Ivana Grešlíková

Ivana Grešlíková Zdroj: Ivana Grešlíková

Sedm odvážných cestovatelů Lidé a Země: Ivana Grešlíková

Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Miloslav Stingl – anebo Nelly Ramussenová. Čeští cestovatelé, kteří měli z dnešního pohledu štěstí, že poznávali svět v době, kdy pro nás Středoevropany zůstávalo mnoho dosud neobjeveného. V současnosti může putovat po světě v podstatě kdokoli a kamkoli, záleží jen na odvaze každého z nás, kam až zajdeme. Představme si sedmičku mladých dobrodruhů, kteří mají pro strach uděláno a díky nimž můžou čtenáři LaZ i nadále poznávat místa a kultury, které zůstávají mimo vyšlapané trasy cestovních kanceláří.

Kdy jste měla na cestách pocit, že jste s odvahou zašla zřejmě příliš daleko?

Jeden ze zážitků, o kterých řeknete rodině až za několik let, když v sobě zpracujete strach, bylo stopování v Kyrgyzstánu. Pro nedostatečnou infrastrukturu v Kyrgyzstánu stopují i místní. To mě povzbudilo. Nepočítala jsem ale s faktem, že Kyrgyzstán jako muslimská země toulky žen neschvaluje. Patřičně jsem si to „slízla“. Během hodinové cesty se zaníceným muslimem jsem vyslechla přednášku o tom, jak bych měla konvertovat k islámu, a to v naprosté vážnosti. Dva dny nato jsem u jezera Issyk-kul měla štěstí na řidiče, který mě chtěl zachránit před vesnickým gangem a v bezpečí odvézt do nejbližšího města. Za své služby „osobního strážce“ si ale během jízdy vyžádal nehoráznou sumu. Odmítla jsem zaplatit, řidič to otočil a vysadil mě tam, kde mi původně zastavil. Ujala se mě paní v luxusním terénním autě zaparkovaném u tržnice. Usadila mě do vozu, zabouchla dveře se slovy „počkej tady“ a zmizela. Když se po hodině setmělo a v restauraci naproti zapnuli světla, uviděla jsem ji nad prázdnými talíři popíjet čaj. Paní se zřejmě potřebovala posilnit a zapomněla mi to říct a možná ve mně viděla ideální dozor auta zaparkovaného na krajnici bez zapnutých světel.

Kdy se vám naopak odvaha nejvíc odměnila nezapomenutelným zážitkem?

Koupila jsem si kdysi letenku na Borneo s cílem vydat se na trek v národním parku Kinabalu a vidět ve volné přírodě orangutany. Podařilo se. Abych uviděla orangutaní alfa samce v korunách stromů, musela jsem si přivstat. V šest ráno jsme s dalšími dvěma návštěvníky kempu u města Sandakan vstoupili do hustého vlhkého pralesa. Stačilo pět minut, a už se nám místní pijavice dotěrně snažily dostat pod návleky vytažené až po kolena. Po neznačené trase jsme kráčeli s průvodcem, který tam vyrůstal a znal všechny rodiny „lidí pralesa“, tedy orangutanů. Abychom je neprobudili, pohybovali jsme se pod jejich hustými hnízdy z větví co nejvíc potichu. Vidět příbytek orangutanů uprostřed džungle, kde šepot průvodce přehlušily jen ranní cikády, mi bohatě stačilo. Obyvatelé pralesa nám však po hodinovém treku dopřáli bonusové setkání. Samec, kterého jsme vyrušili při snídani, si po svém vysvětlil náš záměr stát pod jeho hnízdem. Bleskurychle přeskočil na vedlejší strom, odkud měl na nás lepší výhled, rychlým hmatem odlomil dvoumetrovou tlustou větev a hodil ji směrem k naší vylekané skupince. „První je výstražný,“ zahlásil průvodce a ani se nepohnul. Hned poté už orangutan lámal další kus klacku. „Jasný vzkaz, musíme pryč!“ zavelel. Běželi jsme, ani jsme se neohlédli.

Jakou roli ve vašem životě sehrál časopis Lidé a Země?

LaZ jsem registrovala v 90. letech u babičky, pravidelně jsem ho začala číst až v roce 2007, kdy jsem se z Londýna přestěhovala do Prahy a chyběl mi pocit neznáma a exotiky. Nejčastěji jsem čekala na články z Asie, kam jsem se nakonec vydala na dlouhodobé cesty. Dodnes mě nejvíce chytí reportáže o odlehlých přírodních místech a komunitách.