Meiringen

Meiringen Zdroj: Petr Lukeš

Vodopády Sherlocka Holmese
Zápas s podlým profesorem Moriartym přinesl Molmesovi smrt ve vodopádech.
Program holmesovské společnosti v Meiringenu
4
Fotogalerie

Švýcarské letovisko Meiringen. Právě zde měl zemřít slavný detektiv Sherlock Holmes

Když se řekne Meiringen, málokdo ví, o jaké místo se jedná. Sherlocka Holmese ale zná každý a řadě z vás se už možná vybavuje, že právě ve vodopádech nad tímto švýcarským letoviskem skončil slavný detektiv svůj život.

Že jste přišli na správné místo, poznáte hned. Jediné náměstí v Meiringenu nese jméno Artura Conana Doylea. Je poměrně malé, a tak nemůžete přehlédnout bronzovou sochu sedícího detektiva s lulkou. Přes den se u něho většinou vždycky někdo fotí. Někdy si návštěvníci k němu přisednou, jindy uctivě postojí a děti si zase sednou Holmesovi rovnou na klín. Hned za sochou, přes udržovaný anglický trávník, po kterém se tady ovšem smí chodit, je neméně udržovaný anglikánský kostelík. Stojí tu od dob, kdy britská smetánka objevila kouzlo švýcarských hor. A to je hodně dávno, hluboko v devatenáctém století. Začalo to lordem Byronem a básníkem Shelleym a jeho ženou, která právě ve Švýcarsku nad Ženevským jezerem vymyslela Frankensteina. Jezdil sem i sir Artur Conan Doyle, dnes by se řeklo na tvůrčí dovolenou.

Muzeum plné originálů

Malý anglikánský kostel ve svém vnitřku ukrývá muzeum Sherlocka Holmese, k překvapení všech identické s místnostmi mnohem slavnějšího muzea na 221 B Baker Street v Londýně. Pohled z oken vytváří iluzi londýnského soumraku na ulicích Westminsteru, kam oba pánové, Sherlock Holmes se svým nerozlučným společníkem a přítelem doktorem Johnem Watsonem, právě odešli. Na velkém kulatém stole uprostřed solidního viktoriánského obývacího pokoje po nich zůstal zjevný nepořádek. Povalují se tu noviny The Illustrated London News z 20. září 1879, rozevřené poslední vydání policejního věstníku, perkusní revolver, všude jsou Sherlockovy dýmky a nechybí ani jeho housle, bez kterých slavný detektiv neřešil žádný slavný případ.

„Všechno je originální, do posledního detailu,“ zdůrazňuje ředitel muzea Ferdinand Salverda. Originální jsou i pušky a šavle, zavěšené mezi okny na Baker Street, které si přivezl doktor Watson z Afghánistánu, z tažení proti divokým horským kmenům. V pokoji svítí olejové lampy, kterým oba dávali přednost před tehdejší novinkou - plynovými svítidly.

Ferdinand Salverda je členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese, která sdružuje více než dva tisíce členů. Stejně jako sir Artur Conan Doyle si oblíbili Meiringen ležící v údolí uprostřed horského regionu Hasliberg a často se sem vracejí. Když je výročí smrti slavného detektiva, přijíždějí v dobových kostýmech. Členové společnosti z Anglie a Švédska jsou takhle vyšňořeni už na letišti v Curychu a pokračují v jízdě, při které jsou zákonitě středem pozornosti, až do Meiringenu. Na poslední část cesty údolím Hasli pro ně bývá připraven i historický vlak. Po ubytování v důstojném hotelu Anglický dvůr, kde sir Doyle několikrát pobýval, vedou jejich kroky k vodopádu Reichenbach.

