nahoru

Irena Páleníčková: Lepší už to nebude, ale hlavně ať je to krásný!

Honza Čermák 2. prosince 2021 • 06:30
Irena Páleníčková: Lepší už to nebude, ale hlavně ať je to krásný!
foto: Petr Florián

Je o půl roku starší než náš časopis, přesto doma neposedí a se svým manželem nepřestává poznávat svět – na vlastní pěst, v obytném voze, často v sedle kola, občas na mořském kajaku. Neodradila ji ani pandemie. Seznamte se s vitální oslavenkyní, která do LaZ přispívá už od roku 1994, zdaleka nejdéle ze všech aktuálních autorů.

Dospívala jsi v 60. letech, která cestování nepřála. Slyšela jsi přesto volání dálek?

Ačkoli jsem to tehdy nijak zvlášť nepociťovala, nejspíš ve mně určité puzení dřímalo. Zřejmě z tátovy strany – za války odjel s Baťou do Nizozemska, pak se dostal i do Anglie a Norska. Já se poprvé chytila příležitosti v roce 1969, když se situace trochu uvolnila. Vypravila jsem se na dva měsíce do Anglie jako au-pair. V osmnácti jsem tam měla ze všeho oči navrch hlavy. Potom zase nastal útlum, vyjela jsem jenom v rámci studií na měsíční pobyt do tehdejšího Leningradu. První zásadní zlom přišel až v roce 1980, kdy jsem poznala Jirku.

Byli jste naladěni na stejnou vlnu?

Často si vzpomenu na moudrou radu Betty MacDonald z její báječné knížky Vejce a já: „Když bude manžel rybář, naučte se sbírat žížaly.“ A já dodám, že mě to sbírání baví. První impulz ke společnému cestování sice vzešel od Jirky, ale mě to okamžitě chytlo. Teď jsem to možná naopak já, kdo nás neustále táhne ven.

Jak vaše toulky začaly?

Nejdřív jsme každý víkend jezdili autem po Česku pod stan. Delší dovolené se odehrávaly v Rumunsku nebo Bulharsku. Po převratu jsme začali postupně oťukávat nově zpřístupněné části Evropy. To už jsem sice nebyla učitelka s vystudovanou historií, ale stejně mě přitahovala antická starověká klasika, Itálie a Řecko. Jirka mě naučil lyžovat a v zimě jsme jezdili do Francie. Nejdřív na týden. Když jsme začali spolupracovat s lyžařskými středisky, vyšlo z toho pět celých zim v Savojských Alpách. Ovšem v obytném autě na parkovištích, dostávali jsme od nich jen skipassy a dávali jim na oplátku články a diáky. A druhým zlomem byla první mimoevropská cesta v roce 1996, díky níž jsme začali cestovat na plný úvazek.

Kam to bylo?

Do Indonésie. Díky Jirkově příbuzné jsme se pak v Praze dostali až k samotnému indonéskému velvyslanci, který tady studoval, uměl česky a moc si přál u nás svoji vlast propagovat. Přinesli jsme mu ukázat články, které nám o Indonésii vyšly. Zeptal se, kam pojedeme příště, a než jsme stačili překvapením zalapat po dechu, zavolal pokladníkovi, ať nám zajistí nějaké peníze na další cestu. Asi pět následujících let jsme tedy většinu času trávili v Indonésii a pro ambasádu připravovali průvodce po jednotlivých ostrovech.

Jenom tím se ale asi cesty financovat nedaly?

Pokud jsme se chtěli psaním a focením z cest uživit, museli jsme se ohánět a zkoušet veškeré možnosti, neomezovat se jenom na cestovatelské časopisy. Psali jsme do magazínů pro ženy nebo pro golfisty (golf nehrajeme, ale ta hřiště jsou krásná), články jsme dokázali zaměřit na motorismus, lyžování, zvířata anebo samozřejmě cykloturistiku. A také jsme spolupracovali s centrálami cestovního ruchu. Třeba nizozemská nám půjčila obytnou loď, kterou jsme brázdili vodní kanály, díky kyperské jsme zažili neuvěřitelné novinářské štěstí a nezapomenutelné chvíle, když jsme se na ostrově ocitli v den otevření hranice mezi jeho severní a jižní částí. Díky tomuhle všemu jsme na přelomu tisíciletí byli možná jediný manželský pár u nás, který nevlastnil cestovku, a přitom se dokázal cestováním uživit. A to jsme ani nedělali moc přednášek, protože na to nebyl čas, zato kromě dvou fotoknih o Indonésii jsme vydali i deset malých průvodců a česko-indonéskou kapesní konverzaci. A taková malá rarita – byla o nás i zmínka v průvodci Lonely Planet.

Jak jste se do něj dostali?

Na indonéském souostroví Moluky jsme se seznámili s jedním z jeho autorů. Ten nám, mimochodem, na naši otázku, kde leží jeho nejoblíbenější místo, na které se rád vrací, odpověděl: „Ještě jsem ho nenašel, ale i kdyby, nikomu bych ho neprozradil. Pak už by nebylo tím nejhezčím.“

A ty nám to své nejmilejší prozradíš?

Neprozradím jedno konkrétní místo, ale nejradši mám Řecko. A Francii. A Nizozemsko – ne, na tohle se prostě odpovědět nedá! Jirkovi se líbí v Kanadě, rád jezdí do Norska, protože tam může rybařit, a já mám zase ráda ryby na talíři. On potřebuje vodu. Dej mu louži a bude spokojený. Mě víc přitahuje suchá aridní krajina, cingrlátka, flamenco, cikánská živelnost, miluju svobodu mořských břehů. A nejšťastnější jsem tam, kde je spousta koček. Kdybychom se my dva narodili před třemi sty lety, Jirka by se zaručeně účastnil zámořských objevů, které by maloval, já bych v dostavníku osidlovala Ameriku a pak tam na něho čekala.

O čem si ty dlouhé měsíce na cestách povídáte?

Jirka má i po čtyřiceti letech soužití pořád co povídat! Ve mně se sice na cestovatelských promítáních projevovala třináctiletá praxe učitelky a bez problémů jsem zvládala dlouhé souvislé projevy, ale v soukromí moc mluvit nemusím. Jsme už přece jen starší generace a v našem vztahu je patrná taková ta prvorepubliková výchova, která zodpovědnost za pohodu v manželství přisuzuje především ženě. Za největší zhoubu považuju „talířovou techniku“, kdy tě manžel něčím naštve a pak to má chudák neustále na talíři. My jsme se snad nikdy nepohádali. Naučili jsme se rozpoznat, kdy hrozí situace, která by toho druhého namíchla, a včas zařadit zpátečku.

Zachováte chladnou hlavu i v případě nesnází na cestách?

Já se zhluboka nadechnu, napočítám do deseti a uklidňuju, zatímco Jirka se pustí do řešení. Ale ono se nám naštěstí nikdy nic vážného nepřihodilo. Asi nejhorší zkušeností byla plavba ze Siberutu na Sumatru lodí, jejíhož kapitána se nám podařilo přemluvit a podplatit, aby nás s sebou vzal i přesto, že se blížila silná bouře. Ta nás v noci skutečně zastihla, velikost vln výrazně převyšovala výšku, na kterou byla loď stavěná. Tři hodiny jsme se drželi za ruce a čekali na smrt. Snad díky tomu, že šlo o misionářskou loď s názvem Santa María, jsme nakonec přežili a mně pak přišlo skoro horší přejít na břeh po úzké kluzké kládě. Každopádně to byla situace, za kterou nemohl člověk, ale příroda, což beru jako takovou přirozenou nástrahu. Kvůli lidem jsme se do žádné nebezpečné situace nikdy nedostali.

Takže se asi nesnažíte chodit dobrodružství naproti?

To se mění věkem. Když jsme s cestováním začali, víc jsme riskovali. Teď už si chceme hlavně v pohodě užívat a musíme zvažovat, k čemu máme jaké předpoklady. Nicméně když se ohlédnu, jak jsme strávili poslední dvě zimy, během nichž zůstala naprostá většina lidí kvůli pandemii doma, nemůžu asi jednoznačně říct, že se adrenalinovým situacím vyhýbáme. Především se ale řídíme tím, že člověku se vrací to, co vysílá. Tam, kam jedeme, se těšíme, jsme zvědaví, jaké to tam bude, povídáme si s místními, usmíváme se na ně. A oni nám to oplácejí stejnou mincí. Svět je takový, jaký ho chceš vidět.

Užíváš si cestování i po 25 letech stejně intenzivně? Může tě ještě něco překvapit?

Pro mě jsou to pořád stejně silné prožitky, i když se na některá místa vracíme. Ale snažíme se, aby se z nás nestaly veverky v kulaté kleci, pořád chceme objevovat a zažívat něco nového, překvapivého. Jestli nás totiž něco děsí, je to představa, že máme všechno dopředu přesně naplánované a opakujeme už vyzkoušené. Přesto se nám letos v zimě ve Španělsku při putování po trasách, po kterých jsme před patnácti lety projížděli na kole se stanem, stalo, že jsme někde podvědomě zastavili auto a teprve pak si uvědomili, že přesně tam jsme před těmi mnoha lety spali.

Vnímáš, jak se za ta léta cestování proměnilo?

Pro lidi, kteří jezdí na zájezdy s cestovkami, jsou to změny pozitivní – roste kvalita služeb, rozšiřuje se nabídka, všude je internet… Ale pro nás, kteří jsme vyrůstali jako tuláci, jsou to změny drastické. Kde býval liduprázdný břeh, dnes rostou ubytovací zařízení jako houby po dešti. Ve Španělsku dokončili bezplatnou silnici Autovía Mediterráneo podél pobřeží, což je výborná věc pro turistiku, ale krajina je kvůli tomu neskutečně zdevastovaná. Před pětadvaceti lety jsme si připadali jako v ráji – spávali jsme ve stanu na divoko, mohli jsme se obejít bez kempů a hotelů. Dneska je to pro toulavé duše našeho typu složitější a volné stanování prakticky vymizelo. Na druhou stranu díky tomu málokdy někoho napadne kontrolovat, jestli někde někdo nespí načerno, což jsme si ověřili předloni, když jsme na kolech putovali podél Labe a Rýna. A taky to celé bereme jako výzvu. Chceme lidem ukázat, že ani v dnešní době nemusí podléhat konzumnímu stylu. Teď jsme třeba vynechali část pobřeží Středozemního moře a vypravili se raději do vnitrozemí, kam moc turistů nezavítá. Panuje tam ještě klid a obyčejný život.

Změnil se i přístup místních?

Když se na parkoviště, kam jsou místní zvyklí jezdit s dětmi na víkendy, najednou postaví pět velkých obytných vozů, ze kterých cizinci vytáhnou stolky a židle a zatarasí jimi cestu, nemůžeš se změně v přístupu divit. Například v Norsku jsou asi rádi, že se k nim teď (v květnu – pozn. red.) ještě necestuje. Oni z turistů stejně moc nemají, protože si tam kvůli vysokým cenám každý přiveze vlastní zásoby, a ještě jim vyloví spoustu ryb. Ale když se kdekoliv na světě ocitneš na vesnici mimo turistické trasy, lidé jsou pořád stejně milí. Obzvlášť když na ně promluvíš jejich mateřštinou. Nemusíš ji ovládat na bůhvíjaké úrovni, stačí se naučit pozdrav a pár základních frází. To se pak rozzáří a nabídnou ti, ať klidně pokračuješ anglicky. Ocení totiž už pouhou snahu.

Je jazyková průprava součástí příprav na cestu?

Pokud jde o jazyky, máme takový základní minislovník, který se snažíme zvládnout v každé zemi v místním jazyce, jinak si vystačíme s angličtinou. V případě Evropy už celkově přípravu moc neřešíme. Do vzdálenějších krajů se připravujeme jen v hrubých obrysech, jinak necháváme svět, aby nám něco sám přichystal. Já si dopředu radši nic nepředstavuju. Nečekám, že bude někde teplo nebo zima. Prostě tam jedu a všechno vnímám v daný okamžik. Díky tomu nemůžu být zklamaná. Jirka to má jinak, proto čtení časopisů a hledání na internetu přenechávám jemu.

Takže se necháváte inspirovat i ostatními cestovateli?

Pokud chceš publikovat na profesionální úrovni, musíš sledovat konkurenci – co a jak ostatní píšou, jaké materiály zrovna frčí. Každý svůj článek nechám Jirkovi přečíst, aby mě případně usměrnil, takže právě on musí mít přehled. Já se nechci nechat ničím ovlivňovat. Po návratu nás doma vždycky čeká štos, který si občas s sebou bereme na cestu. Sledujeme i blogy několika zajímavých kolegů, oblíbili jsme si jeden podcast. Ale hlavním motivem není inspirace, spíš nás zajímá, jak se na svět dívají dnešní mladí.

Spousta mladých vás určitě obdivuje…

Většina našich kamarádů je zhruba v tvém věku. Ti nám často říkají, že si díky nám udržují naději, že důchod nemusí být jen o stáří.

Jak se udržujete v kondici?

Když se mě lidé ptají, jak to dělám, že nemám kila navíc, odpovídám, že na přibírání nemám čas. Tu a tam mě samozřejmě něco zabolí, ale mám takové svoje motto: Lepší už to nebude, ale hlavně ať je to krásný! Miluju pohyb, mírný vítr a výhled na otevřený prostor. Nesnáším dálnice, které tě udržují v uzavřeném koridoru, nemůžeš jen tak zastavit a projít se po louce. My zkrátka nechodíme do fitka, ale sportujeme svým životním stylem. A hlídáme si pravidla zdravé výživy, i když já se občas neubráním cukrárně a Jiří se dožaduje bůčku.

Na cestách si vaříte sami. Přizpůsobujete se místním zvyklostem a surovinám?

V Řecku jíme fetu a olivy, ve Španělsku si užíváme vynikající vepřové a zeleninu… Jsem přesvědčená, že když si moje nejoblíbenější francouzské jídlo chudého cestovatele, tedy plesnivý sýr a staré víno, dopřeješ přímo ve Francii, chutná jinak než u nás. Z cest po Indonésii jsem psala i recepty, které jsem neopomněla zakončit tím, že pokud se při vaření nebudeš potit z horka a vlhka a do hrnce ti ze stropu nespadne ještěrka, nikdy to nebude to pravé ořechové.

Jsou nějaké oblasti světa, které pro tebe nejsou pravé ořechové?

Kromě severní části nás nikdy moc nelákala Afrika, i když například Maroko je krásné. Jenomže mi vadí žebrající děti, které ve mně vyvolávají trýznivý pocit, že bych jim měla něco dát, přičemž sama mám s sebou obvykle jenom to nejnutnější. Odrazovalo mě, když jsme někde v marocké pustině ráno otevřeli dveře auta a před nimi stála děcka s nudlí u nosu, žebrající o bonbony nebo propisky.

Neotvíráš dveře obytného vozu častěji než dveře domova?

Doma trávíme v průměru čtyři měsíce v roce. Je to pro nás zázemí, které jsme si připravili na dobu, kdy nebudeme moct cestovat. Nemáme děti, naše rodiče už taky dávno nežijí, a tak jsme si život nastavili tak, abychom tu mohli trávit co nejmíň času, protože nás tu nic nedrží. Postavili jsme si malinký domeček se zahrádkou, která nevyžaduje neustálou péči. Takhle jsme se rozhodli už dávno. Bylo nám jasné, že s dětmi bychom takhle svobodní být nemohli, i když jsme pak na cestách potkali například manželský pár, který se na kolech toulal světem čtrnáct let v kuse. Když se jim cestou narodila holčička, sušili jí pleny na šňůře natažené mezi bicykly.

Umíš si představit, že byste cestu sdíleli s dalším párem?

Každý má svůj styl, svoje zvyky a rituály – obzvlášť ti, kteří cestují dlouho jako my. Jsme dost tolerantní, takže bychom se snažili přizpůsobit a nejspíš bychom to zvládli. Ale jakmile bychom se pak rozloučili, asi by se nám ulevilo, že jsme zase sami. Což však neznamená, že nevítáme setkání se zajímavými lidmi. Mám ráda například svérázné Nizozemce. Jednoho páru na kolech jsme se třeba zeptali, kam mají namířeno. Paní odpověděla, že domů, protože manžel musí být za dva týdny u kardiologa, aby mu zkontroloval bypass. Jiná Nizozemka zase cestovala s harfou. Anebo loni na Kanárech měl asi pětašedesátiletý Švýcar v dodávce klaviaturu, koukal na moře a skládal symfonie. Domů se prý vrátí, až dokončí sedmou. To jsou nezapomenutelná setkání.

Patří ta setkání k tomu, co ti cestování nejvíc dává?

Cestování mi především dává možnost žít, bez ní si život představit neumím. Domov může být kdekoli na světě, já si ho vozím v sobě. Stejně tak si tam uchovávám i zážitky z cest. U nás doma bys žádné cestovatelské stopy nenašel. Když si dovezu nějaké dřevo, hodím ho do rozpálených kamen, protože teplem se po domě rozptýlí duch místa, odkud jsem ho přivezla. Kamínky zase vysypu na cestičku kolem domu.

Máš ještě nějaké nesplněné sny?

Plány většinou řešíme cestu od cesty, ale moc bych si přála podívat se do Tasmánie.

Odjela bys za svým snem i bez Jirky?

Ne (rezolutně). Já bych se bez Jirky nudila. Koho bych otravovala, o koho bych se starala? Kdo by mi vyprávěl své sny?

Až jednou s cestováním skončíte, kde se usadíte?

Nejspíš tady, už kvůli tomu našemu domečku, který stojí na krásném místě v přírodě. Někde ve světě je sice zajímavější prostředí a fantasticky čistý mořský vzduch, ale to už bychom na tom museli začít dávno pracovat – obstarat si pozemek, postavit nebo přestavět dům… Občas Jirkovi vyhrožuju: Jestli budeš zlobit, pořídím si deset koček a s cestováním bude konec! Pokud se tedy někde neutopíme nebo nepřizabijeme na kole, já se budu jednou v našem domečku starat o kočky a Jirka bude malovat obrazy.

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země