Sarajevo magické: Za osiřelými mosty i klenoty bosenské gastronomie | Reflex.cz
nahoru

Sarajevo magické: Za osiřelými mosty i klenoty bosenské gastronomie

Jakub Hloušek9. ledna 2020 • 17:20
Sarajevo magické: Za osiřelými mosty i klenoty bosenské gastronomie
foto: Jakub Hloušek

První díl procházky po tajemných místech Sarajeva jsme ukončili na Šeher-ćehajově mostě, přímo u Paříkovy vijećnice. Tedy původně radnice, později knihovny. Ta po devastujícím požáru během války znovu září ve své pyšné monumentální kráse. Rekonstrukce poničené budovy se vlekla roky. Doprovázela ji řada peripetií. Avšak nakonec se obnova podařila.

Pomník nové moci

Naproti vijećnice, bezprostředně za Šeher-ćehajovým mostem, se krčí líbezné stavení typického balkánského střihu. To je slavná Inat-kuća. Aneb Dům vzdoru – symbol svérázného odporu proti rakousko-uherské okupaci. Příběh Domu vzdoru obsahuje pořádnou porci bosňácké tvrdohlavosti, ale i zdravého konzervativismu a selského rozumu. A poskytuje ukázkový příklad, kdy se na pozadí skutečné události zrodí městská legenda. Krátce po vstupu císařských vojsk vypukla v obsazené Bosně a Hercegovině ohromná budovatelská horečka. Nová správa bleskově stavěla úřady, kasárna, komunikace. Ale rovněž také moderní obytné čtvrti, školy i kulturní zařízení. S nimi mizel rázovitý poetický charakter staré turecké Bosny – zanedbané provincie vytlačené na samý okraj upadajícího osmanského impéria. Právě honosná vijećnica měla demonstrovat moc nových pánů. Velkorysému projektu musely ustoupit dva hostince s dvory a domek jistého Benderije, či Benderliće – sarajevského starousedlíka. A tady vypuknul svár. Benderija nechtěl o prodeji svého milovaného domku slyšet ani slovo. Úředníci mu vyhrožovali. Vzápětí zase nabízeli horentní sumy. Ale od tvrdohlavého Benderije vždy uslyšeli rezolutní ne! Ani vržení do žaláře Benderiju nezlomilo. „Císařpán je mocný vladař, a já ho ctím,“ hájil se Benderija. „Avšak ani on nemá tolik peněz, které by mně nahradily pohodlí, klid, spokojenost, mír v duši a radost útulného domácího krbu,“ doplnil.

Vzdor se vyplatil

Ovšem nakonec se Benderija podvolil nátlaku. Nicméně v tomto případě prohra znamenala vítězství. Neboť si vymohl, že sice prodá svoji parcelu pro stavbu radnice, avšak za podmínky, že jeho původní dům bude kámen po kameni přenesen a znovu ve stejné podobě postaven přímo na protilehlém břehu Miljacky. Přesně tak, aby pořád mohl pozorovat svoji milovanou řeku. Noví správci Benderijův požadavek splnili. A od té doby pyšné vijećnici nastavuje zrcadlo nízký domek, který „ze vzdoru překonal řeku“. Jiné variantu příběhu jsou o něco méně barvité. Podle nich prý Benderija s prodejem vcelku i souhlasil, ale důrazně požadoval přesunutí domu a měšec dukátů. Dnes Inat-kuća slouží jako luxusní restaurace, která servíruje ty nejlepší klenoty vynikající bosenské gastronomie. A prioritně cílí na náročnější klientelu. Tedy nic pro nízkorozpočtové cestovatele. Vedle Inat-kuće ční k nebi tenký minaret Hadžijské mešity. Tu začínala dlouhá karavanní trasa „Stambol džada“, co spojovala Sarajevo s metropolí Osmanské říše. U Hadžijské mešity se pak obřadně shromažďovali poutníci do Mekky. „První kousek cesty je slavnostně doprovázeli ostatní Sarajevané. A většinou celá událost byla načasována tak, že se ve stejnou chvíli do Sarajeva vraceli poutníci, kteří se na hadž vydali o rok dříve,“ přidal informaci Braco Babić.

