nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Na návštěvě v Setském království aneb Poslední den královského herolda

Richard Grégr31. července 2020 • 07:20
Na návštěvě v Setském království aneb Poslední den královského herolda
foto: Richard Grégr

Je první srpnová sobota a Jane Vabarneová se probudila do posledního dne své vlády. Po králi a bohu Pekovi je jeho nejvyšším zástupcem v celé zemi Setů. Je ülemsootska. Přichází se zástupem svých věrných, opírá se o hůl a naposledy se pokloní před lidem. Dnes bude zvolen nový královský zástupce.

Tady, v estonské obci Värska, sotva kilometr či dva od ruských hranic, žijí Setové odnepaměti. Jane pochází z hudební rodiny, bratr Jalmar je estonským zpěvákem, na babičku Annu se vzpomíná jako na vyhlášenou pěvkyni setských písní a máma Maret učí lidové tance na zdejší škole. Teď se drobnými krůčky natřásá v kruhu dívek i žen. Mají dlouhé šaty, na hrudi velkou stříbrnou poklici a spoustu stříbrných ozdob. Jsme na louce u jezera v lesích a na pódiu hraje děvče v kroji na harmoniku a mládenec na housle. Tanec se jmenuje kargus, a přestože tanečnice dělají krůčky tak deset až dvacet centimetrů dlouhé, je svižný a rychlý. Cupitající ženy jsou namalované a vypadají trochu jako panenky na orloji.

Obrození

Setové či rusky a estonsky Setuové jsou nevelký ugrofinský národ, který je doma tady, v okolí Čudsko-pskovského jezera, estonsky Peipsi-Pihkva järv. Na 1777 čtverečních kilometrech, z nichž ale dvě třetiny dnes patří Ruské federaci, žije na 12 800 osob. Ovšem v Rusku se k setské národnosti v roce 2010 přihlásilo pouze 214 lidí. Jejich kultura je hodně poznamenána ruským vlivem. Oblast, kde žijí, se nazývá Setomaa, estonsky i rusky také Setumaa. Toto území podle mírové smlouvy z 2. února 1920 se Sovětským Ruskem mezi válkami patřilo Estonsku, teprve po rozpadu SSSR v roce 1991 tady vznikla hranice mezi Estonskem a Ruskem, tedy s Evropskou unií, prostupná leda na vízum. Mnozí tvrdí, že právě rozdělení národa bylo jedním ze silných důvodů pro obrození kultury.

Setské obrození nemá dlouhou historii. Ve dvacátých letech 20. století se několikrát konala setkání i písňové festivaly. V dobách Sovětského svazu Setové nenacházeli příliš pochopení pro své zvláštnosti, takže výrazné národní uvědomění začíná teprve v posledních třiceti pětatřiceti letech a sílí v poslední době. A to na obou stranách hranice. Možná proto Setové mají dodnes dochované lidové zvyky, písně i kroje.

V Setském království

Ve Värsce na břehu jezera jsou známé lázně, ale my jsme tu právě kvůli folklornímu festivalu. Na řece Piusa se opravuje most, dnes přijelo o hodně víc aut než jindy. Záhy jsme na „hranicích“: pro dnešní den tady začíná Setské království, jak napovídají u silnice pomalované budky s nápisem Seto kuningriigi. Dívky v krojích nám připnou po zaplacení vstupného kroužek na ruku. V roce 2016 proběhl svátek potřiadvacáté.

Volba pozemského zástupce boha Peka neboli ülemsootsky, který bude dbát o zájmy lidu i v dobách, kdy bůh Peko odpočívá, se koná o prvním srpnovém víkendu. Místo se střídá, letos je to ve Värsce. Ve dvanáct hodin je louka plná, z mikrofonů odbíjejí nostalgicky zvony pečorského kláštera, vzdáleného sotva dva tři kilometry za hranicemi v Rusku…

Ženy i muži v krojích nabízejí v krámcích silné ponožky z ovčí vlny, šály, čepice, to vše v setských barvách, tj. červené a bílé. Koupíte i nový prapor s červeným lidovým vzorem ve tvaru kříže na bílém poli, jenž platí od roku 1992. Opodál ve stánku na velké pánvi připravují houby, brambory. Houby rostou všude kolem. Jdete-li listnatými či smíšenými lesy, „zakopnete“ o křemeňáky každou chvíli. Houbař Sergej ráno vytáhne poddubáka kousíček od mého stanu. Večer tam nebyl.

