nahoru

Na jazyky nemám talent, říká etnolingvista a spisovatel Miroslav Černý

Honza Čermák 3. prosince 2020 • 06:30
Na jazyky nemám talent, říká etnolingvista a spisovatel Miroslav Černý
foto: Petr Florián a archiv M. Černého

Takový výrok byste od etnolingvisty asi nečekali. Možná netušíte ani to, že v průměru každých devět dní zmizí z naší planety jeden jazyk. Proč by nás to mělo zajímat? A dá se tomu nějak zabránit? Na to nám odpovídal autor knihy Mizející hlasy a dalších publikací.

Kolika jazyky vládnete?

Vžitá představa, že každý jazykovědec je polyglot, není úplně pravdivá. Já na jazyky nemám zvláštní talent. Když na sebe budu uplatňovat přísná odborná kritéria, tak díky studiu a dlouhodobým pobytům v zahraničí umím velmi dobře anglicky, včetně jejích různých variet. A tím nemyslím jen britskou a americkou angličtinu, ale mám dobrý přehled i o odnožích, jimiž se hovoří v bývalých britských koloniích, jako například v Nigérii nebo Malajsii. Na cestách po Latinské Americe využívám španělštinu, na školách jsem se věnoval také ruštině, němčině a latině. A vzhledem k tomu, že žiju v Opavě, se domluvím i polsky.

Něco speciálního v rukávu nemáte?

Přeložil jsem jednu knížku ze (staré) gotlandštiny, která se dnes klasifikuje spíše jako dialekt švédštiny, a zajímají mě také mrtvé germánské jazyky (mj. jsem napsal učebnici gótštiny) a jazyky severoamerických indiánů (šošonština aj.), u nich jde ale o znalost pasivní. Když vyrážím do jazykově nepřístupných oblastí, musím si zajistit prostředníka, který komunitu dobře zná a často funguje i jako tlumočník.

Jak se ve vás probudil zájem o ohrožené jazyky?

Už od mládí mě zajímala spíš etnologie a antropologie, zároveň mě hodně bavila literatura. Z různých důvodů jsem se nakonec rozhodl studovat filologii, ale brzy jsem si uvědomil, jak jsou všechny zmíněné obory příbuzné a propojené, což mi vyhovovalo. A protože pro mě vždycky bylo důležité, aby měla moje práce smysl, postupem času jsem se přes vyučování a překlady propracoval ke studiu a výzkumu ohrožených jazyků, díky němuž můžu přispět k tomu, aby se některé hrozící ztráty ještě podařilo zvrátit.

Proč je důležité minoritní jazyky zachovat?

Občas slýchávám názor, že pokud bychom mluvili všichni jedním jazykem, vyhnuli bychom se nedorozuměním a válkám. Jazyková jednota ale nekonfliktní soužití nezaručí, klasickým příkladem je občanská válka v USA. Jiní zase nechápou, proč bychom se měli starat o lidi na druhém konci světa. Zkusme si ale představit, že bychom přišli o češtinu. Neztratíme jenom komunikační kód, ale vše, co je s jazykem propojené, velkou část kultury. Lingvista Kenneth Hale prohlásil, že vymření jazyka se dá přirovnat ke shození bomby na Louvre.

Důvody pro zachování bych rozdělil na umělecké či estetické, etické (každý člověk má právo používat svůj mateřský jazyk) a vědecké nebo poznávací – jazyk je zdrojem celé řady znalostí, které se předávají z generace na generaci, často jen ústně. Jsou důležité nejen pro danou komunitu a její soužití s okolím, ale i pro nás, například v souvislosti s úživností planety. Přírodní národy žily po tisíce let v úzké sounáležitosti s určitým přírodním prostředím, tím pádem jsou v jejich jazyce zakódovány informace, které jim pomáhají přežít. Mají detailní znalosti o živočišných a rostlinných druzích, o jejich využívání. A tyto informace mohou být cenné i pro nás, obzvlášť v době výrazných klimatických změn.

Můžete uvést nějaký příklad?

V Austrálii každoročně řeší problémy s nekontrolovatelně se šířícími požáry. Etnografické výzkumy ukázaly, že domorodé australské kmeny byly schopny se s požáry popasovat formou pochodňového hospodářství. Dokonce se zjistilo, že za šíření požárů bývá někdy zodpovědný určitý druh ptáka, který cíleně roznáší uhlíky, protože tím plaší v buši skrytou drobnou zvěř, která je jeho potravou. V některých domorodých jazycích toho ptáka znají pod jménem, které jeho chování přesně charakterizuje.

Má jazyková pestrost vliv i na jedince?

Na rčení „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ opravdu něco je. Vědecké experimenty jasně potvrdily, že vícejazyční lidé dosahují lepších výsledků ve vzdělávání, zdaleka ne tak často podléhají Alzheimerově chorobě, byl prokázán pozitivní vliv na paměť atd. Nepopírám, že lidé na většinový jazyk nezřídka přecházejí dobrovolně, jelikož jim zapojení do moderní společnosti zajistí pohodlnější život. Jsou ale stovky až tisíce jazyků, jejichž mluvčí je považují za znak své osobní i kolektivní identity. Bez pomoci ale mnohdy nedokážou jejich zániku zabránit.

Někdo může namítat, že pomoc není zadarmo.

Ukázalo se, že jazyková ochrana může být ve skutečnosti ekonomicky výhodná. Na území USA a Kanady se ještě stále hovoří celou řadou původních indiánských jazyků. Důsledkem kulturní a jazykové asimilace jsou často pocity vykořenění, ztráty identity a ty pak vedou ke kriminalitě a zvyšují zdravotní rizika. Daří-li se naopak (jazykovou) identitu zachovat, lidé jsou pyšní na své kulturní dědictví, jsou také sebevědomější a dokáží se podstatně lépe začlenit do společnosti. Nesklouzávají tolik k alkoholismu nebo drogové závislosti. A vlády tím ušetří, neboť nemusejí vynaložit tolik peněz na léčbu nebo provoz věznic. Ačkoli o peníze nouze není – představte si, že na ochranu kondora kalifornského je v USA vyčleněno více prostředků než na ochranu všech domorodých jazyků na jejich území dohromady, kterých je více než stovka. Netvrdím, že máme nechat kondora vyhynout a místo toho zachraňovat jazyky. Nicméně ekologická osvěta je dnes dost silná, zatímco když vymře jazyk, nikoho to moc nepálí. Přitom vztah mezi jazykem a přírodou je velmi úzký.

Co jazyky ohrožuje nejvíc?

Jazyky kmenů, které se nalézají v hodně izolovaných oblastech, tolik ohrožené nejsou, protože jsou daleko od případných rizik. O ohrožení se nejčastěji jedná tam, kde dochází ke střetu s většinovou populací, anebo tam, kde byli lidé nuceni opustit svoje přirozené prostředí a přestěhovat se. Kromě uměle vyprovokovaných impulzů, jakými jsou jazykové a kulturní genocidy, se na změnách podílejí například i přírodní katastrofy nebo demografické okolnosti, třeba porodnost a úmrtnost. Faktorů ale obvykle působí několik najednou. V ekvádorské Amazonii hraje určitou roli turismus, spolu s ním likvidace přírodního prostředí – nejen kácení pralesů, ale také těžba zemního plynu a dalšího nerostného bohatství, která otevírá prostor pro zaměstnanost s vyžadovanou znalostí většinového jazyka. V takovém prostředí dochází i k tomu, že se samotní příslušníci kmenů chtějí stát součástí většinové společnosti s jejími výdobytky.

Vypozoroval jste, zda jsou lidé v různých oblastech světa různě náchylní k tomu, aby moderním výdobytkům podlehli?

Myslím, že lákavé jsou pro všechny víceméně stejně. Záleží na síle a izolovanosti komunity, jak se s tím dokáže vypořádat. Lépe se ubrání ty silnější a početnější, třeba v Chile Mapučové, kteří jsou příkladem úspěšného boje s globalizací a modernizací světa. Dokázali se celkem dobře prosadit i v politické oblasti, vydobyli si některá práva. A moderní technologie dokázali využít ve prospěch tradičních hodnot. Jejich jazyk najdete na internetu, můžou tedy využívat on-line platformy i ve svém mateřském jazyce, což je strašně důležité. Jakmile se jazyk objeví na internetu, vzroste jeho prestiž. Podobně jako kdysi bylo znakem důležitosti jazyka, pokud do něj byla přeložena bible. Nebo když Josef Jungmann přeložil do češtiny klíčová díla světové literatury.

Jakou roli v tom všem sehrává stát?

Vládní politika má zásadní vliv. Ve Spojených státech, v Kanadě, Austrálii či Norsku existovala cílená snaha původní národy začlenit do společnosti a odstřihnout je od jejich kulturního dědictví. Probíhalo to i tak, že byly děti odebírány rodinám a vychovávány v internátních školách, kde nesměly mluvit domorodým jazykem, jinak se dostavil trest – zavírání do temných kobek, vyplachování úst mýdlovou vodou… Tohle všechno se dělo až do sedmdesátých let dvacátého století v zemích, které vnímáme jako liberální, demokratické a multikulturní. Velmi podobná situace panovala zřejmě i v Rusku, zejména v sibiřských oblastech. Nebo například na Filipínách se vláda snaží prosadit jen jeden „národní“ jazyk a ostatní degradovat na dialekty. I proto nejspíš přejmenovali tradiční jazyk tagalog na filipino.

Jaký je rozdíl mezi jazykem a dialektem?

Existuje výstižný bonmot, že jazyk je dialekt s armádou a námořnictvem. O rozdílu nerozhodují ani tak jazykovědci, jako spíš politici. Například čeština a slovenština jsou si nesmírně podobné. Kdybych ale ve slovenské hospodě prohlásil, že je slovenština dialektem češtiny, bez úhony bych asi neodešel. Na druhou stranu čínské dialekty jsou vzájemně téměř nesrozumitelné, a přece se považují za dialekty jednoho jazyka. Je to odraz snahy čínské politiky unifikovat zemi a politicky ji ovládnout. Jazyk je záležitost identity, často v okamžiku, kdy se potřebujeme vůči někomu vymezit. Jazykem bývalé Jugoslávie byla srbochorvatština, dneska ale nic takového neexistuje. V Srbsku se mluví srbsky, v Chorvatsku chorvatsky a tak dále.

Jde jen o formální označení jazyků, nebo dochází k jejich skutečnému odlišování?

V tom, co se děje třeba na Balkáně, hraje důležitou roli národní jazyková politika. Nějaká jazyková varieta se vyhlásí národním jazykem, ten se prosadí do administrativy, škol a médií. A tím, jak se každý jazyk vyvíjí, se pak od sebe jednotlivé variety začnou vzdalovat. Podobně jako se angličtina štěpí do už zmíněných variet v bývalých britských koloniích.

Ve vaší knize Mizející hlasy jsem narazil na několik jazykových bizarností. Má je na svědomí prostředí?

Existuje areálová či geografická lingvistika, která se snaží zkoumat vztah jazyka ke konkrétnímu prostředí. Ta například zjistila, že v některých jazycích, kterými hovoří lidé žijící v džunglích, se ve větší míře objevuje komunikace formou pískání. Tedy formy, které umožňují komunikovat na větší vzdálenosti v prostředí, které není vyloženě akustické. Některé jazyky etnik žijících ve vyšších nadmořských výškách, například v Etiopii, na Kavkaze nebo v Andách, zase obsahují tzv. ejektivní hlásky, jejichž artikulace vyžaduje specifické stlačení a uvolnění vzduchu, který je zde řidší. Ale nic neplatí univerzálně, například v tibetských jazycích se, pokud vím, ejektivy nevyskytují. Přírodní a kulturní prostředí se jinak nejvíce projevuje ve slovní zásobě. Například na filipínském ostrově Luzon mají v rýžových oblastech řadu označení nejen pro různé druhy rýže, ale i pro typy košíků, které k jejímu uskladnění používají, atp.

Jak se dokážete napojit na jazyk, který má úplně jinou strukturu?

Svým studentům s nadsázkou říkám, že anglicky se dá naučit velmi snadno, protože patří do stejné indoevropské rodiny jako čeština. Naopak výzkum jazyka z úplně jiné jazykové rodiny je náročný. Člověk si zároveň uvědomí, jak je jazyk podstatný pro vnímání světa, což zdůrazňuje Sapir-Whorfova hypotéza jazykového relativismu. Nejde ani tak o to, že by Čech a amazonský indián viděli fakticky něco jiného, ale existují určité momenty, kdy jazyk ovlivňuje naše chápání a následné jednání. Různé jazyky různým způsobem uchopují čas i prostor. My se orientujeme podle čtyř světových stran, člen kmene žijícího na malém území v džungli nebo v horách třeba podle koryta řeky či svahu kopce. Některé jazyky vůbec neznají kategorii času. Existují různé způsoby počítání nebo vnímání barev. V různých jazycích se barvám přisuzují i různé významy. Jazyky se liší i podobou příbuzenské terminologie. To všechno ovlivňuje způsoby, jak o světě i o nás samotných přemýšlíme.

Jak vidíte budoucnost takhle rozmanitého světa?

Dnes je na planetě zhruba šest až sedm tisíc jazyků a odhaduje se, že do konce století jich 3000 zaniknou. To je v průměru každých devět dnů jeden. Mám ale pocit, že šance na záchranu alespoň části této jazykové (a kulturní) rozmanitosti přece jen existuje. Dokládají to příklady z různých částí světa. Na Havaji se daří revitalizovat havajštinu, ve Walesu velštinu, na Novém Zélandu maorštinu, v USA zase lakotštinu i jiné indiánské jazyky. Rozhodující je, zda se jazyk daří předávat dalším generacím. Obnovit mrtvý jazyk je ještě náročnější úkol, ale i to je možné, jak nám připomíná hebrejština nebo kornština.

Jak se tedy dá jazyk zachránit nebo revitalizovat?

