Stal se ze mě strojař s láskou k malování a snům o cestování a romantice. Totemy, táborová ohniště, uzly, lana, lasa - to bylo moje...

Stal se ze mě strojař s láskou k malování a snům o cestování a romantice. Totemy, táborová ohniště, uzly, lana, lasa - to bylo moje... Zdroj: Petr Florián

Fantastická galerie soch moai na úbočí sopky Rano Raraku
Po úspěšném pokusu mi osobně pogratuloval Thor Heyerdahl
Tento snímek doslova obletěl celý svět
Záběry z experimentu
Záběry z experimentu
17
Fotogalerie

Pavel Pavel: Pragmatický romantik

Letos je to tři sta let od objevení Velikonočního ostrova Evropany a čtyřicet let od prvního pokusu rozhýbat sochu moai. Podnikl ho tehdy neznámý mladý inženýr ze Strakonic, kterého znal o čtyři roky později celý svět. V březnu oslavil pětašedesátiny a souběh všech uvedených výročí byl ideální příležitostí si o jeho fantastickém úspěchu popovídat.

Kde se v klukovi ze Strakonic vzala touha hýbat sochami na druhém konci světa?

S rodiči jsem od dětství jezdil pod stan, s tátou jsme na chalupě stěhovali koryta. Ve vodáckém klubu mě bavily vory a kánoe, stavěli jsme táborové stožáry, rozhledny a podobné věci. Vyrostl jsem na knížkách F. A. Elstnera, obdivoval Miloslava Stingla nebo Thora Heyerdahla. Vystřihoval jsem si články o UFO, telepatii a dalších záhadných tématech. Zároveň jsem chtěl být výtvarníkem, v malířském kroužku mě naučili nejen kreslit, ale i sochařit. Strana a vláda mi ale tehdy kvůli tátovu vyjádření o sovětské okupaci znemožnily studovat výtvarné umění, přihlásil jsem se tedy na strojařinu, kam se nikdo moc nehrnul. Stal se ze mě strojař s láskou k malování a snům o cestování a romantice. Totemy, táborová ohniště, uzly, lana, lasa – to bylo moje. Takže jsem odjakživa takový pragmatický romantik, který se drží toho, co vypočítá, a ještě to musí ověřit.

Takhle vznikla i myšlenka na první pokus se sochou?

Po vysoké jsem nastoupil do Agrostavu Strakonice, kde mi přidělili jednoduchou nezáživnou práci, takže se u mě vytvořilo duševní vakuum – chyběly mi integrály a derivace ze studií. Uchýlil jsem se k milované romantice a v klidu projekční kanceláře snil před rýsovacím prknem o dálkách, ostrovech, moři a tanečnicích hula hula. Během tří měsíců jsem propadl Velikonočnímu ostrovu. Rozvíjel jsem svou teorii o pohybu soch, se kterou jsem seznámil asi třicítku novin a časopisů. Nikdo mi neodepsal, až po čtvrt roce se ozvali z magazínu VTM (Věda a technika mládeži) s tím, že mým technickým propočtům nerozumějí, a vyzvali mě, abych je přepsal do srozumitelného článku. To jsem udělal, ale pořád jim chyběla nějaká pointa. Právě tehdy se zrodil nápad na reálný pokus.

Reálný, ale ne v úplně reálném prostředí…

Cesta na Velikonoční ostrov samozřejmě nepřipadala v úvahu. Ale využil jsem své kontakty ze stavebnictví – zedníci mi za láhev rumu vyrobili bednění, dispečer dovezl hlínu, s kamarády jsme z ní vytvořili formu, z betonu do ní odlili sochu a na podzim 1982 kráčela ve Strakonicích mezi paneláky za přítomnosti Krátkého filmu, ČST, VTM a Svobodného slova socha moai. Experiment jsem realizoval jen díky pomoci známých, financoval jsem ho ze svého inženýrského platu.

Ten ale nemohl stačit na následnou výpravu do Chile.

V roce 1985 vyšel článek o tom, že se Thor Heyerdahl chystá na Velikonoční ostrov. Poslal jsem mu dvě fotky z našeho pokusu s krátkým dopisem. Ten prý nedokázal rozluštit, ale fotky byly dostatečně výmluvné, takže mi odepsal s dotazy, kde jsem vzal sochu moai a co jsem s ní prováděl. Učitelka angličtiny mi pomohla s vysvětlením, díky němuž jsem si vysloužil pozvání na cestu, která se uskutečnila v lednu 1986.

Jak složité tehdy bylo vycestovat do Jižní Ameriky?

Letenky jsem dostal od Heyerdahla, ale bez výjezdní doložky jsem komunistickou ohradu opustit nemohl. Když se o zvacím dopisu dozvěděli v redakci VTM, Jitka Macháčková nelenila a obětavě oběhla ÚV SSM, ÚV KSČ i ministerstvo zahraničních věcí. Den před odletem jsem dostal povolení vyměnit si dvacet dolarů. S touhle směšnou částkou v kapse jsem se poprvé vydal do velkého světa.

Co jste prožíval, když jste se ocitl ve vzdálené zemi, o které jste snil?

Kulturní a informační šok, ze spousty věcí jsem byl úplně vykulený. A taky vedro, protože jsem přiletěl z naší zimy navlečený, zatímco místní chodili v tričku. Tři dny jsme se aklimatizovali v Santiagu, kde byl Heyerdahl váženým hostem. Přivítal nás ředitel muzea, na vlastní oči jsem viděl tabulky s textem rongorongo i skutečnou sochu moai. Pořád nás někdo natáčel a štěbetal kolem nás španělsky. Nevěděl jsem, co se děje, a najednou jsem musel se svou chabou angličtinou řešit organizační záležitosti.

Jak na vás zapůsobila norská cestovatelská legenda?

Heyerdahl byl nesmírně energická osobnost, která na sobě a svých projektech tvrdě pracovala. Dokázal být vtipný, citlivý a vnímavý, ale když bylo třeba, uměl se i rozzuřit. Překvapila mě jeho poměrně drobná postava. Stále dbal na to, aby vypadal upraveně. Musel jednat s diplomaty, hádat se s námořníky, srovnat do latě posádku a filmařský tým, vysvětlit, co chce, a mě musel naučit kapitalisticky pracovat. Ze socialismu jsem nebyl zvyklý na to, že se člověk práci věnuje s plným nasazením od rána do noci nebo o víkendech.

K práci jste ale, předpokládám, potřebovali souhlas místních. To jim nevadilo, že budete manipulovat se sochami, které uctívají?

Tamní domorodci mají k památkám podobný vztah jako my – stát na ně dohlíží, my je obdivujeme, někteří neotesanci je ničí nápisy nebo je rozkrádají. Na Rapa Nui je to stejné. Lidé řeší svoje každodenní problémy, sochy jsou tam odjakživa, pomalu se kvůli erozi a nešetrnému zacházení rozpadají. A občas je někdo ukradne – najdete je v Londýně, New Yorku, Oslu…

Jak může někdo ukrást sochu z Velikonočního ostrova?

Za použití lodního jeřábu, lan, uzlů a dostatečného počtu lidí se dá nalodit ledacos. Zrovna teď je aktuální téma repatriace sochy Skrytý přítel, kterou Angličané v roce 1868 odvezli lodí Topaze. Část domorodců ji ukryla a uctívala ještě několik desetiletí poté, co kult soch zanikl. Vytvořili si vlastní náboženství Ptačího muže, čímž štvali místního faráře. Zajímavé je, že neuctívali samotnou sochu, ale oltář, který vytvořili z její hlavy. Zezadu do ní vytesali novodobé symboly – ženské orgány, posvátné pádlo a Ptačího muže. Když na ostrov dorazila zmíněná loď, aby našla exponáty pro Britské muzeum, farář zabil dvě mouchy jednou ranou – jednak se zalíbil námořníkům, kterým doporučil jedinečnou sochu, jednak se jí zbavil. Vtipné na tom bylo, že v Londýně tu sochu nejdřív vystavili zády, tedy tou důležitou částí, ke zdi. Dnes už stojí uprostřed místnosti, ale většina návštěvníků ji stejně fotí zepředu. A právě v souvislosti s 300. výročím objevení Velikonočního ostrova sílí tlaky domorodců na to, aby se nejen tato socha vrátila na své místo.

Vy s nimi souhlasíte?

Na ostrov se dostane zhruba 60 000 návštěvníků ročně. Do Britského muzea šest milionů. Proto bych byl s vracením zdrženlivý, propagace ostrova má v Londýně mnohem větší dopad. Domorodci se na mě kvůli tomu někdy zlobí stejně jako za můj skeptický a pragmatický postoj k jejich snahám osamostatnit se od Chile. I když zrovna u toho souhlasu, na který jste se ptal, by se jejich touha po nezávislosti dala pochopit.

V čem konkrétně?

Tím, že ostrov spadá pod správu Chile, nemůžou domorodci o sochách (ani o řadě jiných věcí) sami rozhodovat. Povolení nám mohlo vystavit pouze muzeum v Santiagu. To ovšem namítalo, že jsou sochy chráněné, a povolení nám vydat nechtělo. Tím by cesta za mým snem skončila. Lámanou angličtinou jsem se jich zeptal, jestli je na ostrově beton, ze kterého bych mohl vyrobit repliku. Představa, že by po ostrově kráčela betonová kopie a celý svět by se dozvěděl, že dali košem Heyerdahlovi, je asi vyděsila natolik, že jsme nakonec nezbytné razítko získali. Jenomže to byl teprve začátek, upletl jsem si na sebe pořádný bič.

Přepadly vás pochybnosti?

Chilský ministr kultury mě varoval, že jestli tu sochu rozbijeme, nechá mě zastřelit. Na moji odpověď, že bych mu místo ní věnoval betonovou sochu ze Strakonic, reagoval upozorněním, že se v Chile střílí rychle. Všichni u stolu se chechtali, mně ale moc do smíchu nebylo, i když jsem předpokládal, že ta slova pronesl v nadsázce. Zodpovědnost za bezpečnost sochy i lidí byla obrovská, v devětadvaceti jsem nebyl zvyklý řídit velký tým. Vlítnul jsem do toho v podstatě z neznalosti a nerozvážnosti.

Podle čeho jste si vybrali sochu, která mohla rozhodnout o vašem osudu?

Na ostrově je zhruba 900 soch. Z některých zbyly jenom kameny, jiné už byly restaurované, vyloučili jsme i ty, které byly ještě neoddělené v lomu, přeražené nebo zpola zasypané. Nakonec nám chilský archeolog s guvernérem ostrova doporučili sochu, která byla předtím půl roku půjčená Japonsku na světovou výstavu. S tou už se manipulovalo, byla odsvěcená a archeologicky prozkoumaná. Nejdřív nám ale na zkoušku dali k dispozici jednu menší a lehce otlučenou. Na té jsme mimo dosah novinářů trénovali koordinaci a základní úkony. Místní naše pokyny moc nerespektovali, bojovali jsme i s jazykovou bariérou a vedrem.

Místní se pokusu účastnili ochotně?

Podobných expedic se tam střídají desítky, takže už byli na práci pro pošetilé gringy zvyklí. Pokladník expedice domluvil s guvernérem skupinu brigádníků, kteří si chtěli vydělat, tudíž nikam nespěchali. Líbilo se mi, jak spolu drželi – když jeden z nich vymyslel způsob, jak práci zpomalit, ostatní ho následovali. Spoustu věcí jsem musel udělat sám. Oni raději debatovali a sledovali, jak lezu po soše a vážu uzly, a pak mě chválil za moji šikovnost. Ale vzpomínám na ně s láskou a porozuměním.

A jak vzpomínáte na ten zásadní okamžik?

Heyerdahla neustále pronásledovali novináři, tak jsme se domluvili, že je zabaví na vykopávkách, zatímco já s domorodci začnu v pustině tajně připravovat tu skutečnou velkou sochu. Navěsili jsme na ni lana, naši filmaři postavili kamery a pustili jsme se do toho. Bylo to komplikované nejen kvůli jazykové bariéře – jednalo se o experiment, nevěděli jsme, v jakém stavu je spodek sochy, co s ním provedli Japonci i dlouhá staletí. Neulehčovali to ani filmaři, kteří nás občas zastavili, protože čekali na správné světlo. A do toho všeho jsme byli pod tlakem ohledně toho, aby měl dokumentaci z pokusu jen Heyerdahl, který expedici platil.

Jak jste to zvládal?

Naštěstí jsem byl mladý, takže to se mnou nešlehlo a tu nejnáročnější hodinu jsem vydržel. Socha kráčela, nikomu se nic nestalo, měli jsme natočený materiál, Heyerdahl mohl být spokojený. Já jsem ještě potají půjčil domorodcům tři foťáky, ze kterých ale vzešly jenom dva použitelné snímky. Po té klíčové hodině jsme se sochou ušli asi šest metrů. Pak už jsem viděl, jak se ve vozech blíží novináři. Heyerdahl zavelel: „Lana dolů, bednění dolů, rákosovou ochranu dolů a už jenom jásejte, to ať si klidně vyfotí.“

Mladík ze socialistického Československa stojí na Velikonočním ostrově vedle slavného cestovatele poté, co se mu podařilo něco nevídaného. Co jste cítil?

Připodobnil bych to ke složení maturity. Chcete jásat, ale nervy stále pracují, takže si radši někam zalezete a regenerujete. Já se sesunul do stínu, popadl skleničku vína a chtělo se mi spát. Když se mě později novináři ptali, co bude příště, namítal jsem, že něco takového se podaří jednou za život. A já mám smůlu, že k tomu došlo už takhle brzo. Vždyť jsem pak dostal vyznamenání, kterým se obvykle oceňují sedmdesátiletí badatelé za celoživotní práci.

Takže v Československu vás vítali jako hrdinu?

Na Ruzyni mě čekalo nejméně třicet novinářů. Přímo z letiště mě unaveného, nevyspalého a zpoceného odvezli rovnou na Kavčí hory do hlavních zpráv. Pak jsem tři dny chodil po tiskovkách, jako kdybych dostal Nobelovu cenu nebo vyhrál zlato na olympiádě. Média se tomu ještě dost dlouho věnovala, ve sklepě mám krabice plné článků.

Změnilo vám to život?

Změnilo, protože od té doby jsem pod veřejnou kontrolou. Zároveň jsem Velikonočnímu ostrovu zasvětil čtyřicet let, až mě žena občas kárá, jestli bych se nemohl věnovat i něčemu jinému. Ale podnikal jsem i jiné pokusy a projekty – v Třeboni jsme vyrobili rákosové čluny a zkoumali, jak se na jezeře Titicaca plavily kameny, v Anglii uznali můj strakonický pokus o demonstraci toho, jak zvedat obří překlady bran Stonehenge, po celé republice jsem přesouval viklany a kapličky, zachraňuju seníky po povodních… Ale vyřešení jedné z největších archeologických záhad prostě už nic nepřekoná.

Čím si vysvětlujete, že se ji podařilo rozlousknout právě vám?

Neobjevil jsem Ameriku. Četl jsem knihy, v nichž domorodci cestovatelům tvrdili, že sochy chodily v přívratných kroužcích, nakláněním a pootáčením. U nás se používá označení kantování, Američané mají výstižnější název ledničkový krok. Jde zkrátka o podobné pohyby, jaké používáte při stěhování ledničky. A já těm domorodcům naštěstí uvěřil. S technickým vzděláním jsem dokázal spočítat, jaká je k tomu potřeba síla. Z prostého statického výpočtu vám vyjde, že se s tou sochou nedá hnout. Jenomže ve hře jsou i faktory jako dynamické rázy nebo pružnost podloží. Vytvořil jsem vlastní sochu s využitím znalostí ze strojařiny i výtvarného umění, měl jsem dost ochotných kamarádů, kteří se nezdráhali zašpinit si oblečení a pořídit si puchýře. Díky tomu všemu jsem mohl vykonat pokus se stojící sochou, který do té doby nikdo neudělal.

Je váš pokus považován za konečné potvrzení teorie?

Nejsem archeolog, ale technik, který tvrdí, že břemeno o určitých rozměrech a hmotnosti lze daným způsobem rozhýbat. Byl jsem první, kdo dokázal, že se sochy mohly pohybovat vestoje, aniž by došlo k jejich poničení. Deset patnáct let to sice mnozí zpochybňovali, jenomže zatím nikdo s ničím lepším nepřišel. Kdysi Sověti a nedávno dva američtí studenti se mě pokusili zastínit, ale nepodařilo se jim to. A navíc jsem pokus realizoval s originální sochou moai, k čemuž od té doby nikdo další povolení nezískal.

Na Velikonoční ostrov se často vracíte. Čím vás okouzlil?

Nejsem příznivcem mystických energií, jako strojař věřím jen tomu, co se dá změřit. Ale ten ostrov má takovou zvláštní vůni, jedna travina je cítit po plísni. Vždycky jí kompletně načichnu, manželka pak všechno hned nahází do pračky, já si chci uchránit aspoň kufr. Mimochodem tam poprvé objevili i zemní bakterii zpomalující stárnutí. Vyrábí se z ní rapamycin, který pomáhá lidem po transplantaci. To jsou ale takové drobnosti, hlavně je Rapa Nui úžasné tím, že se jedná o nejizolovanější místo naší planety. Je to něco jako Petriho miska: v malém nám ukazuje, jakým izolátorem je celá Země. Lidé se tam dostali někdy mezi šestým a osmým stoletím, pak zůstali 600 až 800 let v naprosté izolaci. Za tu dobu tam vznikla jedinečná kultura, jejímž hmatatelným projevem jsou právě sochy moai. Díky náboženství, rituálům a tabu tam místní dokázali přežít, aniž by se vyvraždili. Všechno rozboural až vpád zvenčí v roce 1722.

Je tedy vůbec důvod slavit 300. výročí téhle události?

Jednalo se o zásadní zlom v životě místních a my taky moc neslavíme Bílou horu. Určitě nebudou slavit všichni domorodci – někteří jsou nesmírně chudí, třeba i pod vlivem drog, jiní mají separatistické choutky. Připomínat si to budou spíš v Nizozemsku, jehož námořníci ostrov objevili. V Leidenu by se měl konat desátý kongres o Velikonočním ostrově a Pacifiku, kterého bych se měl zúčastnit. Těším se, že tam budu prezentovat anglickou verzi knížky Návrat na Velikonoční ostrov po třiceti letech, jen už to bude po letech čtyřiceti. Rozepisuju se v ní i o změnách, které jsem během svých návštěv ostrova zaznamenal.

Můžete pro nás aspoň stručně vypíchnout ty hlavní?

Z původních pěti tisíc turistů ročně jich dnes přijíždí dvanáctkrát tolik. To obnáší nutnost posílení infrastruktury, výstavbu bungalovů, dovoz potravin, praní prádla, ohromnou spotřebu vody na pěstování zeleniny nebo parkové úpravy… Dřív vám nabízeli dřevořezby, ovoce a zeleninu. Teď si můžete dopřát pohodlné ubytování, rezervoáry pitné vody, klimatizovaná auta, veřejné osvětlení, k pití coca-colu, pisco nebo pivo. Najdete tu fotovoltaické elektrárny, letiště i přistávací plochu pro raketoplán. Mnozí domorodci díky turismu zbohatli. U památek se začalo vybírat. Sochy se neustále rozpadají, musí se chránit, protože na ně občas nějaký hlupák vleze nebo něco nakreslí.

Zůstalo aspoň něco původního?

Člověk by si pomyslel, že příroda a oceán, ale ani to není pravda. Ve vodě je stále fantastická viditelnost, jenomže krásné skleněné plováky rybářských sítí nahradily plastové, na plážích se válí spousta naplavaného odpadu. Z něj se vytvářejí chomáčky plastových pavučin, což je velký problém, protože tyhle mikročástice žerou mikroorganismy a přes ryby se dostanou až do našeho těla. Nejsem žádný velký ekolog a celou řadu ekologických aktivit vnímám spíš jako tendenční výkřiky z neznalosti. Dobře patrný příklad Velikonočního ostrova ale člověka vede k zamyšlení, jestli bychom se k naší planetě neměli chovat šetrněji.

Uvědomují si to i lidé z Velikonočního ostrova?

Víte, já už nemám žádné hýbací sny, ty přenechám mladší generaci. Místo nich bych chtěl v očích světové veřejnosti trochu rehabilitovat ostrovní domorodce. Traduje se o nich, jak byli hloupí, že kvůli sochám spotřebovali spoustu dřeva a provazů a málem tím zničili přírodu i sebe. Čtením starých lodních deníků a nasloucháním dávným svědectvím jsem se ale ujistil v tom, že je to jenom pomluva od těch, kteří na tom měli mnohem zásadnější podíl. Místní samozřejmě svoje životní prostředí změnili – stejně jako my, kteří jsme třeba vyhubili medvědy nebo vlky. Jenomže největší dopad měla až „vyspělá“ společnost, která na ten malinký národ vyvíjela enormní tlak. Stovky velrybářských lodí ho začaly používat pro dřevo na škvaření velrybího tuku a jako zásobárnu ovoce a zeleniny, dokonce využívali domorodce jako otroky třeba k těžbě guána. A roli sehrály i přírodní jevy, jako byl výbuch sopky Tambora v roce 1815, po němž bylo na celém světě takřka tři roky zastíněné slunce a došlo k poklesu teploty. Samotní domorodci si ovšem své okolí dobře uvědomují a například děti píší přírodě a oceánu dopisy o tom, jak je budou ochraňovat.

Pojďme ale skončit něčím veselejším. V jednom rozhovoru jste se svěřil, že jste své dvojité jméno dostal, protože se tatínek bál, že budete hloupý, a tak vám chtěl ulehčit aspoň vyplňování formulářů. Omluvil se vám za to někdy?

Tohle vysvětlení jsem do světa v legraci vypustil já sám. Skutečnost byla taková, že se tatínek jmenuje Ladislav, ale ve škole mu říkali Pavle, což ho mrzelo. Aby mě před podobným dětským traumatem uchránil, vybral mi křestní jméno shodné s příjmením. Rodiče bydlí na Horské Kvildě, kde táta obklopil chalupu vlastnoručně vyřezanými sochami šumavského siláka Rankla, strakonického dudáka nebo lyžařky v sukni model 1900. A také třemi sochami moai. Je samozřejmě rád, že jsem se dokázal výrazněji prosadit, ale moc mě nechválí. Tvrdí totiž, že za to může jeho dobrá výchova.