Oficiální portrét Jamese Cooka z roku 1775

Oficiální portrét Jamese Cooka z roku 1775 Zdroj: Wikimedia

Tábor přírodovědců Cookovy výpravy v Botany Bay v Austrálii
Smrt kapitána Cooka podle rytiny z roku 1790
Socha Jamese Cooka v anglickém Whitby
Replika Cookovy lodi HMS Endeavour
5
Fotogalerie

James Cook: Objevitel Havajských ostrovů, kde byl nazýván „bílým bohem“. Poté jej domorodci zavraždili

James Cook už měl krádeží dost. Rozhodl se, že domorodce exemplárně potrestá. Vyplul k pobřeží v člunu s oddílem námořních pěšáků. Je to jednoduché: vezme krále jako rukojmí a pak bude vymáhat zpět ukradené věci. Nepustí ho dříve, než je domorodci vrátí. Je to už osvědčená metoda, která zatím vždycky zabrala. Jenže teď jedna z panovníkových žen ztropí hysterickou scénu a varuje manžela, aby s proradnými Angličany proboha nikam nechodil.

Schyluje se ke konfliktu. Havajští domorodci se blíží a jsou jich tisíce. Vzduchem létají nesrozumitelné nadávky i kameny. Co zmůže pár výstřelů do davu, když přesila je tak obrovská? Na Cooka, kterého ještě nedávno havajští kněží vydávali za boha Rona, zatím ruku nevztáhnou. Stačí však, že se „bílý bůh“ jen otočí a zamává – snad chce přivolat pomoc nebo zastavit palbu – a už má zákeřnou dýku v zádech. Upadne do mělčiny zátoky Kealakekua a desítky rozzuřených ostrovanů jej rozsápou na kusy.

Kolem světa

James Cook pocházel z malé obce v severní Anglii, z rodiny chudého zemědělce. Ve vesnické škole se naučil jen číst, psát a počítat. To bylo vše, co mu domov mohl dát. Otcův úděl však mladý James rozhodně nehodlal sdílet. Učením u obchodníka se suknem také nebyl nadšen. Utekl a v nedalekém přístavu Whitby se dal najmout jako plavčík na uhelnou loď.

Ale ani na lodích mladý Cook nechtěl hrát druhé housle, a tak stoupal po žebříčku kariéry. Jak by ne, byl ctižádostivý, byla válka a on přešel z uhelných lodí k válečnému loďstvu. Po skončení sedmileté války v roce 1762 už byl proslulým námořním velitelem, jenž si vysloužil ostruhy, když se podílel na porážce Francouzů v Severní Americe, zejména během dobývání Quebeku.

V roce 1769 astronomové toužebně očekávali konjunkci Venuše se Sluncem, jejíž pozorování mělo upřesnit vzdálenost Země od Slunce. Pro pozorování bylo nejvýhodnější jižní Tichomoří. Britská výprava, jež se sem hodlala vydat, však také měla znovu hledat „Jižní zemi“, v jejíž existenci tehdy mnozí věřili. Hlavně ji měli najít dříve, než se to podaří Francouzům.

Do čela výpravy lordi admirality postavili čerstvě povýšeného poručíka britského námořnictva Jamese Cooka, který dostal k dispozici poměrně novou uhelnou loď, již pojmenoval Endeavour (Snaha). Tato plavidla byla sice neohrabaná a pomalá, ale velmi prostorná a v bouři stabilní.

Loď zamířila nejkratší cestou k Tahiti, tedy přes Atlantik a kolem mysu Horn do Tichého oceánu. K ostrovu doplula 11. 4. 1769. Za celou cestu, která trvala osm měsíců, neonemocněl ani jediný námořník kurdějemi. Cook toho dosáhl příděly čerstvé zeleniny, zejména kyselého zelí, jehož konzumaci si u otrlých mořských vlků dokázal vymoci třeba i devítiocasou kočkou.