Prvním krokem je to, čemu se věnuji já – musejí se zmapovat ohrožené oblasti. Vydávám se do jazykově kritických míst, kde se mluví řadou menšinových jazyků, které nejsou dostatečně prozkoumané a nalézají se na různém stupni ohrožení: Sibiř, severní Austrálie, severozápadní pobřeží USA a Kanady, Amazonie… Poslední cesta mě zavedla do Senegalu. Takhle široce postavené a propojené s cestováním jako já to má u nás málokdo. Kolegové se spíš zaměřují na konkrétní jazyk a oblast, například na sarkézštinu, která se udržuje na jednom ostrůvku v Lamanšském průlivu, lužickou srbštinu atd.

Co se děje pak?

Když víme, kde leží riziko, vyrazí tam lingvisté specializovaní na konkrétní etnikum. Provádějí dlouhodobý výzkum, jsou schopni se jazyk naučit a zdokumentovat ho. Následně se vytvoří učební pomůcky a pracuje se s komunitou, která má o zachování jazyka zájem. Jazykovědci a antropologové často pomohou i s vyškolením místních učitelů.

V knize zmiňujete, že jazykovědný výzkum může být nuda, zábava nebo dobrodružství. Není tedy zapotřebí téma zpopularizovat?

Mám pocit, že věda a cestování se v poslední době vydaly odlišnými směry, což je škoda. Řada lidí se živí jako „cestovatelé“, aniž by poznání posouvali někam dál, posiluje se zábavní rozměr. Věda by na to měla reagovat, její popularizace je nesmírně důležitá a v téhle oblasti vidím velké rezervy. Osobně se nesnažím psát pouze odborné studie, ale často i populárně-naučné cestopisy. Přednáším na vědeckých konferencích, ale rád přijímám pozvání i na cestovatelské festivaly.

Nemá ale turismus spíš negativní dopad?

Naopak může být někdy i ku prospěchu. Mají-li turisté zájem o tradiční výrobky, ukázky tanců nebo chtějí-li vyrazit s místními lovit ryby tradičním způsobem, bude mít jazyková komunita zájem na udržení takových aktivit a je šance, že zachová i související jazykové prostředky. Samozřejmě je potřeba k tomuto typu cestování přistupovat citlivě a zodpovědně.

Je podle vás stále co objevovat?

Určitě, dokonce i v oblasti zeměpisných objevů, podívejme se například na případ Hranické propasti nebo zkoumání stolových hor. Nezmapovaná je i velká část živé přírody. Co se týká jazyků, které jsou cílem mých výzkumných cest, o těch víme jenom velmi málo. Pokud platí, že snad až 80 procent přírodních druhů nebylo dosud popsáno moderní vědou, totéž můžeme říct o jazycích.

Dá se předpokládat, že kvůli globalizaci některý jazyk převezme nadvládu?

Žádný jazyk, který měl někdy v průběhu dějin dominantní, univerzální postavení (aramejština, sanskrt, řečtina nebo latina), si tuto pozici neudržel natrvalo. Angličtina je sice světový jazyk, ovšem mluvčí, pro které není jazykem mateřským, používají spíš vzájemně srozumitelnou, zjednodušenou verzi než skutečně živou angličtinu, jak ji používají rodilí mluvčí. Také je třeba říct, že zatímco v Británii nebo ve Spojených státech populace moc neroste, počet mluvčích angličtiny nigerijské, kamerunské, malajsijské, indické a dalších variet naopak vzrůstá. Protože jde o specifické podoby angličtiny, které se dále vyvíjejí, je možné, že se od sebe v budoucnu odkloní natolik, že se z nich stanou samostatné jazyky. Navíc ekonomickými tygry jsou dnes některé asijské nebo latinskoamerické státy. A lidé si obvykle volí takový jazyk, který je pro ně praktický. Proto posiluje čínština, hindština, španělština, portugalština nebo arabština. Pokud si však trvalou dominanci nezajistila angličtina, stěží toho dosáhne jiná řeč. Podle mě budeme mít v budoucnu několik silných jazyků s podobným postavením.

Na závěr lehce odbočím od tématu. V Mizejících hlasech mě zaujal váš postoj k českému vnímání indiánů.

Češi mají v tomhle ohledu neuvěřitelně zakořeněné stereotypy. Mně je na jednu stranu líto je bourat, protože jsou krásně romantické, na druhou stranu je podle mě třeba rozlišovat mezi romantikou a realitou. Pokud budeme indiány vykreslovat v idealizované podobě, prokážeme jim medvědí službu. Indiánské kultury byly a jsou velmi pestré, jedno však mají společné: jejich představitelé jsou stejně nedokonalí jako my. Najdeme mezi nimi lidi dobré i zlé, mírumilovné i násilné, inteligentní i hloupé, duchovně založené i přízemní. Úplně se mi ježí chlupy na těle, když slyším některé české celebrity šířit o domorodých Američanech esoterické bludy. Kvůli Toltékům v podání Jaroslava Duška jsem schopen se klidně i pohádat.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země