nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Sport mi kromě medailí přinesl možnost cestovat, což považuju za něco úžasného, říká český kajakář Vavřinec Hradilek

Honza Čermák 29. října 2020 • 06:30
Sport mi kromě medailí přinesl možnost cestovat, což považuju za něco úžasného, říká český kajakář Vavřinec Hradilek
foto: Petr Florián a archiv L. Römer

Bojovat o další olympijskou medaili letos nemůže. Stihl aspoň třináctou návštěvu Nového Zélandu. Co tam úspěšného reprezentanta ve vodním slalomu táhne a dokázal by se tam usadit natrvalo?

Mrzí tě, že se do Japonska nepodíváš?

Olympiády je škoda, rád se setkávám s jinými sportovci, ale v Japonsku už jsem byl několikrát, mám tam i spoustu kamarádů. Mám rád jejich kulturu, která je tak odlišná. Hodně dbají na tradice, rituály a ceremoniály, lidi jsou tam snad až příliš úslužní. Mám dojem, že si v sobě japonský národ pokorně nese břímě z války a přírodních katastrof. Mají nádhernou zem a fascinuje mě i to, jak dokážou neuvěřitelně vyspělé technologie využívat v běžném životě a propojit je s tradicemi. Nasednou do šinkansenu, za tři hodiny vystoupí o osm set kilometrů dál a vydají se na trek do hor.

Ty jsi nasedl do letadla a potřinácté přistál na Novém Zélandu. Proč právě tam?

Jezdím tam od roku 2008. Tady, v trojském kanálu, máme přes léto nejlepší tréninkové podmínky na světě, ale v zimě je potřeba vyrazit do tepla. Byl jsem jeden z prvních, kdo mohl na tři měsíce odletět trénovat na druhý konec světa, což v mé sportovní kariéře sehrálo obrovskou roli. Na Zélandu se jezdí převážně na přírodních řekách a při tréninku tě takřka nic neomezuje – denní doba, lidi, je to zkrátka pohoda. Zároveň je to překrásná země, kde jsem za ta léta poznal neskutečné množství dobrých a příjemných lidí, které dneska považuju za přátele. A to je vlastně další věc, která mě tam táhne. Kromě úchvatné přírody je pro mě důležité i to, jak se místní chovají k návštěvníkům.

A nezměnil se jejich přístup v posledních letech?

Nový Zéland se nevymyká globálnímu trendu, i tam je nárůst turismu rapidní. Musely se kvůli tomu například zpřísnit podmínky pro kempování. Ale přesto je jejich pohostinnost neuvěřitelná. Jakmile stavějí dům, automaticky se počítá s pokojem pro hosty. Když jsem letěl na ostrovy poprvé, s veškerým vybavením, včetně lodě, byl to pro mě stresující zážitek a řešil jsem každou korunu. Na letišti mě vyzvedl kamarád, moje věci, včetně peněz a dokladů, nacpal do pick-upu, který jsme v centru zaparkovali, všechno v něm nechali a odešli se najíst. Docela mě to vyděsilo, ale dneska mi to připadá jako samozřejmost. Teď už jsou lidi možná trochu ostražitější, ale přesto se k sobě chovají hezky a slušně.

Ono se jim tam i hezky žije, ne?

Nepanuje tam takový shon, nepodléhají tolik stresu, jsou víc v pohodě, zvyklí pobývat hodně venku. Ale to by se vlastně dalo říct i o českém venkově. Oproti němu se ale zdravěji stravují, větší váhu má zelenina, což mi vyhovuje, přestože se rozhodně nebráním jejich oblíbenému grilování výtečného masa nebo vlastnoručně ulovených ryb. Nesmíme ale zapomínat na určitou diverzitu – na Zélandu jsou stále i původní obyvatelé s dost odlišným životním stylem. Část z nich se integrovala a je ekonomicky aktivní, jiní jsou závislí na státních dávkách. Na rozdíl od Austrálie, která byla bezohledně zkolonizovaná, se novozélandská vláda o svoje původní obyvatelstvo stará. Maorská kultura a její tradice jsou v zemi silně zakořeněné, přistupuje se k nim jako k něčemu posvátnému. Při sjíždění řeky mě místní kamarádi na několika místech upozornili, že tam nesmíme vystoupit, protože je to posvátná maorská půda. Ačkoli jsou to jinak svobodomyslní pankáči, v tomhle byli naprosto striktní. A ve školách se učí základy maorštiny. To se mi strašně líbí.

Až tak, že by ses tam dokázal přestěhovat?

Když jsem na Zéland přijel poprvé, ceny nemovitostí byly dost příznivé, a navíc byla koruna vůči dolaru dost silná. Ačkoli jsem tehdy neměl skoro žádné peníze, byl jsem přesvědčený, že si tam jednou nějaký baráček pořídím. Po dvou třech letech už jsem měl sice něco našetřeno, ale to už byla situace úplně jiná. Každopádně mám Česko strašně rád, jsem hrdý Čech a miluju návraty domů. Podle mě žijeme ve skvělé zemi a doufám, že na tom politická situace nic nezmění. Můžeme si tu užívat opravdu výjimečnou svobodu, třeba i v tom, jak volně se tu můžeme pohybovat v přírodě. Nový Zéland je tomu dost podobný, i když v jejich národních parcích je ochrana ještě důraznější než u nás.

A míváš čas na jejich poznávání?

Vždycky si to naplánuju tak, abych měl aspoň deset dní na aklimatizaci a nějaké volno v rámci tréninku. Kromě severního cípu Severního ostrova už mám projeto v podstatě všechno. Letos jsem s sebou vzal i kamaráda fotografa Honzu Kasla, se kterým jsme projeli moje nejoblíbenější kouty, aby ten můj čas strávený na Zélandu taky někdo zachytil.

Jaké kouty jsou tvému srdci nejbližší?

Mě nejvíc přitahují hory, ale zrovna na Zélandu je úplně jedno, kam vyrazíš, oni mají všechno – nádherný oceán, ledovce, řeky, pole a louky, lesy… Jižní ostrov je klidnější, je to větší divočina. Nádherné je jeho západní pobřeží, kde sice nenarazíš na žádná vyloženě ikonická místa, ale zároveň ani na turisty. Parádní je oblast Abel Tasman, kde se projíždíš v kajaku a kolem tebe skáčou delfíni. A ještě bych zmínil národní park Nelson Lakes nebo vyhlídku na jezero Wanaka z vrcholku Roys Peak. Ze Severního ostrova mám rád východní pobřeží kolem města Gisborne, vinařskou oblast u Hawkeova zálivu nebo Koromandelský poloostrov. Úžasná je i sopečná oblast kolem Rotoruy, včetně městečka Okere Falls, kde funguje největší vodácká komunita. Právě tam mám nejvíc kamarádů, se kterými trénuji na řece Kaituna. Ta je mimochodem známá díky sedmimetrovému vodopádu Tutea – největšímu na světě, který je sjízdný pro turisty.

Jsi ten typ, který popadne bágl a vyrazí i na několikadenní trek?

Určitě, jenom k tomu báglu popadnu ještě kajak. Na Zélandu jsem podnikl i řadu výletů helikoptérou s přistáním v buši, kde jsme zůstali pár dní odtržení od civilizace a užívali si v lodích. Zase až tak často s batohem nevyrážím, ale trampování a spaní venku mě baví. Třeba i v Kalifornii jsem vyrazil na dva dny pěšky po ohromných žulových skalách. Když už jsem zmínil Ameriku, hodně se mi líbilo i v Oregonu nebo Britské Kolumbii. A s přítelkyní bych se chtěl vypravit do Jižní Ameriky.

Dokážeš vůbec někam odjet bez kajaku?

Dokážu, ale pak mi hrozně chybí! Jdu třeba kolem nějakého líného potoka a představuju si, jak se tam najednou nahrne voda, a přemýšlím, kudy bych projížděl.

Do pouště tě to tedy asi moc neláká…

Na soustředění jsme jezdívali do Spojených arabských emirátů, kde ti blázni postavili přečerpávací kanál. Měl slušnou úroveň, takže i v poušti jsem si přišel na své. Možná se tam vypravíme i letos, protože nevím, kdy Nový Zéland otevře hranice. Mimochodem i tam mají poušť, i když ne úplně typickou – jmenuje se Rangipo.

Cestoval bys, i kdybys nebyl profesionální sportovec?

Vůbec nedokážu odhadnout, jak by se můj život odvíjel, nebýt vrcholového sportu. Určitě ale vím to, že mi sport kromě medailí přinesl právě možnost cestovat, což považuju za něco úžasného. Rád poznávám jiné kultury, způsob jejich života. Určitě bych cestoval, i kdybych se sportem neživil, ale díky tomu to mám jednodušší. Teď, když jsme přes dva měsíce žili v uzavřeném vakuu, jsem si důležitost cestování uvědomil ještě víc. Zároveň to ale byla dobrá příležitost se zastavit a uvědomit si, že bychom se k naší planetě měli chovat jako k místu, kde chceme ještě pár set let vydržet, tedy i k cestování přistupovat zodpovědně.

Toulání po světě se tedy nevzdáš ani po ukončení kariéry?

Určitě ne, rád bych s kajakem vyrážel na různé expedice. Jednu takovou už mám v hlavě – chci se podívat do země, kde jsou kořeny našeho sportu. Tedy do Grónska, kde Inuité používali kajaky k přepravě a obživě. A my v nich dneska závodíme, takže mi přijde jako fajn nápad vydat se po stopách něčeho, co je mou součástí.

A kam bychom došli po stopách tvých začátků s inuitským vynálezem?