Z oken hotelu jsou vodopády vysoko v horách vidět, a když se v městečku zklidní navečer život, je slyšet i jejich hukot. Hosté nemusejí čekat na osvědčené horaly nebo mezky, kteří by jim cestu do hor usnadnili. Zamíří rovnou ke stařičké kolejové lanovce, která k reichenbašským vodopádům jezdí už sto let. Posledních třicet let je vozí nahoru paní Hilde. Říká, že kdyby nebylo lanovky, která je opravdovým technickým unikátem, šplhali by návštěvníci k vodopádům nejméně tři hodiny. Ale i tak: od konečné stanice lanovky vedou nahoru k ústí vodopádu ještě stovky kamenných schodů a dosti obtížná stezka přes kořeny borovic.

Až tady úplně nahoře se odehrává drama posledních okamžiků života Sherlocka Holmese - smrtelný zápas s jeho úhlavním nepřítelem a zloduchem, podlým profesorem Moriartym, který ukončí až pád obou protivníků do hluboké propasti. Hrobem nejslavnějšího detektiva všech dob se tak staly divoké vody alpského vodopádu.

Dobrý nápad na smrt

O smrti Holmese, která by ukončila velmi oblíbenou detektivní sérii, přemýšlel Doyle už delší čas. Cítil se jejím úspěchem frustrován, protože měl větší literární ambice. Napsal řadu románů, kterých si cenil mnohem více, ale čtenáři znali jenom jeho detektivní příběhy Sherlocka Holmese. Tak se rozhodl s ním literárně skoncovat a rozhodnutí padlo právě zde. Vzpomíná na to jiný úspěšný viktoriánský spisovatel Silas Kitto Hocking, který rovněž trávil léto v Meiringenu, dokonce ve stejném hotelu. Prý se mu Doyleovo rozhodnutí vůbec nelíbilo, protože jeho knížky se Sherlockem Holmesem měl sám velmi rád: „Poslyšte, není to poněkud tvrdé ke starému příteli, který vám přinesl slávu a jmění?“ Artur Conan Doyle měl Hockingovi odpovědět, že se už definitivně rozhodl a že jen hledá způsob, jak jeho literární osud naplnit.

Oba muži spolu často vycházeli na dlouhé túry až k ledovcům. Jednoho dne v obtížném horském terénu za svým švýcarským průvodcem došli k obrovské průrvě v zeleno-bílém ledovci, a tu Hockinga napadlo: „Když už ho chcete nechat zemřít, tak proč ho nepošlete právě sem, do Švýcarska, a nenecháte ho zahynout tady v horách? Bude to dramatické a romantické současně. A nebudete muset popisovat žádný nudný pohřeb.“ Doyle se prý na chvilku zarazil, pak se usmál a řekl: „To není špatný nápad.“ Když později cestou z Meiringenu na Grindelwald pod Jungfrau narazil na reichenbašský divoký vodopád, myšlenka dozrála. Po divokém pronásledování a lítém boji s Moriartym detektiv zahyne.

Jenže Doyle se přepočítal a na nátlak nakladatelů a čtenářů z celého světa Sherlocka Holmese za pár let, v roce 1903, musel znovu oživit. V dalším díle detektiv tudíž zázračně přežil smrtelný pád do hlubin vodopádu tak, že se mu podařilo zachytit se za kořeny stromu. Proto ani program holmesovské společnosti v Meiringenu nekončí pádem obou soků do propasti. Mimochodem, poprvé do ní „spadli“ už v roce 1968. Po návratu účastníků od vodopádu do městečka se v průběhu slavnosti Sherlock Holmes znovu objevuje mezi svými přáteli.

Sir Artur Conan Doyle neměl ke konci své literární dráhy Sherlocka Holmese rád, přestože mu vydělal spoustu peněz a proslavil ho. Možná by dnes svůj názor změnil, kdyby poznal, že vytvořil fenomén, jakému není ve světové literatuře rovno. I po více než sto letech přináší lidem radost a zábavu, nejenom při čtení a ve filmu, ale i při nejrůznějších událostech na počest jeho literárního hrdiny. A švýcarský Meiringen hraje při holmesovských slavnostech pokaždé první housle.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: