Pýtheás z Massalie

Pýtheás z Massalie Zdroj: Rvalette, CC BY-SA 3.0

Pýtheás z Massalie
Rekonstrukce lodi Artemis, na které se Pýtheás plavil
Pravděpodobná trasa, kterou se Pýtheás vydal na sever
3
Fotogalerie

Pýtheás z Massalie: První velký objevitel byl dlouho považován za lháře. Jeho jméno očistil až Nansen

To, co Pýtheás viděl, mohla být velice dobře ledová tříšť, jež se tvoří na okraji pole volných ker, které vlny rozemílají na kaši. Popis: „nedá se přejít ani pěšky, ani projet lodí“, je pro tuto ledovou tříšť naprosto výstižný. A dodáme-li, že v ledových polích se velice často vytvářejí mlhy, pak Pýtheova poznámka, že k směsici země a moře patří i vzduch, není vůbec absurdní, ale dokonce zcela názorná.

To jsou slova Fridtjofa Nansena, jimiž hájil tvrzení řeckého cestovatele Pýthea z Massalie, jenž jako první starověký mořeplavec spatřil oblasti chladného severu. Co jej k tomu po více než dvou tisíciletích přimělo? Polárník, jenž znal Arktidu jako nikdo z jeho současníků, k tomu měl vážný důvod. Pýtheás byl totiž celá staletí považován za nedůvěryhodného fantastu, který si vše vymyslel.

Jeho zprávy o šestnáctimetrovém přílivu a odlivu u pobřeží Bretaně nebo o "duši moře", po níž se nedá chodit ani plout, už mnozí Pýtheovi současníci vykázali do říše pohádek. Jenže lze se divit lidem, kteří znali jen teplé a klidné Středozemní moře, že si nedokázali představit všechny ty neuvěřitelné věci, jež Pýtheás na severu viděl? Vždyť při vší úctě ke starověkým civilizacím, jejich znalost světa byla poměrně malá.

Odříznutí Řekové

Civilizace v Mezopotámii měly s mořem jen nepatrný kontakt a mořeplavectvím se prakticky nezabývaly. Ani Egypťané na tom nebyli o mnoho lépe, ti se vyznali nanejvýš v plavbě po Nilu. Herodotos se sice zmiňuje o jejich údajně první plavbě kolem Afriky, ale tu na příkaz faraona Necha II. realizovali Féničané. Nejznámější egyptskou výpravou je plavba uskutečněná za královny Hatšepsovet (1501-1479 př. n. l.), během níž egyptské lodi pronikly Rudým mořem až do bájné země Punt.

Prvními rozenými mořeplavci starověku byli Féničané. Jejich dědici se v západním Středomoří stali Kartaginci. Ti však časem narazili na konkurenci Řeků, kteří po celém Středomoří i Černomoří zakládali své kolonie. Jednou z nich byla Massalia, dnešní Marseille. Právě odtud pocházel Pýtheás.

Pohnutky k výpravě marseilleského rodáka byly samozřejmě spíše obchodního rázu, avšak on sám obchodníkem nebyl. Pýtheás byl učenec, astronom. Dozvěděl se, že prý na severu jsou v létě dny o mnoho delší než noci a že moře se tak pravidelně stahuje od pobřeží a zase je zalévá. Toužil poznat tyto neuvěřitelné jevy na vlastní oči, jsou-li pravdivé, či nikoli. Jenže realizovat toto přání nebylo vůbec jednoduché. V cestě stáli Kartaginci, kteří uzavřeli Gibraltarskou úžinu a plavbu ve vodách Atlantiku považovali za svou doménu. Řekové z Massalie obchodovali se západní Evropou po souši, ale věděli dobře, že loď uveze desetkrát více zboží než celá karavana. Kdyby se našlo spojení mezi Černým mořem a Baltem, a podařilo se tak obejít kartaginskou "blokádu", vůbec by to nebylo k zahození.

Oklamaní Kartaginci

Pýtheás však měl jiné zájmy. Chtěl se zabývat poznáním a vědou, zatímco timúchové, zástupci oligarchické rady města, měli na srdci obchodní spojení. Pýtheás se nabízel, že výpravu povede, ale říci mu, že její cíl bude jen obchodní, oligarchové nemohli. Dal by od ní ruce pryč. Nakonec se dohodli. Pýtheás si vymínil, že si na cestu nechá postavit zvláštní loď. Jmenovala se Artemis. Byla to patrně biréma, loď se dvěma řadami vesel a jedním stěžněm. Byla asi 45 metrů dlouhá, 7,6 metru široká a plavilo se na ní 50 až 60 veslařů a ještě dalších až 20 námořníků pro obsluhu kormidla a plachet. Zní to skoro neuvěřitelně, ale starověký mořeplavec více než tři století před počátkem našeho letopočtu měl k dispozici větší loď než na sklonku 15. století Kryštof Kolumbus.