Na kanoistice mě vždycky fascinovalo, že využívá živel, který musíš poznat, aby ses mu mohl postavit. Musíš se naučit číst vodu, které jsem se strašně bál a dodnes k ní chovám obrovský respekt. To je podle mě důležitý faktor, který stojí za mými úspěchy. K vodě je potřeba přistupovat tak, že bude vždycky silnější než ty. Je to zkrátka sepětí s přírodou, i když je vodní slalom založený z velké části na technice, síle a vytrvalosti. Když jsme jezdili na závody a spali u vody, její hučení mě v noci uklidňovalo.

Vnímáš vodáky jinak než ostatní sportovce?

Ovlivňuje nás prostředí, ve kterém se pohybujeme. Podle mě jsme hodně soběstační, svébytní. Každý je něčím zajímavý a do našeho sportu vnáší něco jiného. Možná je to i tím, že jsme sport spíš okrajový a asi nikdo se do něj nepustí s vidinou toho, že se mu bude hned věnovat profesionálně. Takže chodí do školy, do práce…

Přesto slaví česká kanoistika úspěchy. Čím to je?

Velkou zásluhu na tom má tradice. Každý tady umí aspoň trochu pádlovat, na Vltavě se jezdí odjakživa. A podařilo se nám vybudovat hodně silné zázemí. Takže o budoucnost české kanoistiky nemám sebemenší obavu.

Patříš v ní k těm nejúspěšnějším. Zůstávají medaile největší motivací?

Trénuju každý den a pořád je ve mně touha vyhrávat. Jsem moc rád, že se výsledky ještě pořád dostavují. Já to kvůli výsledkům vlastně musím dělat, protože mám uzavřené profesionální smlouvy. Rozhodně v tom ale není jenom jakási profesní setrvačnost a určitě mi není jedno, jestli skončím na bedně, nebo čtyřicátý. Nicméně už nejsem tak jednostranně zaměřený, s věkem a zkušenostmi přicházejí i další cíle, myšlenky a zodpovědnosti, třeba otázka rodiny. Mám za sebou zdravotní komplikace s páteří, díky kterým jsem si uvědomil, že nejdůležitější není hnát se za každou cenou za výsledkem. Stejně tak rád vylezu na nějakou pěknou vyhlídku, ale nepotřebuju si cokoli dokazovat dobýváním každého vrcholu. I když mě, mimochodem, láká dostat se na oba zemské póly.

Vrcholy jsi ovšem dobýval jako horolezec Josef Smítka ve filmu Tenkrát v ráji. Jak sis to užil?

Díky tomu, že s lezením nějaké zkušenosti mám, jsem téměř všechny scény odlezl sám. Jenom v některých dlouhých celcích mě hlavně z časových důvodů nahradili dubléři. V konopné oprátce jsem proseděl celé hodiny. Bylo to náročné, ale natáčení mě bavilo. Krátce se objevím i ve filmu Zátopek, jehož premiéra se odkládá na příští léto. A nedávno jsem dokonce dostal nabídku na jednu z hlavních rolí v seriálu, kterou jsem ale musel odmítnout. Časově bych to se sportem nedokázal skloubit. Nicméně doufám, že to nebyla poslední taková nabídka!

Takže se z tebe možná stane herec?

Anebo pilot. Když jsem se v roce 2016 nedostal na olympiádu v Rio de Janeiru, měl jsem před sebou volné léto. Kamarádi z Flying Bulls mě ponoukali, ať si udělám pilotní průkaz, že je to prý brnkačka jako autoškola. Moc jsem jim to nevěřil, ale za půl roku jsem ten průkaz opravdu držel v ruce. Dost mě to chytlo, z lítání se stala moje druhá vášeň. Zrovna po našem rozhovoru mě čeká pilotování vyhlídkového letu nad Prahou. Minulý týden si mě najala ČZU, která zkoumá dopady sucha na zemědělskou půdu, abych jim z výšky zdokumentoval Středočeský kraj. To bylo neuvěřitelné. A zase se vrátím k Novému Zélandu – jedním z mých snů je přeletět ho letadlem. V tom typu, co dokáže přistát na čtyřiceti metrech někde v džungli. Jsou to spíš taková auta s křídly.

Ze vzduchu respekt nemáš?

Mám, a velký! Určitě ještě větší než z vody. Až za chvíli vyrazím na letiště, musím si v klidu všechno přehrát v hlavě. Na lítání je krásné to, že se člověk najednou dostane do takové zóny, kde musíš všechno dvakrát třikrát zkontrolovat a dodržet všechny jasně dané postupy. Tahle nutnost řádu mi v různých směrech dost pomohla, jako by mě zklidnila. Na letiště se řítím jako blázen, zatímco při zpáteční cestě zpomalím, na každé odbočce poctivě zapínám blinkry a užívám si to.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země