nahoru

Splnil se mi dětský sen už tím, co jsem doposud prožil, říká mořeplavec Jiří Kučera

Honza Čermák 14. října 2021 • 06:30
Splnil se mi dětský sen už tím, co jsem doposud prožil, říká mořeplavec Jiří Kučera
foto: Petr Florián a archiv J. Kučery

Tvrdí, že kdyby se narodil v Krkonoších, nejspíš by se z něj stal lyžař. Ale díky tomu, že dětství prožil v Děčíně, ho to odjakživa táhlo k vodě. Cesta na moře ale nebyla přímočará. Vedla přes kopřivy, pasťák a Císařskou louku…

Námořníkem jste se toužil stát od dětství?

Už jako malý kluk jsem v Děčíně chodil do staré pískovny. Vstával jsem brzo ráno, abych se v jedné staré lodi mohl co nejdřív postavit za fiktivní kormidlo, a představoval si, jak s ní někam pluju. V té době se mi zdály i námořnické sny. Chodíval jsem se dívat na Labe, po němž lodě jezdily až do Hřenska! Později mi došlo, že pokračují do Hamburku, kde teprve všechno začíná. S kluky jsme zkoušeli na nebočadském slepém rameni jezdit na voru, ale lákaly mě samozřejmě velké lodě.

Šel jste tedy za svým snem?

Z politických důvodů mě nevzali na loďařskou školu, což ale vnímám pozitivně, protože bych se nejspíš stal jenom další součástí děčínské „fabriky na lodi“, což by mě nebavilo. Od strýce z Arizony jsem dostával krásné fotky, chtěl jsem se za ním vypravit, lákalo mě objevovat svět. Za totality jsem se dostal nejdál vlakem na Rujanu. Loď pro mě byla prostředek k cestování. To, že mě zároveň baví plachtění a všechno, co s ním souvisí, je něco jako nadstavba, přidaná hodnota. Nicméně po vojně jsem se vyučil uměleckým tesařem.

To nemá k vodě moc blízko…

Taky jsem se tomu řemeslu nikdy nevěnoval, což mě docela mrzí. Na moře jsem se poprvé dostal díky synovi jednoho děčínského konstruktéra, který si v garáži postavil vlastní loď. Tehdy to bylo celkem běžné, jen pak bylo často potřeba půlku garáže probourat, aby se plavidlo mohlo dostat ven. Každopádně tenhle kluk si zajistil potřebná povolení, v roce 1992 vyrazil do Řecka a já se k němu s tehdejší přítelkyní, současnou manželkou, připojil. Na lodi jsme strávili měsíc za směšné peníze, na druhou stranu na lodi nebyl ani záchod a kapitán byl modelovým případem člověka, který mi dnes při kurzech slouží jako odstrašující příklad. Špatně kotvil, za celou dobu vůbec nevytáhl plachty… Přesto jsem byl nadšený.

To už zní nadějně, byl to zlom?

Přivedlo mě to k úvaze, že nejdřív zkusím štěstí na nákladní lodi. Sehnal jsem kapitána, který mi druhý den na trase z Mělníka do Hamburku svěřil kormidlo osmdesátimetrové lodě, zatímco si šel uvařit a vypít kafe. Do cíle jsme nicméně dopluli v pořádku a já mohl v Hamburku sledovat plavidla, která vyrážela na širé moře. V tu chvíli jsem si plně uvědomil, jak je oceán nesmírně obrovský prostor. To pro mě byl ještě zásadnější okamžik než ta řecká plavba. Začal jsem po Německu a Nizozemsku hledat loď, kterou jsem si chtěl za každou cenu přivézt. Mezitím jsem ale dostal nabídku práce ve výchovném ústavu pro dětské vrahy. Zůstal jsem tam osm let a vystudoval speciální pedagogiku. Práce mě bavila, ale plat byl hodně mizerný. Naštěstí jsem nakonec našel, co jsem hledal.

Jak k tomu došlo?

Děčín má výhodu v tom, že jakmile člověk potřebuje cokoliv kolem lodí, vždycky se najde někdo, kdo pomůže. Jeden parníkář mě v roce 2006 přivedl k místu, kde se ve dvoumetrových kopřivách ukrýval starý vrak. Přespávali v něm bezdomovci. Tři roky jsem dával loď dohromady, stálo mě to skoro půldruhého milionu. Pak jsem ji odvezl do Prahy, teď v ní sedíme. Dalším logickým krokem byly kapitánské zkoušky, ale přiznám se, že jsem je udělal až na druhý pokus. Spoléhal jsem na to, že mám kormidlo v hlavě, a podcenil jsem studium řádu plavební bezpečnosti.

Kde jste poprvé brázdil vody jako kapitán?

V Chorvatsku, to mám projeté od Puly až k Dubrovníku, znám snad každou zátoku. Pro začátečníka je to dobrá destinace. Oproti Atlantiku se jedná o kratší, několikahodinové plavby, roli tam nehraje příliv a odliv. První plavbu jsem naštěstí uskutečnil v době, kdy Chorvaté – jak z legrace říkám – ještě neměli vyoperované lokty a nenatahovali ruce jako dneska, kdy jim člověk musí málem zaplatit i za pozdrav. Ještě ani neuvážete loď, a už máte u nosu platební terminál. Přístavy tam fungují v podstatě jako supermarkety. Proto Chorvatsko nijak aktivně nepropaguju, i když je to krásná země.

Kam vás to táhne víc?

Projel jsem místa, kde se natáčeli Piráti z Karibiku, nějakou dobu jsem strávil v Panamě, brázdil jsem Skandinávii. Mám hodně rád Řecko, ale největší srdcovkou jsou pro mě Kanárské ostrovy, kterým se dřív říkalo Šťastné. Je to takový uzel mezi Evropou a Amerikou. Atlantik má sílu, všechno je v něm větší – hloubka, vlny, ryby… Když jsem na Kanáry připlul v roce 2015, v přístavu mě přivítali, poděkovali za to, že jsem přijel, nabídli mi kafe, po ramenou mi lezla kočka. Po nás připluli Poláci, kteří vytáhli harmoniku, Holanďané začali vařit, posádky si navzájem pomáhaly s opravami, zkrátka tam fungovala komunita s duchem pospolitosti. Je to hodně dáno tím, že oproti třeba Chorvatsku nebo Řecku tam nad charterovými loděmi převažují majitelské. To znamená, že patří lidem, kteří na nich žijí.

Jak se mezi takovými nomády cítíte?

Přestože mezi ně nedopluju vlastní lodí, cítím se být rovnocennou součástí téhle komunity. Dostanu se tam po noční plavbě po Atlantiku, kdy můžu takřka česat hvězdy z oblohy, představovat si mořské panny a utonulé duše námořníků. Víte, proč se panáky s alkoholem lijí z paluby do moře? Aby si pro ně právě duše utonulých nepřišly. Dokonce si ani neťukáme, abychom je neprobudili.

Dostanete se z přístavu i někam dál?

Nemám ve stylu dojet do mariny, dát si pivo a pak pokračovat. Ten pocit, kdy doplujete do přístavu, se nedá popsat. Nikdy to neberu tak, že jsem zdolal moře, ale že mi moře povolilo někam doplout. A když už k tomu došlo, chci toho co nejvíc vidět – nehledě na únavu. Přístavy jsou si z velké části podobné. Teprve za jejich hranicemi začíná něco specifického, mění se i mentalita lidí, i v Chorvatsku najednou narazíte na neuvěřitelnou laskavost. A také třeba zjistíte, že na známém Hvaru můžete nasednout na motorku a projíždět se mezi kouzelnými levandulovými poli. Netušil jsem ani to, že jsou na Kanárských ostrovech stolové hory nebo prales. Byl jsem tam mockrát, přesto jsem nepoznal ani třetinu toho, co tahle oblast nabízí. Každý ostrov má svůj vlastní charakter a všechny jsou úžasné.

Spadla vám z nějakého místa čelist?

Ze Skotska, to je naprosto ojedinělá oblast, a to včetně lidí. Není to sice levná destinace a plavba bývá náročná, protože tady jednoznačně velí příroda – drsné počasí, proudy, příliv a odliv. Ale to je na tom to krásné, a hlavně se vám pak tahle země náležitě odvděčí. Ostrůvky s majákem s jediným obyvatelem, tuleni, nádherné pláže… Až se mi to jednou málem vymstilo.

Co se stalo?

Na jednom nádherném místě jsme pozorovali tuleně. Jindy nechávám kochat se posádku, zatímco já se starám o loď, ale tehdy mi to nedalo a přidal jsem se k nim. Bohužel jsem neuhlídal hloubku a nevšiml si, že jsme se nebezpečně přiblížili ke břehu. Najednou se ozvala rána, kýlem jsme narazili do skály. Naštěstí jsem nezazmatkoval, pokynul jsem zatížit jednu stranu lodě a využili jsme vlnu, která se vracela od břehu, ale dodnes je pro mě tahle nepozornost obrovským vykřičníkem.

Pozlobila vás někdy i technika?

U ostrova El Hiero nám dvě míle od břehu odešla převodovka. Začali jsme se přibližovat k nesmírně ostrému lávovému pobřeží. Po zvážení všech možností už jsem začal přemýšlet o evakuaci posádky a přivolání pomoci. Naštěstí jsem měl na palubě partu, které jsem říkal mořští indiáni – do všeho se vrhali po hlavě, všechno chtěli zažít. Jednomu z nich se podařilo nahodit zpátečku. Pak jsme museli vypnout motor, ale loď stále jela, bez chodu vpřed ji nezastavíte. Jedinou šancí bylo dostat se u mola mezi dvě lodě a na první pokus hodit lano přes pachole (úvazový sloupek) a loď na něm udržet. Rybáři na nás nevěřícně zírali, ale zvládli jsme to.

Co by se dělo, pokud by akce se zpátečkou neproběhla?

Pokud na moři ohlásíte stav nouze, nejbližší lodě jsou povinny vám poskytnout pomoc – evakuovat posádku a dotáhnout nefunkční loď do přístavu. Za to jim ovšem náleží odměna. Pokud nemáte dost peněz, kapitán záchranné lodi má na tu vaši zástavní právo, dokud se s ním nevyrovnáte. I proto je potřeba takovým situacím předcházet – pečlivě se na plavbu připravit, dokonale znát plavidlo, mít osvojené postupy pro různé scénáře, zvládnout opravu, postarat se o posádku. Kdybych se do nouzové situace dostal a ohrozil tím nejen loď, ale především posádku, nejspíš bych to bral jako natolik varovný signál, že bych s plavbami přestal. Přesto si stojím za tím, že na moři je mnohem bezpečněji než na pevnině, kde vám neustále hrozí nebezpečí z mnoha různých stran.

Setkal jste se někdy s piráty?

Piráty jsem potkal v Karibiku, ale nebyla to taková taškařice jako v té filmové sérii. Na ostrově Dominika po mně chtěli zaplatit za to, že jsem na pevninu přivezl odpadky. Jednomu chlapíkovi jsem zaplatil, ale tím pádem chtěli i ostatní. V noci pak kroužili kolem naší lodě. Zůstal jsem v kokpitu u kormidla s připravenou harpunou a kladivem. Naštěstí jsem měl domluvenou podporu okolních lodí a k žádnému incidentu nedošlo, ale bylo to nepříjemné.

Nepotrápila vás i zvířata?

Spíš s nimi mám spojeno několik drobných historek. V Andamanském moři, kde se mimochodem po skoku do vody ocitnete v neuvěřitelném akváriu, se najednou objevila spousta létajících ryb. Když jsem si uvědomil, že každá váží minimálně kilo, docela mi zatrnulo při představě, že mi některá z nich vletí do tváře za kormidlem. U Kanárů je taky pod hladinou pestrý život, tam s námi například přes tři hodiny plavala patnáctimetrová velryba. Posádce jsem vysvětloval, že během dne přefiltruje tunu a půl korýšů. Když nás začala podplouvat, kamarád si nasadil brýle a chtěl se na ni podívat pod vodou. Držel se zábradlí, ale uklouzlo mu to a vlítnul do vody. Během pěti vteřin byl zpátky na palubě se slovy, že by nevěřil, že se dá po vodě běžet. Ale tahle velryba by mu nejspíš neublížila, to spíš kulohlavci. A taky je potřeba být obezřetný u delfínů, kteří dokážou zabít během hrátek jen tak, z radosti. Úsměvná příhoda se mi stala s partou ajťáků, kteří sice nečekaně a po dlouhém náročném zápasu ulovili 45kilového žlutoploutvého tuňáka, ale neopatrností jim nakonec vyklouzl a oni si bryskně a zkroušeně spočítali, že právě pustili do moře asi deset tisíc dolarů.

Liší se složení posádky podle destinace?

Funguju jako charterový kapitán, takže si mě může najmout kdokoli. Lidé, kteří se chtějí blýsknout, jak se plavili na jachtě, míří obvykle do Chorvatska. Vyfotí se u stěžně, pochlubí se na Instagramu a mají splněno. Do Řecka se vydají ti, kteří si chtějí užít jachting a poznat kulturu. Do Skotska jezdí naprosto specifická sorta nadšenců, kteří přesně vědí, za čím jdou. Pořádám i plavbu plachetnicí po nejstarších skotských palírnách, to je úplně jako za starých časů. O Kanáry mají zájem ti, které baví španělská kultura a jsou zvědaví, co kromě resortů můžou na ostrovech zažít – a je toho spousta. Obecně se mnou jezdí typ lidí, kteří se nechtějí jenom válet na pláži. A já pro ně přichystám spojení dobrodružství na moři, poznání a v případě kurzů i výuku.

Co vás přimělo pustit se do výuky?

Jakmile jsem tuhle loď zrekonstruoval, bylo mi jasné, že ji nebudu schopen uživit. V tu chvíli mi přišlo vhod pedagogické vzdělání, rozhodl jsem se to propojit a předat svoje zkušenosti formou kurzů. První tři roky to dost drhlo, ale dneska se v podstatě nezastavím. Tuhle loď, ukotvenou na Císařské louce, používám v Praze jako cvičnou. Ale jezdil jsem Čechy učit i do Nizozemska, tam jsou špičkové podmínky, oni to mají v krvi. Člověk si tam vyzkouší zdymadla, zvedací mosty, jezera, kotvení i dost vysoké stupně Beaufortovy stupnice, kdy se potýkáme s třímetrovými vlnami, nebo noční plavby, během nichž nic nevidíte. Považuju za svou zodpovědnost účastníky kurzu tohle všechno naučit, protože oni jednou povezou svoje rodiny nebo klienty a nezkušenost by je ohrozila.

Kdo se k vám chodí učit?

Za těch deset let se to ohromně proměnilo. Zkraje šlo především o rybáře, kteří potřebovali licenci. V současné době lidé prahnou po zážitcích. Někdo si chce užít vydělané peníze, jiní si touží vyzkoušet, co obnáší stát se kapitánem a mít všechno na povel, sami rozhodovat. Přišli šedesátiletí manželé, kteří všechno prodali a koupili si plachetnici s tím, že na ní dožijí. Už jsou na moři osm let a září spokojeností. Měl jsem tu čtyři týpky, co jezdili maximálně na náplavku na pivo. Dali dohromady loď, přepluli Atlantik a teď vegetují v Dominikánské republice.

Jsou to jen vyhořelí manažeři, nebo v sobě mají námořnického ducha?

Toho ducha každopádně získají, jakmile vyjedou na moře. Ale už tím, že je vůbec napadne si licenci zajistit, v nich něco dřímat musí. Éra sběratelů průkazů všeho druhu už skončila, ten kapitánský je pro ně prostředek k tomu, aby mohli cestovat a plnit si své sny. Někteří si dokonce sami stavějí lodě.

Může se stát kapitánem kdokoli?

Naučit se to dá, ale je zapotřebí i určitý cit – dostat se lodi „pod kůži“, pochopit, jak se chová a proč. Chce to trpělivost, tohle se nasává postupně, zbrklost nikam nevede. Na druhou stranu, pokud se někdo ani po dvou kondičních jízdách nijak neposune, neměl by to lámat za každou cenu přes koleno, to ať si raději kapitána najme. Znám člověka, který si koupil loď, ale přesto jsem přesvědčený, že by ji řídit neměl. Ale je to jeho sen, nenechá si to vymluvit.

Procházel jsem recenze na vaše kurzy, všechny na vás pějí ódy. Čím jste si takovou chválu zasloužil?

Snad tím, že i teoretické kurzy pojímám jako dvoudenní příběh. Pokud bych své znalosti a zkušenosti předával formou suché přednášky, nikoho by to nebavilo. Nic nepromítám, místo toho počmárám velkou tabuli. Okořením to vtipy, veselými historkami. Mluvím dva dny v kuse, ale když vidím, že to lidi baví, užívám si to i já a na konci mám ještě spoustu energie.

Máte se i vy sám ještě co učit?

Tady kolem mě jsou lidé, kteří mají podstatně víc zkušeností než já. Jeden z nich se třeba dva nebo tři roky plavil sám na plachetnici kolem světa. Další vezl loď ze Skotska, nevyhodnotil správně počasí, několikrát se převrátili, jeden ze tří členů posádky měl srdeční příhodu, zachraňoval ho vrtulník, ti zbylí nebyli dostatečně zdatní a museli sehnat náhradního kapitána… Podobných příběhů jsem tu slyšel spoustu. Když se někdo z naší komunity odněkud vrátí, uspořádá se vyprávění a promítání. Než dopijete první pivo, obeplujete s ním takřka celý svět. V Děčíně bych se mohl bavit jenom o říčních lodích, tady jsem mezi námořníky. Naslouchám jim a nasávám jejich příběhy jako houba. Jsme taková velká rodina.

Sníte o nějaké plavbě?

Mně se splnil dětský sen už tím, co jsem doposud prožil, i když jsem Atlantik za strýcem ještě nepřeplul. Nejvíc mě láká vydat se z Peru po stopách Kon-Tiki do Polynésie. Mám o tom hodně nastudováno. Dneska se lidi bojí proudů a snaží se jim složitými výpočty vyhnout nebo je zdolat, ale oni tehdy ten Humboldtův naopak využili, přijali ho a svezli se na něm. Vždyť na obyčejném voru urazili skoro 7000 kilometrů! Zatím jsem si ale pořídil plachetnici, se kterou se chci vydat po Labi kolem Dánska až ke švédským jezerům, pak na své oblíbené Kanáry. Rád bych výhledově omezil svoje komerční aktivity a zaměřil se na vlastní poznávání.

Napadlo vás svoje zkušenosti nějak zdokumentovat?

Přemýšlel jsem, že bych k tomu využil zmíněného strýce v Americe, který je spisovatel. Už jenom příběh téhle lodě vytažené z kopřiv by vydal na samostatnou knížku! Mám samozřejmě nasbíranou spoustu zážitků i historek z cest a ze setkání s úžasnými lidmi. Dřív jsem pracoval s někým, kdo si mě nevybral – třeba v pasťáku. Teď jsem tu pro ty, kteří za mnou přicházejí sami, abych jim pomohl splnit jejich sny. Vnímám to jako cestu k oboustrannému štěstí. A právě o to bych se rád jednou podělil.

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země