Puklice na hrudi

Setští muži nosili bílé košile s množstvím červených vzorů na manžetách rukávů a límce, které chránily nositele před zlem. Přes bílé lněné kalhoty měli košili staženou páskem. Ženatí muži ho uvazovali vpravo, svobodní vlevo. Jane ovšem podotkne, že když se muž vydal k muzice do vsi, měl pásek vždy nalevo. A pak mají krásné vlněné ponožky.

Setské ženy musely něco vydržet. To potvrzují i těžké ozdoby, jež nosily a dodnes nosí. Teď tady tančí s elánem. V bílé vyšívané košili s červenými setskými vzory, tmavé vestě a barevné sukni se zástěrou jim to padne. Ke kroji patří i spousta stuh a pokrývka hlavy. Vdaná žena neukazuje nikdy vlasy, to mohou leda svobodné dívky, které nosí na hlavách jakýsi klobouček, takže je jim vidět i cop. Další dívky přišly celé v bílých šatech až na zem s válcovými rukávy. „To je nejstarší forma oděvu,“ tvrdí Jane. Dnes ovšem převládá barevný. A správná setská žena má na prsou spousty ozdob. Jsou kovové, s příměsí stříbra, a všechny ty řetízky s ozdobami vážívaly až šest kilogramů. Nejnápadnější je jakási „puklice“ nazývaná rusky fibula nebo setsky suur sõlg. Je v různých velikostech, od skutečně nenápadných až po velké a výrazné kolem 35 centimetrů v průměru široké „placky“ ze směsi stříbra. Také Olga Robkinová v kroji nám předvádí svoji fibulu, jež, pochází z roku 1881. Je na ní vidět patina, neboť po válce byla zakopána v zemi. „Za pěknou fibulu byla volha,“ říká. Tuto ozdobu nosila setská žena ve věku, kdy mohla rodit potomky, tedy zhruba od 18 do 45 let, pak ji předávala mladší generaci. Fibula měla ženu chránit před zlými mocnostmi a zajišťovala také úspěšný porod. Často byla darem ženicha, jindy se v rodině dědila. Fibula ovšem byla i odznakem bohatství.

Zpívající ženy

Na pódiu se střídají pěvecké sbory. Setové milují lidový zpěv. Ženy, jež se mu věnovaly, měly pověst jakýchsi bardů, ty nejlepší oceňovali titulem Matka písní a vzpomíná se na ně dodnes. Babička Jane Vabarneové Anna neuměla číst ani psát, ale uměla zpívat. Zpěvačky byly vítány na svatbách. Mnohé ženy se tady vdávaly často z donucení třeba za staršího muže, neboť v chudém kraji na romantiku vztahu nebylo místo. To byl i případ Anny. O to více se tam zpívalo.

Peko je pohanský bůh plodnosti. Setové jsou dnes pravoslavní, ale jeho vliv uznávají. Podle tradice Peko odpočívá celoročně v jeskyni v okolí kláštera Pečory a o svět se počne zajímat, až bude Setům hodně zle. Jeho příběh líčí v osmi tisících verších setský epos Pekolano. V roce 1927 ho spontánně nazpívala právě Anna Vabarneová. Na počest setských žen shlíží na jezero devítitunová žulová socha ženy v kroji a šperkem na hrudi v nadživotní velikosti nazvaná Seto Lauluima, poeticky Matka písní, zpěvu, estonského sochaře Elmara Rebaneho. Kolem ní menší kameny připomínají další zpěvačky.

Tradice zpěvu u Setů je dlouhá více než tisíciletí. Zpěv je polyfonní, to znamená, že zpěvačka předzpívá text, který navíc podléhá okamžité improvizaci, a sbor pěti šesti žen ho opakuje v jiné tónině. Nedoprovázejí je žádné nástroje, ženy si vystačí jen svým hlasem. V roce 2009 se leelo, jak se tyto písně nazývají, staly součástí nehmotného kulturního seznamu UNESCO.

Hlasy pro herolda

„Povinnosti královského herolda jsou reprezentativní,“ tvrdí ülemsootska Jane. Existuje dokonce setská měna, která je ovšem k euru v kurzu 1:1. Jane nedávno uvedla do oběhu nové „dvoukoruny“. Prodává je zdejší banka, peníze uplatníte třeba na vstup do muzea. Na jeden den otevřela i pošta a se setskou známkou můžete poslat dopis třeba i do Austrálie.

Nachyluje se odpoledne a nastává volba nového královského zástupce. Kandidát má být setského původu, znát jazyk Setů a mít písemnou podporu aspoň deseti lidí. Musí uvést, co chce pro národ udělat, a musí ho chválit sbor zpěvaček leela…

Na pódium právě přivalili tři půlmetrové kmeny, na něž si stoupnou kandidáti, dvě ženy a muž. Pronesou projev a pak se už příznivci každého z nich chytnou provazu přivázaného k danému kmeni, a tím odevzdají svůj hlas. Dlouhé zástupy lidí v krojích i bez, rozbíhající se od pódia, navozují historickou situaci z 23. srpna 1989, kdy Pobalťané vytvořili 600  km dlouhý řetězec z litevského Vilniusu přes lotyšskou Rigu až do estonského Tallinnu, aby potvrdili jednotu pobaltských států. Vloni Jane Vabarneová získala 826 hlasů. Vítěz roku 2016 se jmenuje Aarne Leima a u jeho provazu stálo 578 lidí.

Hostina s nebožtíkem

Ve Värsce, Obinitse i v Saatse nevynecháme hřbitovy. Saatse je vesnička na konci světa, na samých hranicích s Ruskou federací. A když tam jedete, musíte Ruskem, které tady zasahuje výběžkem do Estonska, projet. Na silnice je zákaz vstupu chodců, auta nesmějí zastavit, mihnou se zeleno-červené hraniční kůly – a po několika desítkách metrů jste opět v Estonsku.

Hřbitov v Obinitse stojí za to. Je ve smíšeném lese, nedaleko kostela, jenž byl renovován v roce 1952, tedy v době, kdy tato činnost nebyla podporována. „Vesničané si připravili stavební materiál a pak celou dřevěnou stavbu udělali v noci,“ říká nám starší muž. Lidé jsou tady družní a přátelští. Kostel je na okraji lesa, kde se pohřbívá mezi stromy. Chodíme mezi náhrobky, opět prší. Kamenné hroby mají mít více než sedm století, některé vzácné miniaturní mohyly dokonce až půldruhého tisíciletí. Tady se pohřbívalo odnepaměti. Mezi kmeny se tyčí kamenné kříže. Jinde dřevěný kříž tvoří dvě vyschlé větve. Setové mají ke svým mrtvým zvláštní vztah. To prozrazují lavičky vedle náhrobků, někde i  stolky. Na církevní svátky sem přicházejí pozůstalí příbuzní, přinesou množství pokrmů a hodují nad hroby s nebožtíky.

Právě tady je pohřbená slavná zpěvačka Hilana Taarková (1856–1933), kdežto Annu Vabarneovou najdeme ve Värsce. Střediskem zdejšího pravoslaví je klášter Pečory. Ten ovšem dnes leží v Ruské federaci. Na setském území v Estonsku je centrum ve Värsce. Saatse na samých hranicích s Ruskem je plné dřevěných domů a v Obinitse najdeme zajímavá muzea, kostely i lidové stavby.

Na kole krajem Setů

Setomaa je také ideální krajina na kolo. Silnice jsou částečně asfaltované nebo jen zpevněné. Estonci vědí, proč používají silná auta. Spatříte spousty dřevěných chalup, domů, větrné mlýny – a kde jinde potkáte patnáct dvacet čápů důstojně se procházejících po louce? Jsou symbolem Estonska a vlastně celého Pobaltí. A přímo u silnice veverky okusují hřiby.

V Obinitse zajdeme do sto let staré renovované dřevěné chalupy do rodinné restaurace Taarka Tarõ Köögikõnõ. Jde se sem jako na návštěvu. Paní nás vítá ve dveřích, zouváme si boty a sedneme ke stolu, ukazuje sklenice staré sto let i padesátiletou stále funkční pec.

Majitel se snaží, aby restaurace sloužila jako dům setské kultury. V rodinné sestavě vaří národní jídla, vyrábějí sýr. V peci pečou setský chléb podle lidových receptů. Tmavý chléb je výborný, polévka také, pomalu si je vychutnáváme.

Jane Vabarneová se vrátila domů. Letošní reklama na království plné lidových tradic a folkloru byla docela úspěšná…

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Richard Grégr




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země