Pýtheás pronikl s pomocí lsti Herkulovými sloupy, dnešním Gibraltarským průlivem, do Atlantiku. Plul v noci, loď měl natřenou načerno, aby ho Kartaginci nezpozorovali. Řecké lodi byly vlastně dvě. Druhé, která směřovala na jih podél afrického pobřeží, velel Euthimenenés. Čtrnáct dnů po odjezdu se obě lodi v Atlantiku od sebe oddělily a každá plula svou cestou.

Cesta napříč Biskajským zálivem byla pro řecké námořníky nezvyklým dobrodružstvím, neboť zde ztratili pevninu z očí. Přistáli opět až u břehů Bretaně, nedaleko od ostrova Oxissanie (Ouessant). Zde zažili pro ně dosud neznámý mohutný odliv, během něhož se zakotvená Artemis ocitla na suchu a jen díky duchapřítomnosti velitele, jenž nechal boky podepřít vesly, se nepřevrátila.

Z Bretaně Pýtheás vyrazil do Británie. Po celou dobu s místními obyvateli vycházel dobře, ale často se s nimi handrkoval - kvůli nápojům. Chtěli po něm řecké víno výměnou za místní pivo vyráběné z obilí. Ale Řekové o takovou výměnu nestáli, místní pivo považovali za nechutnou břečku a dávali přednost poctivému červenému ze sluncem prozářených úrodných středomořských vinic.

Když Pýtheás dospěl k severnímu cípu ostrova Velká Británie, překvapilo jej množství kytovců. Zdejší ostrovy podle množství kosatek pojmenoval Orcas, později se z nich staly Orkneje. Jiní praví, že přistál na nejsevernějším ostrově Shetland Unstu a jeho pojmenování pak přešlo na Orkneje. Podstatnější však je, že se zde dozvěděl o bájné zemi Thúlé, k níž neprodleně vyrazil.

Kde vlastně leží ona země na konci světa? Dnešní historikové se shodují, že to byl Island, a nikoli pouhé Shetlandy či Norsko. Svědčí o tom i Pýtheův výrok: "Den poté, co jsme vypluli z Thúlé, dorazili jsme k zamrzlému moři." To by samozřejmě v případě Shetland ani Norska nebylo možné. Ale sto mil severozápadně od Islandu, směrem k pobřeží Grónska, je možné na ledovou tříšť narazit i v letních měsících. A navíc se Pýtheás zmiňuje i o islandských sopkách.

Odvážný Řek však plul dál, do míst, kde prý zapadalo slunce. Dostal se do končin, které v odvážném cestovateli vzbuzovaly úzkost. Kolem lodi nebyla ani země, ani voda, ani vzduch, ale hustá mlha, ledová kaše a plovoucí ledovce. Když Artemis narazila na ledový ostrov, rozhodl se obrátit zpět.

Řecký baron Prášil

Pýtheás patrně na zpáteční cestě navštívil norské pobřeží a Baltské moře, ale vodní cestu spojující je s Černým mořem zde nenašel a zcela správně svým chlebodárcům oznámil, že neexistuje. Vědecké poslání výprava dávno splnila, ale proto ji massalijští oligarchové neplatili. Cestu sice Pýtheás neobjevil, ale přivezl loď plnou cínu a ambry (jantaru). Měl obavy, jak přijetí dopadne, vždyť druhá loď pod velením Euthimenena se vrátila s nepořízenou, a několik členů její posádky dokonce zahynulo. Pýtheás však byl uvítán s nadšením. Náklad Artemidy zaručoval rentabilnost výpravy a také příběhy, které vyprávěl, zpočátku posluchače ohromily.

Jenže brzy si Pýtheás uvědomil, že mu nikdo nevěří, že je lidem pro smích stejně jako novodobý baron Prášil, jenž si vymýšlel neuvěřitelné příběhy a vydával je za pravdu. Pýtheás sice napsal o své cestě spis Peri tu oceanu, který byl uložen ve slavné Alexandrijské knihovně, bohužel však spolu s ní lehl popelem. Naštěstí se ještě předtím do jeho kritiky pustil slavný řecký dějepisec a zeměpisec Strabón, který tak zachoval pro pozdější generace alespoň úryvky z Pýtheova navždy ztraceného díla.

Strabón se jako nevěřící tomáš snažil Pýtheovy názory vyvrátit, ale nakonec se mu podařil pravý opak. I když dnes už nemůžeme cestu řeckých mořeplavců přesně rekonstruovat, je zřejmé, že Pýtheás byl první velký, historicky doložený objevitel, jehož známe.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: