nahoru

Uprostřed divokých hor nepřemýšlím o minulosti ani budoucnosti, žiju tady a teď, říká cestovatelka Viktorka Hlaváčková

Honza Čermák 30. června 2021 • 06:00
Uprostřed divokých hor nepřemýšlím o minulosti ani budoucnosti, žiju tady a teď, říká cestovatelka Viktorka Hlaváčková
foto: honza Čermák

Po přečtení Viktorčiny knížky Hory a nekonečno jsem naplno pochopil úvodní věnování „těm, jejichž blízcí se vydávají na daleké cesty“. Tohle drobné děvče se na ně totiž vydává úplně samo jen s malým batohem, v němž nenosí ani stan. Obvykle se několik měsíců pěšky toulá drsnou přírodou, kde častěji potká divoké zvíře než lidskou bytost.

Jak na knížku reagovala tvoje maminka?

Ani nevím, jestli už ji četla, ale měla z ní radost. Pokud narážíš na strach, ze začátku se o mě máma hodně bála, postupně si ale na moje cesty zvykala, teď už je dost nad věcí. Pro ni je důležité, abych se vždycky v pořádku vrátila. Spíš se na mě obracejí vyděšené matky puberťáků, kteří mají podobně dobrodružné plány.

Ty sama o sebe strach nemáš?

Netrápí mě žádná dlouhodobější obava. Strach se dostaví, když v danou chvíli podcením situaci a uvědomím si její nebezpečnost. Lezu třeba po vysoké skále, která se začne odlamovat. V takovém okamžiku automaticky přepnu do racionálního režimu. S chladnou hlavou přemýšlím o každém dalším kroku. Teprve po zajištění bezpečí se mi rozbuší srdce a emoce jdou ven.

Jak se stavíš k vlastním chybám?

Dřív jsem se na sebe vztekala, ale to nikam nevede, jenom tě to vyčerpává. Někdy si chybu dokonce užívám, protože z toho dramatu často vyplyne příběh. A hlavně se z chyby můžu poučit a já mám z takových posunů radost. Člověk občas potřebuje dostat facku, která ho probudí z nebezpečného pocitu, že má všechno pod kontrolou. Snažím se naslouchat svému vnitřnímu varovnému hlasu, ale ten uslyším jen tehdy, pokud mám čistou hlavu a pozornost není roztěkaná mezi spoustu banalit.

V dětství tě ovlivnil román Robinson Crusoe. Ten v tobě probudil nutkání toulat se sama?

Byl pro mě zásadním momentem, ale ne z hlediska toulání. Fascinovala mě Robinsonova schopnost vzít si z přírody to, co potřeboval k přežití. Když se narodíme, od začátku jsme obklopeni spoustou umělých věcí, které už před námi někdo vytvořil. A on mi ukázal, že to jde i v přírodě, stvořené bez zásahu člověka.

Právě o to se snažíš, když vyrazíš na několik měsíců do přírody?

Spíš bych řekla, že je mým snem se jednou usadit v nějaké chatě na samotě, kde se budu starat o zvířata, vyrábět si zásoby na zimu a žít soběstačně. Jakmile jsi měsíce na cestě a každý den se chceš někam posunout, nemáš na něco takového čas. Maximálně si uvaříš čaj z bylinek nebo někde něco utrhneš, ale to není hlavní složka výživy. Jsem závislá na tom, co s sebou táhnu v batohu, čas od času pak doplním zásoby někde ve vsi nebo od pastevců.

Není tvůj styl cestování únikem z naší reality?

Do určité míry asi ano. Život ve městě plném vystresovaných lidí nepovažuju za nejzdravější, takže mívám potřebu se nadýchat „normálna“ a dosáhnout tak rovnováhy. Naším biologicky přirozeným prostředím je příroda, takže právě v ní se cítím dobře. Ale není to tak, že bych z našeho světa byla vnitřně rozdrásaná a musela za záchranou utíkat do divočiny a do hor. Je pravda, že mě to odmalička táhlo spíš na Východ, protože Západ jsem znala z předchozích cest s babičkou a nepřišel mi ničím zásadně odlišný. Východ mi připadal divoký a víc jsem si ho spojovala s přírodou. Postupně se dostávám čím dál východněji a tahle návaznost mě baví, protože můžu pozorovat, jak se proměňuje krajina i kultura. Je to takový příběh na pokračování.

Proč ses tedy na první samostatnou cestu vydala k Baltu?

Dneska se tomu směju, ale tehdy mi přišlo jako ohromné dobrodružství sednout na kolo a dojet až k moři. Nakonec se mi to nepovedlo, protože mě cestou srazil kamion. Nestalo se mi nic vážného, ale otřáslo to mou psychikou, bála jsem se pokračovat. Domů jsem se vrátila s pocitem, že jsem zbabělec. Byla jsem zklamaná, že jsem v sobě nenašla dost síly nebo motivace dotáhnout to do konce. Tehdy jsem se zařekla, že už se tak snadno vzdávat nebudu.

A dodržela jsi to v roce 2015, když jsi přes Karpaty došla až do Banátu…

Předtím jsem se vracela domů z treků po pár týdnech unavená, hladová a zničená. Touhle cestou jsem si chtěla dokázat, že to můžu zvládnout dál. Nakonec jsem na cestě strávila pět měsíců. Šlo by to i podstatně rychleji, ale já tehdy neměla chytrý telefon a papírové mapy se mi tahat nechtělo, takže jsem hodně času hlavně v Rumunsku bloudila.

Má Banát ještě pořád svoje kouzlo?

Když jsem tam byla poprvé, pomáhali jsme s prací na polích starším lidem, kteří ještě pořád žili tradičním způsobem života, což mi přišlo kouzelné. Při dalších návštěvách už jsem vnímala změny. V Gerniku už má snad jenom jediná rodina koně, dřív je potřebovali všichni. Práci na poli čím dál častěji nahrazuje jednodušší výdělek z turistického ruchu. Trochu se bojím, kam až to dospěje, ale na druhou stranu nemůžeme po nikom chtít, aby žil v nějaké rezervaci.

Z Gerniku ses v roce 2016 vypravila do Istanbulu. V čem to bylo jiné než Karpaty?

Zatímco přechod Karpat byl pro mě zejména o pohybu v divoké přírodě, v níž jsem často několik dní nepotkala živáčka, tahle cesta přes Balkán sice také vedla přírodou, ale už jsem na ní potkala docela dost lidí. Takže šlo hlavně o to, abych se naučila navazovat kontakty, vycházet s místními a nacházet společné porozumění.

Bylo pro tebe náročnější překonávat nástrahy přírody, nebo lidské povahy?

Když jsem se delší dobu potýkala s přírodou, těšila jsem se na lidi, a obráceně. Lidé jsou nevyzpytatelnější, v tom je to sžívání náročnější a někdy ne úplně příjemné. Každopádně o rok později se to na další cestě, o které pojednává moje knížka, obojí propojilo. Dlouhé dny putování kavkazskou divočinou mezi Černým a Kaspickým mořem mě zocelily natolik, že třeba týden v kuse pršelo, byla mi zima, ale já byla v pohodě. A pak jsem dorazila do nějaké vesničky, kde jsem se setkala s místními, a taky jsem to zvládala bez problémů. Jako by se uzavřel kruh a ve mně dozrálo všechno, co jsem hledala. Bylo tedy na čase najít novou výzvu.

Našla jsi ji?

Řada mých známých pracovala v zahraničí. Já měla zkušenosti jenom jako dobrovolnice, což je jednodušší v tom, že máš k dispozici určité zázemí. Lákalo mě ocitnout se bez znalosti jazyka v nějaké odlehlé zemi, kde se budu muset o sebe od začátku postarat. Na Kavkaze jsem potkala dva Čechy, kteří mě navedli na Island. Vůbec jsem si ho neuměla představit, člověk sice něco vidí na fotkách, ale to není dost. Ta nepředstavitelnost toho, jak to kde skutečně vypadá, je něco, co mě vždycky přitahovalo. A tak jsem tam v roce 2018 na půl roku vyrazila.

Jak tě oslovila islandská příroda, tolik odlišná od Kavkazu?

Neznám nikoho, kdo strávil na tomhle ostrově delší čas a nevrátil se s pocitem, že se v něm cosi změnilo, že v něm kus Islandu zůstal. Všude tě obklopuje nehostinnost, navíc panovalo ten rok opravdu hnusné léto, třeba tři týdny v kuse byla mlha. Po návratu se mi skoro dva roky zdály noční můry o vybuchujících sopkách a pobytu v pustinách, prostě mi ta krajina uvízla v podvědomí. Na druhou stranu se mi líbilo, že si místní drsnou přírodu polidšťují spoustou legend a mýtů, díky nimž se s tou nehostinností dokážou snáz vyrovnat.

Předpokládám, že se dost lišila i nátura lidí.

Pracovala jsem na farmě, která patřila hodně tradiční, nábožensky založené rodině. Krom jazykové bariéry bylo hodně nepříjemné, že mě považovali jenom za levnou pracovní sílu z Východu. Často jsem si vybavila, jak se u nás někteří chovají třeba k Ukrajincům, tohle bylo podobné. Ale hezky se nechovali ani ke zvířatům. Řekla jsem si, že se pokusím chování těch lidí změnit. Nebylo to lehké, šlo to hrozně pomalu, ale když jsem odjížděla, byla jsem jejich princeznička.

Co se ti třeba podařilo změnit?

Nekojená jehňata tam žila v příšerných podmínkách. Navrhla jsem, že by se jim mělo zajistit lepší prostředí. Samu mě překvapilo, když mi farmářka řekla, že s tím nemá problém, pokud jim tu ohradu postavím já. Zkrátka šlo o to, aby oni neměli práci navíc. Anebo často jezdili na koních, ale nikdy jsem neviděla, že by je hřebelcovali nebo jim čistili kopyta. K tomu jsem je přiměla až před svým odjezdem. Dělala jsem ale takové věci nekonfliktně. Třeba jsem sedlala farmářčinu nejmilejší klisnu, ale sedlo mi nešlo utáhnout. Tak jsem té klisně začala nahlas spílat, že je tlustá, že moc žere, aby to farmářka slyšela. Všichni jejich koně byli tlustí, protože je nechávali spásat trávu pořád. Farmářky se to dotklo a zeptala se mě, jestli mám nějaký nápad, jak to řešit. Od té doby jsem měla každý den práci navíc – přehánět stádo mezi ohradami s trávou a bez ní. Ale nevadilo mi to, jakákoli smysluplná práce mě bavila.

Východní směr jsi narušila i v roce 2019. Co se stalo?

Nepodařilo se mi zajistit finance na další cestu a měla jsem dost práce, nicméně jsem se potřebovala někde poblíž nadechnout horského vzduchu. Dvakrát během léta jsem se tedy vydala na tři týdny do Alp. Spoustu známých překvapilo, proč se ženu mezi turisty, ale já jim chtěla ukázat, že i tam se dají najít pěkná autentická místa. Prostě vezmu mapu a vyberu si cestu, která vede zdánlivě nikudy, daleko od turistických oblastí. Takže i v Alpách se mi stalo, že jsem dva dny po sobě nepotkala jediného batůžkáře.

Loni většině z nás překazil plány koronavirus. Jaký to mělo vliv na tebe?

Plánovala jsem cestu do Arménie a Íránu, ale nakonec jsem se musela spokojit s Balkánem, který mám ovšem moc ráda. Prošla jsem Černou Horu ze severu na jih, odtud jsem pokračovala do Albánie. Tou jsem se toulala kolem dokola a strašně mě překvapila. Měla jsem vůči ní dost předsudků, bála jsem se tam jet sama. Jakmile jsem ale překročila hranice, vezla jsem se na vlně dobrodružných a krásných příběhů. A ta euforie vydržela několik týdnů.

Stává se ti často, že se překročením hranice něco zásadního změní?

Pokud se jedná o přírodní hranici, tak samozřejmě nic nepoznáš, to jedině v civilizaci. Vzpomínám si na kulturní šok při přechodu z Bulharska do Severní Makedonie nebo Turecka. Na první pohled nemusí být rozdíly zřejmé, ale holka, která jde sama pěšky, je pocítí. Nejde totiž ani tak o vnější kulturní znaky, jako spíš o míru patriarchální mentality.

Když jsme u mentality, čím si vysvětluješ kavkazskou bezprostřední pohostinnost, která se vine celou tvou knížkou?

Jako první důvod mě napadá mnohem bližší vztah k Bohu, než máme u nás. U muslimů je náležitá starost o hosta naprosto přirozenou součástí jejich víry, ale v horských vesnicích byli stejně pohostinní i křesťané. Ve městě to až tak žhavé není, nicméně například Istanbul byl v tomhle ohledu neskutečný. V horách jsem si také často všimla, jak jsou moji hostitelé hrdí na to, že se postarají o holku ze Západu, která jejich zapadlou vesnici poctila svou návštěvou. Dokonce se chlubili sousedům, byla v tom určitá prestiž. A v neposlední řadě jsem pro ně nejspíš byla i vytržením ze stereotypního způsobu života. Možná trochu zjevením, na které se nejdřív dívali skrz prsty – nemám manžela a děti, cestuju sama pěšky, takže musím být divná. Když jsem ale pak po večerech odpovídala na jejich všetečné dotazy, rozsvěcely se jim oči a bylo znát, jak začínají chápat, že se dá žít i jinak, po svém.

Ovlivnilo i tebe nějaké setkání zásadnějším způsobem?

Takových setkání byla spousta. Třeba na Ukrajině jsem uprostřed divokých lesů potkala místního kluka, který má obchod s ultralehkým vybavením. Navzdory jazykové bariéře jsme si vyjasnili, že chceme jít každý sám i přesto, že máme zhruba na týden společnou cestu. Nakonec jsme spolu ale putovali sedmnáct báječných dní, vytvořili jsme si vlastní společný jazyk, který se postupně víc a víc měnil v ruštinu. Což nebyla jediná věc, kterou jsem se díky němu naučila. Dokonce pak za mnou přijel do Rumunska.

Takže s lidmi, které potkáš, zůstáváš v kontaktu?

Určitě se tomu nebráním. S někým si párkrát vyměním zprávu a tím to končí. Jiní mi naopak píšou neustále, až to začne být trochu otravné. Jenomže ten člověk se o mě postaral, ačkoli jsem pro něj byla úplně cizí, považoval mě za svého přítele a předal mi ze sebe to nejlepší. Těch pár odpovědí je to nejmenší, čím mu to můžu oplatit. Z některých setkání se stala skutečná kamarádství a přátelství. Jsem přesvědčená, že kdybych někomu z nich nečekaně zaklepala na dveře, přijme mě s radostí i po letech.

Jak zvládáš emočně vypjaté chvíle, kdy nastává loučení nebo vyslechneš smutné životní příběhy?

Obecně prožívám věci hodně intenzivně, ale naučila jsem se nenosit trápení s sebou. Prožiju to v danou chvíli a vezmu si z toho to hezké. Nechci se trápit tím, že někoho, kdo mi byl hodně sympatický, už nikdy neuvidím. Spíš se nechávám hřát pocitem, že jsem potkala skvělého člověka.

V divokých horách nejčastěji potkáváš Čechy. Máš pro to vysvětlení?

Podle mě se dá česká touha po dobrodružství a pobytu v přírodě vypátrat hlouběji v historii, než je často zmiňovaná potřeba útěku do přírody za dob totality. Silné kořeny u nás má Sokol nebo skauting, sama obdivuju i pokrokovost Eduarda Štorcha, který na Libeňském ostrově vytvořil první českou školu v přírodě. Zkrátka to máme nějak v sobě.

Patříš k lidem, kteří se svých krajanů v cizině straní?

To záleží na tom, jak moc mi konkrétní lidi padnou do oka. Když někde ve městě nebo na jiném turistickém místě zaznamenám krajany, kteří mi nejsou svým chováním příjemní, radši se klidím pryč. Ale když jdu několik dnů divočinou úplně sama, je náhodné setkání vždycky radostné. Přestože se vůbec neznáme, jsme si v takové situaci něčím blízcí. A u krajanů je ten pocit blízkosti ještě silnější.

Taky ale tvrdíš, že z celé přírody právě lidi nejvíc smrdí.

Když potkám tuláka, který stejně jako já chodí několik týdnů po horách, vůbec nemusí smrdět. Intenzivní puch v nosních dírkách mi navozují turisté, kteří spí na chatách a ráno vyrážejí čistí a navonění. V našem běžném životě jsme si vůči takovým odérům asi vypěstovali rezistenci. Ale představ si, že jsi v přírodě, ráno se umyješ sprchovým gelem, vlasy šamponem, na sebe navlíkneš oblečení vyprané v aviváži a použiješ deodorant. A pak se venku zpotíš. Ta kombinace nepřirozených, k sobě se nehodících pachů je prostě nechutná!

Snažíš se tedy turistickým místům vyhýbat?

Když jsem se dřív blížila k nějakému takovému místu, řekla jsem si, že když už tam jsem, zajdu se aspoň podívat. Ale na Kavkaze, v oblasti Mestia, jsem se s tím rozhodla skoncovat. Energie, která z takových míst vyzařuje, je prakticky všude stejná a odráží se to i na chování a přístupu místních. Turismus má tendenci atmosféru unifikovat. Nikdy se mi nestalo, že bych si z turistického místa odnesla intenzivně příjemný zážitek.

A jakým zážitkem je návrat z dlouhé cesty domů?

Je to příšerný šok. Pro mě je podstatně jednodušší se na cestu vydat než se z ní vrátit. Po návratu z první velké cesty jsem se vzpamatovávala asi půl roku. S každou další se ta doba zkracovala, protože už jsem věděla, co mě čeká i jak hodlám naložit s životem doma.

Jak s ním zatím nakládáš?

Pořádám cestovatelské přednášky, napsala jsem knížku a víc si vážím času s blízkými. Kolem puberty je člověk trochu divoký a potřebuje si toho v sobě spoustu vyřešit, ale ten dlouhý čas v horách mě napravil. Jsem teď vyklidněná a nenechám se tlačit do věcí, které by mě stresovaly.

Jsi tedy s životem v Česku spokojená?

Nemám s ním problém. V naší kultuře jsem vyrostla, je mi přirozená. Umím si tu představit svůj život. Když se budu starat o svoji vlastní farmu, nebude mi vadit stereotyp, který by mi vadil při výkonu nějakého standardního zaměstnání. A jsem tu ráda i kvůli svým blízkým lidem. Když mi na cestách není do zpěvu, v myšlenkách se k nim obracím, dává mi to tu největší sílu.

A dokážeš popsat, jakou sílu ti dodávají hory a nekonečno?

To se popisuje těžko, i proto jsem to sepsala do knížky, protože mi to poskytlo dostatek času na promyšlení co nejvýstižnějších formulací. Když stojím někde na vrcholu uprostřed divokých hor, které mě v naprostém tichu obklopují až na daleký obzor, dostaví se moment souznění, kdy cítím svoji vlastní existenci jako cosi maličkého uprostřed velkého, zdánlivě nekonečného světa. V tu chvíli jsem jenom já a něco, co mě přesahuje, s čím se propojím. Nepřemýšlím o minulosti ani budoucnosti, užívám si okamžik tady a teď. Když pak pokračuju dál, ten pocit si nesu s sebou. Vyprchává pomalu.

Vracely se ti takové pocity při psaní?

První necelé tři měsíce bylo psaní hrozná dřina. Pořád jsem po sobě všechno přepisovala, protože jsem neměla pocit, že jsem se správně vyjádřila. Ale postupně jsem se do toho dostávala a pak už se probouzela s první myšlenkou na to, o čem a jak budu ten den psát. Když jsem se dostala k nějakému zážitku, který mě tenkrát naštval, byla jsem znovu naštvaná. U dojemných vzpomínek mi zas ukápla slza. Zkrátka jsem se do psaní úplně ponořila a prožívala všechno znovu…

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země