Bez fotoaparátu mám pocit, že mi něco chybí. Tužka, kterou můžu zaznamenat zážitek do svého deníku.

Bez fotoaparátu mám pocit, že mi něco chybí. Tužka, kterou můžu zaznamenat zážitek do svého deníku. Zdroj: Petr Florián

Ve věznici ve Světlé nad Sázavou jsem v průběhu jednoho roku sledovala příběhy dvaceti odsouzených žen
Backstage pražské burlesky, jejíž soubor sleduji od jeho vzniku. Každý z účinkujících se v průběhu let vyvíjí...
Budím se s blaženým pocitem, že miluju svoji práci...
Moje mantra je: trpělivost, pokora, trpělivost, pokora...
Překupníci drog na afghánsko-pákistánské hranici
9
Fotogalerie

Moje mantra je trpělivost a pokora, říká fotografka a porotkyně Czech Press Photo Alžběta Jungrová

Ačkoli prý nemá dobrodružnou povahu, fotila překupníky drog na pákistánsko-afghánské hranici, nepokoje v pásmu Gazy nebo největší skládku odpadu v Kambodži. Co porotkyni soutěže Czech Press Photo 2021 do takových oblastí vedlo? A kam se ráda vydává ve volném čase?

Když se náš fotograf Petr dozvěděl, s kým povedu dnešní rozhovor, reagoval nadšeně, ovšem s určitým ostychem. Považuje vás totiž za jednu z nejinspirativnějších osobností české fotografické scény. Kdo byl nebo je inspirací pro vás?

Inspiraci nacházím všude kolem, ve filmech, v knížkách nebo ve výtvarném umění. Ale samozřejmě jsem postupně objevovala fotografy jako Henri Cartier-Bresson nebo později Martin Paar. Dodnes si vybavuju, jak příšerně jsem se cítila, když jsem měla poprvé fotit Antonína Kratochvíla. Asi každý máme své ikony a idoly, před kterými nás přepadne ostych.

Patřila mezi ně i vaše babička, vystudovaná fotografka?

Babička vystudovala fotografii před válkou, u Jaromíra Funkeho. Po válce ji ale na dlouhou dobu zavřeli a neměla šanci svoje vzdělání uplatnit. Jako fotografku jsem ji tedy obdivovat nemohla. Nicméně fotoaparát, který mi v šesti letech darovala, byl nejspíš tím stěžejním impulzem pro moji kariéru.

Co je pravdy na historce, že jste pak obchodní dům Máj připravila o část jeho majetku?

Opravdu jsem tam chodila krást ruce od figurín, které jsem pak používala k focení surrealistických zátiší v bizarním prostředí. Vůbec nechápu, proč jsem se v tak útlém věku uchýlila zrovna k tomuhle stylu. Možná mě v rámci dětských her lákal adrenalin spojený s tím, jak jsem se snažila úlovek nenápadně nasoukat pod bundu a zmizet.

Byla to předzvěst adrenalinu, který jste pak prožívala v různých nekomfortních zónách světa?

K takovým oblastem jsem rozhodně netíhla, ono se to odvíjelo nějak samo. Od dětství jsem si fotila něco jako deník, takže mě to přirozeně táhlo k dokumentu, chtěla jsem se věnovat i portrétům. Když jsem si uvědomila, že se tím ale nejspíš neuživím, popadla jsem ve čtvrtém ročníku grafické školy svoji maturitní práci na téma Skateboarding jako životní styl a zaklepala v MF Dnes na dveře Herberta Slavíka. Snad proto, že měl vždycky blízko ke sportu, mi dal šanci v podobě letní stáže. Nakonec jsem v redakci zůstala. A o pár let později jsem se jednoho dne ocitla v Pákistánu a sama sebe se ptala, co tam, proboha, dělám. Zpětně vím, že to bylo velké štěstí, protože dneska už vydavatelství i agentury s vysíláním fotografů do takových míst dost váhají.

Navíc tehdy sehrála významnou roli souhra nečekaných okolností…

Máte pravdu, německé vydavatelství mě totiž původně vyslalo nafotit pákistánské volby. To neznělo zase až tak dramaticky, jenomže kvůli atentátu na Benazir Bhutto se volby posunuly a já nechtěla těch šest týdnů jen tak nečinně sedět v hotelu.

Takže se osamocená mladá Evropanka rozhodla fotit drogové pašeráky?

Tenkrát jsem o tom takhle neuvažovala. Jako reportérka jsem zkrátka hledala příběh, který by mohl zaujmout. Jsem nekonečně ambiciózní, vždycky se snažím dělat to nejlepší a někam se posouvat. Podařilo se mi zjistit, že v tzv. kmenovém území funguje bazar s drogami, alkoholem a zbraněmi, což znělo dostatečně lákavě. A především tohle místo do té doby nikdo nevyfotil. Přijela jsem do Péšávaru, vystoupila z autobusu, slušně pozdravila a zeptala se na cestu do kmenového území. Ono to možná zní šíleně, ale v Pákistánu žijí lidé jako všude jinde, byli ohromně milí a snažili se mi pomoct. Možná i proto, že jsem tmavý typ a dodržovala jsem jejich zvyklosti. Navíc se tenhle příběh odehrával teprve v začátcích radikalizace terorismu, dneska už bych asi byla obezřetnější.

Když jste sérii s drogovými pašeráky nafotila, tušila jste, že jste se právě postarala o zlom ve své kariéře?

To jsem věděla, protože jsem byla v něčem první na světě. Přes noc se moje fotky objevily v řadě světových médií. A moji němečtí kolegové usoudili, že je mě na obyčejná politická témata škoda, a zařadili si mě do kategorie magorů.

Magorů, kteří jen tak vezmou bágl a vyrazí do Bangladéše, pásma Gazy, na kambodžskou skládku nebo mezi smrtelně nemocné?

Pákistánská akce vznikla neplánovaně díky náhodě, ale na další výpravy už jsem se samozřejmě řádně připravovala. Nemůžu jen tak přiletět a pustit se do nějakého neuváženého nesmyslu. Na letišti už mě zpravidla čeká tzv. fixer, se kterým jsem nějakou dobu předem v kontaktu a řeším s ním praktické záležitosti. Na místě se pak o mě stará, tlumočí, domlouvá schůzky a focení. Všechno je díky tomu snadnější, bezpečnější a rychlejší. Dřív existoval web Lightstalkers.org, což byla taková sociální síť pro kameramany, fotografy a právě fixery, kteří si navzájem pomáhali. Postupně jsem se s velkou částí z nich seznámila, on ten náš rybníček není moc velký.

Mají ryby v tomhle rybníčku něco společného?

Musí být dopředu smířené s tím, že je jejich práce a touha po jedinečném příběhu může stát život. Bez tohohle rizika nic nedokážou, strach o sebe je na závadu. Každý pak máme trochu jinak nastavenou hranici, já třeba nejsem až takový blázen jako Honza Šibík, abych se vydala do Ugandy bez očkování. Ačkoli jsem přesvědčená, že na životě až moc lpíme, přece jen s postupujícím věkem člověk čím dál víc domýšlí důsledky a obavy začínají vystrkovat růžky. Proto je to práce hlavně pro mladé. Sama jsem se před časem rozhodla, že tuhle kapitolu své kariéry uzavřu. Už jsem se nechtěla zaměřovat na reportáže deníkového typu, zatoužila jsem po dlouhodobějších projektech a ponoru do větší hloubky. Jenomže nedávno jsem pochopila, že i přes tohle moje „už nikdy“ stačí, aby se objevilo téma, které mi bude konvenovat, a zase jsem schopná odjet v podstatě kamkoli.

Jaké neodolatelné téma se objevilo?

Kývla jsem na nabídku knihy o dnešním životě pákistánských žen. Je to téma, které mě moc zajímá, hodně mi totiž vadí, jak dokážeme plošně odsuzovat celý muslimský svět, který mám tolik ráda. Potkala jsem tam spoustu skvělých lidí, dodnes mám v muslimských zemích řadu kamarádů. A přesto je mnozí házejí do jednoho pytle s teroristy. Vždyť je to stejné, jako kdyby o nás někdo prohlásil, že jsme všichni rasisti. A přitom je u nás nejspíš víc rasistů než tam teroristů. Navíc tenhle projekt navazuje na ženská témata, kterým jsem se věnovala dřív, v poslední době třeba focení v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Dobře se mi zpracovávají, asi žádný muž nedokáže proniknout do takové hloubky jako žena.

K ženám patří i silnější emoce stejně jako k příběhům, které dokumentujete. Dokážete je při práci udržet na uzdě?

Jsem hodně emotivní a nemám sebemenší problém to dát najevo. Emoce vypouštím rovnou při focení, zrovna nedávno jsem brečela ve fakultní nemocnici. Ono to koneckonců vůbec není na škodu, působí to i pozitivně na lidi, které fotím. Je mnohem lepší se vybrečet, než aby člověk propadl alkoholu, drogám a depresím. Život je drsný a smutný, ale nemá smysl si hrát na hrdinu. Já rozhodně hrdina nejsem. Dotýká se mě, když se někomu stane něco zlého, dotýká se mě bezmoc – a je jedno, jestli se odehrává v Bangladéši, nebo v Praze. Vybrečím se, utřu slzy a jedu dál. Řešíme spoustu malicherností, ale zvládání emocí nás nikdo neučí. Pak dochází k tomu, že se lidé kolem nás neustále tváří, jak je všechno v pohodě, až skončí na antidepresivech.

Srdcervoucí příběhy často souvisí s nemocí nebo smrtí. Jak máte nastavenu svoji hranici etiky?

Etickou hranici mám vytyčenou naprosto jasně. Nikoho nefotím tak, jak bych nechtěla, aby moje máma viděla vyfocenou mě. Kdyby moje babička sledovala dnešní zprávy, do tří minut by omdlela. Svět se zbláznil a posunul špatným směrem. Vytáčí mě hyenismus typu „Hele, nahá mrtvola, to bude pecka“. Ukazovat mrtvolu? To nikomu nepomůže, naopak to nějaké matce utrhne srdce. Tím fotograf jenom strhává pozornost sám na sebe. Takový snímek v sobě často ani nemá žádnou emoci, ta by se dala podstatně silněji ztvárnit mnohem šetrnějším způsobem, nenápadným detailem, náznakem. Není dobré ukazovat všechno, třeba tvář člověka, který leží v bezvědomí nebo s dýchacím přístrojem na nemocničním lůžku a ani neví, že ho někdo fotí. Před chvílí jsem se probírala soutěžními snímky letošní soutěže Czech Press Photo a mnoho jsem jich okamžitě vyřadila. Ničemu by nepomohly.

Jak můžou podle vás fotografové pomáhat?

Můžeme otevírat témata. Úplně upřímně – chvástat se, že svoji práci děláme proto, abychom změnili svět, je pokrytecké a patetické. Děláme ji, protože nás baví a vydělává nám peníze. Ale jsme schopni upozorňovat na problémy a vyvolávat diskuzi. I když mám pocit, že v dnešní době už jsme viděli úplně všechno… Nemusí se ale jednat o žádné převratné globální zázraky. Pokud mám pocit, že zvládnu přimět byť jen pár lidí, aby se aspoň zamysleli a nějakým způsobem zareagovali, pak má moje dokumentární nebo reportážní fotka smysl.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy se vám to podařilo?

Před patnácti lety jsem ve Vietnamu fotila děti postižené dioxiny známými jako Agent Orange. Na základě doporučení jsem se vypravila do hor ve střední části země navštívit jeden sourozenecký pár. Ten se nejdřív staral o cizí babičku, kterou nikdo nechtěl. Když se to rozkřiklo, o měsíc později našli na prahu svého domu odložené dítě. A když jsem na místo dorazila já, objevila jsem osm stodol plných postelí s lidmi, o které ti sourozenci pečovali. Bez doktora nebo jakékoli další pomoci. Zkrátka svůj život obětovali starosti o jiné. Na základě příběhu, který jsem spolu s dalšími kolegy nafotila, se podařilo vybrat peníze na výstavbu nemocnice. Hlavně se ale otevřelo téma, které Američané dlouho popírali. To pro mě bylo větší odměnou než ocenění, která jsem za tuhle práci získala.

Zaujmout příběhem z exotického prostředí je asi jednodušší než poukazovat na problémy přímo kolem nás. Vidíte i v Česku šanci pro svoje dokumentární uplatnění?

Přestože se tu máme nesmírně dobře a ve srovnání se vzdálenými zeměmi jsme v tomhle ohledu snad až nudnou zemí, některé věci samozřejmě v pořádku nejsou. Ve věznicích se potýkáme se 70% recidivou, máme obrovský počet vražedkyň novorozeňat, i u nás se vyskytuje HIV nebo anorexie… Dospěla jsem k tomu, že z dlouhodobější perspektivy mi dává smysl věnovat se právě našim vlastním tématům. Díky znalosti kontextu, kultury a mentality, stejně jako díky možnosti se neustále vracet, jsem schopná se ponořit do takové hloubky, do níž bych se třeba v Pákistánu nikdy dostat nemohla, i kdybych v něm strávila několik let. Proto jsem nedávno fotila v ženské věznici, rok a půl pracuju na projektu ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí, čtyři roky se věnuju dokumentování našich tradic… Zkrátka si dopřávám luxus času, který jsem předtím neměla. Čas totiž dokáže odkrýt spoustu dalších vrstev.

Souvisí to i s tím, že se za klíčovou vlastnost fotografa považuje trpělivost?

Moje mantra je: trpělivost, pokora, trpělivost, pokora… Obzvlášť u dokumentu jsou to naprosto zásadní vlastnosti, které fotograf musí mít. Ráda se na stejné místo vracím, zjišťuju, jak se situace posunula, je v tom i zvědavost. A sběratelství momentů. Nebo řekněme i lov.

Víte, že jste ulovila, už ve chvíli, kdy cvakne spoušť?

Někdy ten pocit mám, jedu nadšená domů, kde ovšem zjistím, že objektu čouhá něco z hlavy nebo je na snímku něčí ruka navíc… Jindy si naopak jen tak poklidně fotím v hezkém světle a teprve později si všimnu, jak výraz fotografovaného člověka povýšil zdánlivě nenápadný snímek.

Kdy si řeknete, že je vaše fotka skvělá?

Nikdy! Občas si přeju pocítit satisfakci fotografa, který se při prohlížení své tvorby plácá po ramenou. Jenomže já jako první vnímám svoje chyby. Vždycky to může být lepší. A já toužím po dokonale odvedené práci. Proces editace je pro mě období temna, kdy mě přepadá úzkost z toho, že vůbec neumím fotit. Teprve až s časovým odstupem se uklidním, především pokud mám pocit, že celý soubor drží pohromadě. Na druhou stranu je ta moje věčná nespokojenost asi hlavním hnacím motorem, který mě posouvá dopředu.

Jste stejně kritická i k ostatním, například když v roli porotkyně hodnotíte snímky kolegů v rámci soutěže Czech Press Photo?

K ostatním jsem mnohem shovívavější, přinejmenším oceňuju odvedenou práci, trpělivost a snahu. Prezentovat vlastní výtvor je svým způsobem obracení sebe samého naruby, což vždycky bolí. Nezáleží na umělecké hodnotě, autor se zkrátka odkopává a ukazuje něco ze sebe. Většina lidí tohle podstupovat nemusí, má vůči okolí vytvořenou hradbu nebo masku. Sama jsem měla dlouho problém ukazovat svoje fotky někomu cizímu. Už v dětství jsem byla hodně introvertní, asi do třetí třídy jsem skoro nemluvila a brečela, že nechci do školy. Mámina známá psycholožka došla k závěru, že mi focení může pomoct naučit se přistupovat k okolnímu světu a komunikovat s ním. A fotoaparát bude fungovat jako bariéra, která mě ochrání před vším tím zlým kolem. Dneska už je pro mě nástrojem pro moje vyprávění. Ačkoli si teď nejspíš myslíte, že jsem dost upovídaná, jednodušší je pro mě vyjadřovat se fotkou než slovy.

Co na fotce hledáte?

Emoci, pocit ze snímku. Nemám problém přehlédnout technické nedokonalosti. Fotka může klidně porušovat kompoziční a další pravidla, ale jakmile mě chytí za srdce, je pro mě dobrá. A je úplně jedno, o jaký žánr se jedná.

Jak vnímáte letošní ročník soutěže Czech Press Photo?

Ještě před otevřením složky se soutěžními snímky mi bylo jasné, že letos budou dominovat čtyři témata: covid, tornádo, návštěva papeže na Slovensku a olympiáda. Takže nás čeká těžké rozhodování, které sérii na stejné téma dáme přednost. Za sebe budu hledat snahu o aspoň trochu nezvyklý pohled. První fáze selekce je velmi jednoduchá, v té finální už budou všechny příspěvky kvalitní a doufám, že se v pěti dohodneme. Před třemi lety nás bylo sedm včetně kurátora umění a historika, což způsobilo roztříštěnost názorů. Letos jsme užší skupinka lidí, kteří se vzájemně znají a sdílejí velmi podobný pohled na reportážní žurnalistiku, takže by to mělo být jednodušší.

V čem vy osobně vidíte význam klání, jako je Czech Press Photo?

Jednak je to takové pěkné, ucelené vizuální ztvárnění uplynulého roku, který si veřejnost může na výstavě připomenout. A jednak i fotograf potřebuje být čas od času něco platný, pochválený a oceněný. Motivuje ho to. Když se pořádají soutěže o nejlepší prodavačku v supermarketu, proč ne pro fotografy?

Není to i příležitost vypíchnout kvalitní počiny z miliard fotek, které v dnešní době zaplavují sociální sítě?

Sociální sítě samozřejmě devalvovaly celkové povědomí o fotografii. Kvantita s sebou nepřinesla nárůst počtu kvalitních fotografů. Ty začínající může naopak odradit. Všichni si teď myslí, že když se jim povede jedna hezká fotka, která dostane sto lajků, stali se z nich fotografové. Ale věřím, že nás to nakonec nepřeválcuje. Podobný moment nastal, když skleněné desky nahradil film, pak digitál… O fotku se nebojím. Všichni poznáme, když se do výsledku otiskne emoce, srdce, trpělivost a pokora. Podle mě přežijí ucelené funkční koncepty autorů, kteří se focení věnují dlouhodobě, nikoli ojedinělé výkřiky do tmy.

Vězí ve vás osobně touha ještě něco dokázat?

Přeju si už jenom to, aby mě focení nikdy nepřestalo bavit a abych neustále cítila potřebu se někam posouvat. Každé ráno se budím s blaženým pocitem, že miluju svoji práci. A to mi stačí. Mám pocit, že si mnozí život málo užívají, zbytečně se stresují a nedělají to, co je baví. Snaží se zalíbit ostatním. Jako by se z našeho počínání vytratila hravost a radost, které jsou tolik důležité. Je potřeba zkoušet nové věci – vždyť se nic nestane, když se nepovedou. Bavme se, protože nic jiného z toho tvrdého života nevytřískáme. Vyloženě šťastných okamžiků je v něm málo, tak se radujme i z toho zbytku. Dospěla jsem do stadia, kdy mě samotné focení baví podstatně víc než jeho prezentace navenek. I kdyby měly všechny další moje fotky skončit v šuplíku jen pro vlastní potěšení, budu spokojená. Třeba v tom šuplíku jednou dozrají. Ale práce mám naštěstí spoustu.

Zůstává vám aspoň nějaký čas i na cestování?

Deset let jsem strávila výjezdy do oblastí se šílenými podmínkami. Takže pokud můžu někam letět, volím země, kde se dá kulturně vyžít, dopřát si kvalitní jídlo, sednout v klidu do kavárny. Ale nejvíc mě teď baví cestovat po Česku, které nemám tolik projeté. Nedávno jsem byla například ve Slavonicích a zírala, jak jsou krásné.

Umíte cestovat bez foťáku?

Ne. (rezolutně) I když jdu jen s odpadky, vezmu si aspoň mobil pro případ, že by se náhodou něco vyskytlo. Pro mě je foťák něco jako kabelka – jakmile ho nemám, něco mi chybí. Tužka, kterou můžu zaznamenat zážitek do svého deníku. Klidně i kýč, jako je západ slunce, nebo svoje neteře. Jenom přes poledne, kdy panuje nejhorší světlo, jsem úplně v klidu, to se zvládnu i najíst. A jídlo nefotím.