o dvanáct dní později Burton také vrátil do Anglie, zjistil, že Speke slovo nedodržel a mezitím strhl veškerou objevitelskou slávu na sebe. Jeho rozhořčení bylo jistě oprávněné, avšak útoky proti Spekemu byly příliš hrubé a odpudivé a mnoho sympatií veřejnosti Burtonovi nepřinesly.

Z obou přátel a společníků se stali protivníci na život a na smrt, a proto se Speke na další cestu vydal s J. A. Grantem. Jejich výprava vyrazila od východoafrického pobřeží k západu 2. října 1860, avšak trvalo dlouhých deset měsíců, než cestovatelé dorazili do krajiny západně od Viktoriina jezera. Zde objevili řeku Kagera, která je skutečně pramenným tokem Nilu. Do Bugandy, „království“ na území dnešní Ugandy, dorazil Speke v únoru 1862. Jeho expedici zde hostil zdejší kabaka (král) Mtesa, pro něhož to byla výjimečná událost, neboť Speke byl první Evropan, který spatřil jeho hlavní město. Zraněný Grant jej sem nedoprovázel. Speke pak zamířil k řece domorodci nazývané Kivira, kterou považoval správně za Nil. Objevil zde mohutné vodopády a brzy zjistil, že skutečně vytéká z Viktoriina jezera.

Cesty obou cestovatelů se pak opět spojily a oba 15. ledna 1863 spatřili Mianiho strom, nejjižnější místo, kam před třemi roky dorazil italský cestovatel ubírající se proti proudu Nilu. Spekeho přesvědčení, že objevil prameny Nilu, tím bylo nezvratně potvrzeno. Z Chartúmu pak poslal do Londýna slavný telegram s lakonickým sdělením: „The Nile is settled“ (Nil je vyřešen).

Doma čekalo Spekeho triumfální přivítání, ale také nesmiřitelný Burton, který na svoji stranu získal řadu vlivných spojenců. Pravda si probojovávala cestu jen obtížně. Vojáci jednotek, v nichž oba sokové dříve sloužili, požadovali jejich souboj. Naštěstí se měla konat jen ona veřejná diskuse v Bathu. Když se tu Burton, připravený k slovnímu souboji, dozvěděl, že Speke je mrtev, vykřikl prý: „Můj bože, on se zabil!“ Domníval se, že snad spáchal sebevraždu ze zbabělosti, aby se s ním nemusel utkat v diskusi. Pravda byla mnohem prozaičtější. Slavný cestovatel přišel o život nešťastnou náhodou během lovu koroptví na statcích svého strýce následkem výstřelu z vlastní pušky. Tragikomická smrt muže, který na cestách často hleděl smrti do očí. Ukázalo se však, že i drsný Burton je džentlmen. Na místě pronesl řeč na jiné téma a ze sálu odcházel zdrcen. Dokonce nabídl své prostředky na uctění Spekeho památky. Během zbývajících 26 let života se musel smiřovat se skutečností, že pravdu měl přece jen Speke.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Michael Borovička




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země