Zničená památka

Ihned za vijećnicí současně začíná oblíbená nábřežní promenáda Bembaša (Bentbaša). Tam se původně otáčela mlýnská kola. Ty pak vystřídaly kavárny a hostince. Sem odjakživa Sarajevané chodili korzovat, relaxovat a bavit se. Bembaša pořád zůstává oblíbenou zónou volného času: na skalních věžích trénují horolezci, okolo stromků Aleje ambasadorů sviští cyklisté a řeku vroubí několik hospod, kde si každý aktivně nacpe břicho. Aktuálně se bohužel nedá přejít na protější břeh se svěží loučkou dokonale stvořenou k piknikům a grilování. „Tábořili tam ve velkém migranti. Proto město odstranilo lávku,“ podotknul Braco Babić. Chvíli zastavujeme u nevábné díry do země. Ze špinavé vody vykukují jakési fragmenty kamenného zdiva. Na okraji se překvapivě tyčí infopanel, který signalizuje kulturní památku. Zde se až do padesátých let minulého století rozkládala věhlasná Isa-begova zavija (příbytek, útulek, přístřešek). Toto místo odjakživa patřilo vyznavačům súfismu. Kromě duchovních rituálů také poskytovalo střechu nad hlavou a pohoštění chudým pocestným. Postupně se ale prostá zavija změnila na nádherný komplex a sarajevské centrum přívrženců bratrstva Mevlevi (Mauláwíja). Což jsou známí „tančící derviši“.

Oáza duchovna i společenského života

Zavija byla opravdu velkolepá: kromě tekije – hlavní budovy pro obřady, ubytování s komunitní místností a hudební galerií, zavija dále zahrnovala prostorný dvůr, veřejnou kuchyni a také překrásnou zahradu. O ní se příchozí vyjadřovali jako o pozemském ráji.  Vedle zavije pak fungovala Šabanova kahva, jedna z prvních sarajevských kaváren. Tu se u džezvy lahodného nápoje, jehož zrna sem cestovala až z daleké oblasti nynějšího Jemenu, scházeli derviši, trhovci i honorace. Z úchvatného areálu zavije zůstalo nanejvýš pár kamenů. Před pár lety ale o kousek výše, pod sarajevskou pevností, postavili znovu repliku tekije. Mystickým dědictvím tančících dervišů jsou protkána další zákoutí kaňonu Miljacky: zhruba půl hodiny chůze od města se uvnitř houštin protějšího břehu schovává krátká temná sluj Dervišské jeskyně. Tam učenci z tekije setrvávali po čtyřicet dnů ponoření do samoty a rozjímání. Tvrdí se, že v jeskyni pobýval také starý šejch. Ten sice byl úplně slepý, ale zároveň se pyšnil nadpřirozenými schopnostmi, až se ho i místní občas báli.

Osiřelý most

Obdivuhodné kamenné mosty, které se klenou v Mostaru, Višegradu, Trebinji nebo na Ilidži, dokazují, že Turci tyto stavby skutečně měli v malíčku. A pokračování kaňonem Miljacky přinese nezpochybnitelný důkaz. Tam se bujného porostu náhle vynoří elegantní Kozí most, neboli Kozja ćuprija. Bohužel sousední příjemná hospůdka už nějakou dobu chátrá. „Dřív tu hostům zpestřil letní posezení muzikant, který hrával na saz,“ zavzpomínal Braco Babić. Drnkání tohoto orientálního nástroje doprovázené slovanským melodickým zpěvem zdejších lidovek muselo být balzámem pro duši. Teď Kozí most působí dost osiřele. K jeho názvu se vážou dvě pověsti. Podobné lze vystopovat i u nás. V prvním případě je hrdinou chudý osiřelý pasáček. Ten si během pastvy všimnul kozy, která urputně hrabala kopýtkem v zemi. Přišel se podívat, co se děje. A překvapením celý ztuhnul. Z čerstvě obnažené zeminy se na něj zablýsklo zlato. Šťastný nálezce pomohl svým pěstounům spravit domek a poté se vydal do světa. Nejdříve pilně studoval. Když získal vzdělání, vstoupil k sultánovi do služby a dotáhnul to až na zámožného pašu. Své ušetřené pak prostředky věnoval na stavbu mostu. Hotové dílo pojmenoval po zvířátku, které mu otevřelo hvězdnou kariéru. Druhá verze je obdobná. Pouze místo osvojeného sirotka stádo koz pásli dva bratři. První pak nechal vystavět most a druhý sarajevskou mešitu Sinana Kečedži na Bistriku. Za Osmanské říše patřilo k tradici, že při příchodu nového vezíra Sarajevané cestu od Kozího mostu vystlali drahocennými kelimy a odtud ho slavnostně doprovázeli až do města. Jediný, kdo nepřekypoval radostí byl obvykle předešlý vezír. Jelikož se často stávalo, že následně v diskrétních prostorách rezidence jeho nový nástupce rychle vytáhnul obávaný „katil ferman“ – sultánem podepsaný rozsudek smrti. Vzápětí následovala přesná blesková práce, kde klíčové role hrál hedvábný šál a hrdlo starého vezíra.

Slavnosti nad kaňonem

Po překonání Kozího mostu začíná výstup k pozoruhodné památce, která je opět spojena s tančícími derviši. Nazývá se Šejhova korija, česky Šejchův háj. Tam si ještě před výstavbou Isa-begovy zavije příslušníci jejich komunity zbudovali svůj první příbytek, kde uprostřed přírody nalezli ideální duchovní útočiště. Domek položený nad kaňonem Miljacky, obklopený horami, skalisky a lesy, musel budit dojem ptačího hnízda. Ovšem při habsburském průniku do nitra Bosny ho vypálila vojska Evžena Savojského. Šejchova korija od počátku patřila k neformálním posvátným místům. Sem se konaly poutě u příležitosti svátků typických pro súfismus – perského nového roku, nebo narození čtvrtého chalífa Alího. Šejchova korija zároveň hostila hromadné ramadánské večeře, světské slavnosti i lidové veselice. Tady představitelé řemeslných cechů pasovali šikovné učně na tovaryše a úspěšné tovaryše pak povyšovali na plnoprávné mistry.

Před studánkou klekni

Středobod Šejchovy korije tvoří dvě nízké buclaté náhrobní stély zakončené plastikou v podobě turbanu tančících dervišů. Pod nimi jsou pohřbeni dva duchovní učitelé. Nově náhrobky ozdobila kovová konstrukce. Ta evokuje architekturu starých kamenných mauzoleí. Že by mne její ztvárnění chytlo za srdce, se nedá říci. Dřívější snímky „korije“ působí mnohem autentičtěji, protože věrně zachytily harmonii spirituality místa s balkánskou přírodou i roztroušenými výběžky Sarajeva zahryznutými do protějšího svahu, které navenek působí, že leží ihned za korijí. Úzká jizva hlubokého kaňonu se totiž objeví až v poslední chvíli.  Šejchova korija pořád zůstává lidovou svatyní. Oplocení kolem hrobů krášlí pestré růžence zavěšené poutníky. Kdyby se, čistě hypoteticky, v Bosně dostali k moci salafisté, nebo obdobní fanatici, tak by tyto památky národní zbožnosti okamžitě skončily pod lopatami buldozerů, jak se nedávno stalo v Sýrii a Iráku. Pár kroků od korije pak prýští ze skály pramének vody. Tu poutníci užívali k pití i očistě. Studánka se jmenuje Ebu-hajat, aneb Zřídlo života. Dlouhá staletí považovali Sarajevané její vodu za léčivou. A i ona obsahuje zakódované sdělení, neboť je záměrně postavena tak, že každý, kdo zatouží si z ní nabrat vody, musí prvně pokleknout a sklonit se. Jinak se životodárnou tekutinou neosvěží.

Jakub Hloušek


Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země