nahoru

Marina Cano: Africká fototerapie

Honza Čermák 7. září 2022 • 06:10
Marina Cano: Africká fototerapie
foto: Petr Florián

Členkou poroty letošního ročníku soutěže Czech Nature Photo byla i uznávaná španělská fotografka, která svou kariéru zasvětila africké divočině. Má to jako žena v branži těžší? A bez čeho nemůže vzniknout skvělý snímek?

Kdy naposledy jste navštívila zoo?

To záleží na tom, co si pod pojmem zoo představujete. Můj vztah k focení divoké přírody započal v přírodním parku Cabárceno v Kantábrii, nedaleko mého bydliště. Největší evropský „wildlife“ park by se asi nedal označit za klasickou zoo, protože si v něm zvířata užívají značnou volnost. A tam stále chodívám, i když ne tak často jako dřív.

Zvířata má ráda většina z nás, ale co vás přimělo k rozhodnutí věnovat se jejich focení?

Když jsem se o focení začala zajímat, fotila jsem v podstatě cokoli. Jakmile jsem začala navštěvovat už zmíněný park, přišlo mi čím dál zajímavější fotit právě tamní zvířata, do nichž jsem se v určitou chvíli zkrátka zamilovala. Už to najednou nebylo jen zaznamenání daného okamžiku, ale zrodil se můj zájem o jejich život a chování, vzájemné vztahy. Časem mě napadlo, že by bylo skvělé je pozorovat přímo v Africe. A moje vášeň pro focení divočiny byla na světě.

Ta vášeň trvá už dvacet let. Co vás na focení divočiny neustále přitahuje? Není to pořád totéž?

Na divočině mě baví, že si ji nemůžete jakkoli přizpůsobit, manipulovat s ní, je naprosto nepředvídatelná. Určité vzorce chování pochopitelně odhadnout můžete, ale jistotu nemáte nikdy. Vyrazíte a jen čekáte, jaké bude počasí nebo světlo, odkud se objeví jaký tvor, zda před vašima očima předvede něco pozoruhodného. Každá vteřina je neopakovatelná, škála záběrů je nekonečná. V tom spočívá má motivace k neustálým návratům.

Odehrály se ve vaší práci za ty dvě dekády návratů výrazné změny?

Není snadné hodnotit vývoj zevnitř, jako jeho každodenní součást. Každopádně si ale myslím, že jsem k sobě čím dál náročnější. Ze začátku mě fascinovalo úplně všechno, teď už se podstatně víc zaměřuji na kvalitu výstupu. Posunula jsem se k umělecké či výtvarné fotografii, tedy například k minimalistickým černobílým snímkům, k zachycení určitého dramatu, intimity a emocí. Všechno souvisí s tím, jak jsem se do tématu plně ponořila, a to včetně obav o osud ohrožených druhů.

Může se fotograf nějak podílet na jejich záchraně?

Naším úkolem je dávat na odiv krásy světa a upozorňovat na to, v jakém jsou ohrožení. Fotograf drží v tomhle boji zbraň ve svých rukou. Pomáhají nám v tom i sociální sítě, díky nimž je sdílení jednodušší. Když mám někde možnost promlouvat k publiku, nezaměřuju se tolik na sebe a svou práci, ale spíš na nutnost ochrany přírody.

Je podle vás jedním z ohrožujících faktorů i turismus?

Ze své africké zkušenosti vím, že vliv turismu není jednoznačný. Na jedné straně vytváří na přírodu nemalý tlak, ale zájem a finance turistů zároveň pomáhají místním komunitám udržovat ochranná území. A také omezovat činnost pytláků. Během pandemie bylo jasně vidět, jak jejich aktivita sílí, když je cestovní ruch potlačený. Důležité je při cestování klást důraz na zodpovědný přístup.

Vraťme se k vaší tvorbě. Která fáze vás nejvíc baví?

V první řadě zbožňuji přímý kontakt se zvířaty v jejich přirozeném prostředí, pohyb v buši a hledání toho nejlepšího záběru. Okamžik, kdy cvakne spoušť, je samozřejmě opojný a každému tenhle kouzelný zážitek doporučuji. Ale o nic méně mě baví i návrat domů, kdy zasednu k počítači a začnu z ulovených snímků vybírat ty nejlepší a zpracovávat je. V tu chvíli se z nich stávají moje děti, o které se starám s láskou.

Poznáte už v terénu, že jste cvakla skvělou fotku?

Někdy se takový pocit dostaví, můžete si ho představit jako vzrušující šimrání v břiše. Ale za dvacet let jsem něco takového zažila snad pětkrát. Většinou jsem plná adrenalinu, užívám si focení s nadějí, že z toho vznikne kvalitní výstup. V tu chvíli jsem v rauši a mačkám spoušť jako divá, takže až v klidu u počítače zjistím, co se mi skutečně podařilo.

Liší se snímky, které zaznamenaly úspěch, od těch, které jsou blízké vašemu srdci?

Vybrat ty, které jsou mému srdci nejbližší, je s rostoucím počtem snímků stále obtížnější. Velkou část jich určitě najdete tady, na mé pražské výstavě. Jejich důležitost spočívá buď v tom, že pro mě znamenaly posun v kariéře, nebo je mám spojené s určitými intenzivními zážitky. Někdy se samozřejmě stane, že fotografie, které sama považuju za skvělé, po otištění v časopise nebo přihlášení do soutěže žádnou nadšenou reakci nevyvolají. Zřejmě jsem v nich viděla něco, co ostatní neocení, nicméně můj srdečný vztah k nim to nezmění. Ve většině případů se ale můj osobní názor s vnímáním okolí shoduje.

Shodovaly se i názory poroty letošní soutěže Czech Nature Photo? Nelišil se váš pohled, když jste zvyklá fotit slony, a najednou máte hodnotit žáby nebo brouky?

Máte pravdu, že různorodá přehlídka menších tvorů pro mě byla dost odlišnou zkušeností, ale já si ji nesmírně užila. A nemám pocit, že by se pohledy jednotlivých porotců zásadně lišily, naopak jsme vyznávali podobný vkus a při diskuzi panovala většinou shoda. Koneckonců základní principy jsou stejné, ať fotíte obrovského slona v buši, nebo malinkého mravence v trávě. Očividně jsme na fotografiích hledali totéž.

Co jste hledala vy?

Na člověka působí řada dílčích faktorů – estetika, kompozice, světlo, atmosféra, kouzlo okamžiku. Dobrý snímek ale musí vyvolat především emoci, jinak nemá šanci mě oslovit. Nevyhledávám technickou preciznost, technicky perfektní snímek bez duše na mě nefunguje. Pokud jde technická dokonalost ruku v ruce s emocemi, je to fantastické. Ale nikdy bych při hodnocení nezavrhla snímek jen proto, že nesplňuje čistě technická kritéria. Jakmile z něj vyzařuje silné sdělení, jsem v tomhle ohledu shovívavá.

Jak se díváte na úpravy, jako jsou různé filtry a podobné pomůcky?

Znám spoustu jednoznačných odpůrců jakékoli postprodukce. Podle nich by se měla scéna prezentovat přesně tak, jak byla zachycena. Ale proč? Vždyť v naší společnosti je už tolik nejrůznějších nařízení a pravidel. V umění by nás nemělo nic svazovat. V novinařině by jakákoli manipulace samozřejmě nepřicházela v úvahu. Ale v mém oboru je pro mě klíčová svoboda, takže dělám to, co chci – pokud tím neubližuji zvířatům (třeba používáním světel a blesků) anebo nevytvářím lež. Nástupem digitální fotografie se používání efektů výrazně rozšířilo a zjednodušilo, ale vždyť už před mnoha lety jsem doma v temné komoře mohla ovlivnit výstup – experimentovala jsem s expozicí, spojovala jsem dva negativy. Někdy jsem se snímkem spokojená v zachycené podobě, jindy mám pocit, že ho dokážu úpravami posunout. Víte, kolika lidem se ulevilo, když ode mě tohle slyšeli?

Některé vaše snímky připomínají malby. Je to záměr?

Jedním z mých pracovních přístupů je to, že se nikdy dopředu nesnažím o něco konkrétního. Dopřávám si naprostou volnost. Můj styl se vytvářel postupně, přirozenou cestou. A někdy se tmavé barevné tóny, specifické nasvícení a dramatičnost scény zkrátka postaraly o efekt barokní malby.

Většina zde vystavených snímků je naopak černobílá. Podle čeho barevnost volíte?

Jsou situace, například východ či západ slunce, které dodávají snímku specifickou atmosféru a barva jim prospívá. Ve většině případů mám ale pocit, že převedením do černobílé verze se účinek scény posiluje. Mění se její nálada a vyznění, naroste dramatičnost. Když potlačíte modrou oblohu a zelenou nebo hnědou půdu, ze záběru podstatně víc vystoupí to hlavní – samotné zvíře.

Co dalšího byste poradila našim čtenářům, kteří by se chtěli do focení divočiny také pustit?

Mám spoustu rad, které bych bývala velmi ocenila, kdyby mi je v mých začátcích někdo předal. Tou nejdůležitější je: důvěřuj si. Neposlouchej ostatní, když ti říkají, že něco nedokážeš. Věř si a vytrvej. Uč se od dobrých učitelů, vstřebávej jejich poznatky a zkušenosti, ale vybuduj si svůj vlastní styl, nesnaž se nikoho kopírovat. Vytvoř si portfolio, za kterým si stojíš. Nauč se anglicky a osvoj si komunikaci na sociálních sítích. Nevzdávej se a tvrdě pracuj.

Jaká váha by se měla přikládat výbavě?

Fotografické výbavě nemůžeme určitou úroveň důležitosti upřít. Rozhodně ale není potřeba obstarávat si neustále poslední novinky a hnát se za tím nejlepším. To vám jen zbytečně ubírá soustředění na neméně důležitou součást práce, kterou je kreativita. Často jsem si vyslechla názor, že jsem tak dobrých snímků dosáhla díky drahému vybavení. Jenomže já jsem přesvědčená, že z osmdesáti procent hraje svou úlohu všechno ostatní – to, že vyrazím do světa, připravím se tak, abych byla ve správný čas na správném místě, lety nabyté zkušenosti. Vybavení je jenom nezbytný prostředek.

Čím se dá prosadit v době, kdy jsou velmi kvalitní i mobily, a sociální sítě jsou tak denně plněny miliony fotek?

Na naší planetě žije hodně přes sedm miliard lidí, což znamená, že tu máme v podstatě sedm miliard potenciálních fotografů. Pokud máte skutečně talent a chcete se stát profesionálem, je potřeba obrovské nasazení, kreativita a trpělivost. Nemůžete čekat, že se po dvou letech focení dostanete na titulky světoznámých časopisů. Když už se vám podaří vybudovat si alespoň nějaké jméno, naskytne se tím šance vystoupit z davu a přesunout se na druhou stranu – učit ostatní, kteří teprve začínají.

Bylo těžké vybudovat si jméno mezi fotografy divočiny jako žena?

Vyrůstala jsem se třemi bratry a často nechápala, proč si nemůžu dovolit totéž co oni. Nicméně mé svobodomyslné a málo ohebné nátuře nikdo nemohl zabránit, aby se vymkla společenským stereotypům a šla si za svým. Znamenalo to určité vykročení z komfortní zóny a nalezení vlastní cesty, kterou mají mužští kolegové přece jen umetenější. Ale jde jen o možnost stejné příležitosti, ostatní už je v rukou každého z nás. Občas jsem se zamýšlela, kudy by se můj profesní život ubíral, kdybych byla muž. Pokaždé jsem došla k závěru, že nemám sebemenší tušení a ani se to nikdy nedozvím. Nedomnívám se, že by pro mě bylo cokoli snazší nebo složitější. Kdysi jsem snad mohla například u řidičů v Africe zaznamenat určitý náznak lehce přezíravého chování, ale možná by stejně přistupovali k muži. Rozhodně nemám zkušenost s jakoukoli diskriminací. Za mě mluví práce. Díky tomu, že nejsem umělkyně, která se osobně předvádí před diváky, ale stojím v zákulisí, stěží u mých fotografií bez indicií poznáte, že za objektivem stála žena. Do snímků se promítá jedinečná osobnost fotografa a emoce jsou záležitost lidská, nikoli ženská.

Umožnily vám opakované delší pobyty v Africe pohlížet na naši evropskou nebo konkrétně španělskou společnost z jiné perspektivy?

Nejde jen o Afriku, vnímání vlastní kultury ovlivní pohled odkudkoli zvenčí. To, co jste celý život považoval za přirozené, se najednou jeví v jiném světle. Naše město zbožňuji, ale když se dostanu například k vám do Prahy, kde jsou ulice plné života, mladých lidí a možností kulturního vyžití, najednou mi mé malebné město připadá málo dynamické, a hlavně staré a usedlé. Potřebovalo by víc mladistvé energie. Snad si to nikdo od nás nepřečte (směje se).

Vidíte paralely mezi chováním lidí a zvířat?

Určitě, nejvíc je to patrné u primátů. Jakmile vidím gorilu s mládětem, ale klidně i lvici, probudí se ve mně matka, která je chce instinktivně chránit. Díky zvířatům se mi podařilo v sobě probudit silnou empatii, kterou jsem vůči lidem asi v takové míře nikdy neměla. Někdy mě až trochu děsí, když se přistihnu, že si dělám větší starost o zvíře než o člověka. Jenomže dospělý člověk chápe, co se kolem něj děje, pro zvíře jsou externí vlivy něco neznámého. A také jsem vypozorovala, že i mezi zvířaty existují nejrůznější charakterové typy.

Získala jste si k některému z nich vřelejší vztah než k ostatním?

To je stejně těžká otázka, jako když se matky zeptáte, které ze svých dětí má raději. V oblibě mám všechna, ale přece jen trochu víc tíhnu k velkým savcům, jako jsou sloni, žirafy nebo zebry.

Když slyším, s jakou láskou o zvířatech mluvíte, není pro vás interakce s nimi určitým druhem terapie?

Jednoznačně ano, sama tomu někdy říkám fototerapie. Zvířata vás nesoudí, můžete s nimi být sám sebou, nemáte zapotřebí cokoli předstírat. Sžívám se s nimi snadněji než s lidmi. Když jsem přemýšlela, proč mě nikdy nelákalo focení lidských portrétů, dospěla jsem k závěru, že jednoduše nejsem společenský tvor. Postrádám některé přirozené komunikační dovednosti, které jsem si musela osvojit až kvůli své profesi – například poskytovat rozhovory, jako je tenhle. Naopak v přírodě, obzvlášť v africké divočině, vnímám napojení, cítím vnitřní klid a také se dokážu oprostit od bolestí. V terénu ji vytěsním, přestanu ji vnímat. Jsem přesvědčená, že návrat ke kořenům bez výdobytků civilizace v nás obnovuje netušenou sílu.

Cítila jste se přesto v divočině někdy ohrožená?

Skutečně nebezpečnou situaci jsem zatím nikdy nezažila. Snad i proto, že nejsem ztřeštěnec, který se do něčeho vrhá neuváženě po hlavě. Nechodím nebezpečí naproti, chci žít dlouho. Nemůžu ale popřít, že se dostavily chvíle, kdy se mě zmocnil strach. To je ale něco jiného než ohrožení nebo nebezpečí. V Africe jezdím po safari autem bez dveří. Když se k vám blíží lev, nemůžete si být jistý, zda jen hledá stín, nebo se chystá skočit dovnitř. Nebo paviáni se někdy ve snaze získat žrádlo přiblíží víc, než je vám v tu chvíli příjemné.

A je pro vás příjemnější vidět svou fotku na titulce prestižního časopisu, nebo vyhrát prestižní mezinárodní soutěž?

A opravdu si musím vybrat? Obojí je pro mou práci a cenu na trhu velkým přínosem. Zrovna zítra se dozvím, zda jsem se dostala do užší nominace v soutěži Wildlife Photographer of the Year, což je taková naše obdoba filmových Oscarů. Všichni chceme v branži uspět a získat si uznání. A samozřejmě se prací i uživit. Čím úspěšnější jsme, k tím většímu okruhu lidí můžou naše fotografie promlouvat, tím víc může každý z nás udělat pro ochranu přírodního bohatství. Mou ambicí je žít hezký a smysluplný život a věnovat se práci, kterou miluji. Jedno rčení tvrdí, že pokud milujete to, co děláte, nemusíte nikdy pracovat. U mě to platí…

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země