Po příjezdu na rajské Tahiti, kde výprava vybudovala provizorní astronomickou observatoř, se však zdravotní stav Cookových mužů postupně zhoršoval. Zdejší krasavice byly navýsost povolné, a zájem bílých mužů jim dokonce lichotil. „Mužstvo bylo následkem volného styku se zdejšími ženami v horším zdravotním stavu, než když jsme zde přistáli,“ zapsal si Cook do deníku, „neboť za tu dobu více než polovina utržila venerickou nemoc.“ V srpnu vyrazili Angličané k jihu a 8. listopadu dospěli k Novému Zélandu. „Co se týče jižního světadílu, nevěřím, že takový existuje, nanejvýše ve velmi vysokých šířkách,“ poznamenal si jasnozřivě do deníku Cook. Záhy zjistil, že Nový Zéland tvoří dva velké ostrovy, tedy žádný nový kontinent. Pak zamířil k australským břehům, kde Endeavour narazila do korálového útesu. Díru v trupu se podařilo ucpat, ale na důkladnější opravu si loď musela počkat až do nizozemské Batávie. Pak už následovala jen plavba kolem mysu Dobré naděje do Anglie.

Hledání „Jižní země“

Na druhou plavbu admiralita vyslala Cooka hned příští rok. Dostal dvě lodě jménem Resolution a Adventure. Dne 13. července 1772 výprava opustila přístav Plymouth a zamířila k mysu Dobré naděje. Cílem cesty bylo opět nalezení „Terra australis“. Britové spěchali, aby je Francouzi nepředstihli, a Cookovi ani neumožnili se připravit.

Cookovi se hned na začátku této pětileté plavby podařil jeden primát v dějinách mořeplavby. Jeho lodi 17. ledna 1773, poté co se už nějaký čas pohybovaly v polárním moři, jako první v historii přepluly jižní polární kruh. Plavba v antarktických vodách nebyla pro plachetnice osmnáctého století snadnou záležitostí. „Páry se sněhem a sníh s deštěm po celých čtyřiadvacet hodin,“ poznamenal si velitel expedice do deníku 13. prosince 1772, „teploměr většinou pod bodem mrazu nebo na něm, pročež naše plachty i ráhnoví jsou pokryty ledem.“ Pak následoval Nový Zéland a řada tichomořských souostroví. Adventure se v bouři ztratila a její kapitán Fourneaux se nakonec rozhodl plout samostatně domů. Byla první lodí v dějinách, která obeplula Zemi ve směru od západu k východu. Cook s Resolution ještě navštívil Velikonoční ostrov a na cestě k západu objevil velký ostrov Nová Kaledonie.

Po návratu domů 30. 7. 1775 si vysloužil vyznamenání Královské společnosti za objev prevence proti kurdějím. Ale zase doma příliš dlouho nepobyl, neboť britský parlament vypsal pohádkovou odměnu dvacet tisíc liber za objevení severozápadní cesty kolem Severní Ameriky. Dne 8. července se Cook s Resolution a škunerem Discovery vydal na svou třetí a poslední velkou plavbu.

Obvyklou cestou kolem mysu Dobré naděje se anglické lodě dostaly do Indického oceánu, kudy pokračovaly k východu. Po plavbě mezi tichomořskými souostrovími objevil Cook Havajské ostrovy, jimž dal název Sandwichovy, a zamířil k pobřeží Severní Ameriky. Objevil ostrov Vancouver a kolem aljašských břehů doplul až do Beringovy úžiny, kde dosáhl 70° 44´ s. š. Blížící se zima donutila britské plachetnice obrátit se k Havajským ostrovům, kde na jejich velitele čekala smrt…

Po osudných událostech 14. února v zátoce Kealakekua se velení ujal kapitán Clerke. Jen s obtížemi udržel na uzdě rozzuřené muže, kteří chtěli masakrem domorodců pomstít smrt oblíbeného velitele. Neviděl žádný smysl ve střelbě do polonahých divochů. Clerke se spíše pokusil Cookův plán dotáhnout do konce. Znovu se vypravil nalézt cestu kolem Severní Ameriky, ale během plavby zemřel. Obě lodi se pak z plavby, kterou provázela osudová smůla, vrátily 4. října 1780 domů.

Jamese Cooka dnes mnozí považují za největšího objevitele všech dob. Mapa Pacifiku je bohatě vyzdobena jeho jménem: Cookův průliv, Cooktown, Mount Cook, Cookovy ostrovy… Jistě už před ním křižovaly španělské, nizozemské či francouzské plachetnice pláně Tichého oceánu, ale jejich kapitáni, ať už Magalhães, Drake, Tasman či Bougainville, učinili své objevy spíše náhodou. Cook nade všechny vynikal systematičností, s níž své plány a úkoly dováděl do konce. Co by tento „bílý bůh“ ještě dokázal, kdyby v padesáti letech předčasně tragicky nezemřel?

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: